„Až při pozorném poslechu Janáčkových klavírních skladeb si uvědomíme, jak jsou tyto kompozice interpretačně náročné.“

„Životné a inspirativní propojení východních Čech s jižní Moravou reprezentoval rovněž dirigent Marko Ivanović.“

„Scherzo z Triumfální symfonie Bedřicha Smetany vyznělo po předchozí špičkové ekvilibristice jako skvělý uklidňující kontrast.“

Rok české hudby 2024 ovlivňuje dramaturgii většiny tuzemských orchestrálních těles a je na každém z nich, co z přebohaté repertoárové studnice našich autorů vybere. Komorní filharmonie Pardubice pro své únorové abonentní koncerty 12. a 14. února zvolila opět něco poněkud netradičního. Hrály se sice skladby zřejmě tří největších velikánů, ale takové, které se v běžném koncertním provozu neobjevují často.

Platí to především pro dvě kompozice Leoše Janáčka z druhé poloviny 20. let minulého století, v nichž má nejdůležitější roli klavír. Některé posluchače možná odvážný dramaturgický tah trochu zaskočil, každopádně ale zároveň poukázal díky jeho hlavním protagonistům na propojení dvou významných regionálních hudebních metropolí – Pardubic a Brna. A pokud snad někomu přišel Janáček příliš náročný, osvěžil se po přestávce skvostným provedením Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.

O výsostném postavení Leoše Janáčka uprostřed hudební avantgardy po roce 1920 svědčí řada odborných i populárních studií. Je až k neuvěření, čeho byl schopen sedmdesátiletý tvůrce. Jeho hudba přitom působí nadčasově a moderně i po sto letech! Škoda přeškoda, že ve stínu jiných skladeb stále zůstávají jeho drobnější díla ve formě malých klavírních koncertů, v nichž se svérázný brněnský autor, požívající v té době vážnosti a uznání na celosvětové úrovni, nenechával absolutně ničím spoutat. Až při jejich pozorném poslechu si ale uvědomíme, jak jsou tyto kompozice interpretačně náročné a že vyžadují opravdu virtuózního hráče, který dokonale chápe Janáčkovo hudební i osobní zázemí a dovede vystihnout jeho upřímnou a nepokojnou lidskou povahu.

Klavírista Jan Jiraský takovou osobností bezesporu je, Janáček je jeho oblíbeným autorem, jemuž se věnoval jak ve své dizertaci, tak při nahrávání dvou oceňovaných CD kompletů. Před studiem brněnské JAMU, kde nyní působí coby vedoucí katedry klavírní interpretace, absolvoval Konzervatoř Pardubice. Volba sólisty večera tedy určitě nebyla náhodná. Životné a inspirativní propojení východních Čech s jižní Moravou ovšem reprezentoval rovněž Marko Ivanović, bývalý dlouholetý šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice, působící nyní na stejném postu v Janáčkově opeře Národního divadla Brno. V jeho případě jde zároveň o jednoho z našich největších odborníků na hudbu 20. a 21. století i vzdělaného a nadšeného popularizátora moderny a všech jejích aspektů. Co více si při uvedení „neznámého“ Janáčka přát?

Publikum přivítalo orchestřiště postavené zcela jinak než při předchozím abonentním večeru, kdy Sukovou síní Domu hudby zněla Smetanova Má vlast. Janáčkovo Capriccio pro klavír levou rukou a dechový orchestr vyžaduje vedle sólisty a dirigenta jen sedm dalších hráčů, Concertino pro klavír a komorní soubor dokonce toliko šest a navíc se úplně obejde bez dirigenta.

Marko Ivanović v první skladbě, jež se datuje rokem 1926 (premiéra se uskutečnila o dva roky později), přesně vystihl všechny její mistrovské detaily, skládající dohromady působivě barevný celek, založený na všemožných sólech, hudebních dialozích, kontrastech i kombinacích. Prvořadý je pochopitelně klavír a u něj podal Jan Jiraský plně koncentrovaný výkon, aniž by jakkoli rezignoval na vzornou spolupráci s ostatními nástroji. A že bylo co poslouchat, dechy vskutku spoluvytvářejí pozoruhodné harmonie, často se „bezostyšně“ ujímají sólových partů, byť často jen na malých ploškách. Janáčkovo Capriccio je kusem předpokládajícím virtuozitu u všech zúčastněných a bylo radostné opět si potvrdit, že v Pardubicích takovými hráči disponují. I když se pozornost bezděčně upírá na pianistu, jehož levá ruka činí kouzla, zatímco ta pravá zůstává v nehybném klidu.

Tím více si klavírista Jan Jiraský užil práce při provedení Concertina, když dirigent opustil svůj stupínek a vedení sexteta kolegů bylo na něm. Skladba z roku 1927 je totiž opět gejzírem bezbřehé tvůrčí invence. Její osvěžující a zdánlivě chaotická forma byla sice „umravňována“ autorovým textovým vysvětlením ze světa zvířátek a jiných živočichů, oddat se propracování každičké noty ovšem znamená pro interprety i tentokrát potlačení sebestředného ega, kázeň a smysl pro spolupráci. Jen tak si může posluchač tenhle neobvyklý, ale velmi působivý kousek náležitě vychutnat. Publikum obrovské nasazení všech sedmi účinkujících, vedených od piana hlavním sólistou, pochopilo, odměnilo je upřímným potleskem a vyžádalo si dokonce opakování jedné části skladby. Více Janáčka i do Pardubic, chtělo se zvolat před přestávkou…

Scherzo z Triumfální symfonie Bedřicha Smetany, jímž byla zahájena druhá část večera, vyznělo po předchozí špičkové ekvilibristice jako skvělý uklidňující kontrast. To už se v orchestru zaplnily všechny posty, objevily se i posily. Marko Ivanović se ujal řízení tělesa s viditelnou energií a lehkostí. Hudební síň ovládl slavnostní romantizující opar, v němž bylo lze si užít nádherného zvuku – měkkosti smyčců, jak se pro českou skladbu sluší a patří, řízných dechů i lahodného kouzla bicích. Souběh národních a zámořských motivů, charakteristický pro orchestrální verzi Suity A dur op. 98B Antonína Dvořáka, která rovněž nezní, alespoň v Pardubicích, tak často jako další díla z autorova amerického období či jiná jeho suita zvaná „Česká“, pak vytříbeným provedením dovedl zážitek z koncertu k očekávanému vrcholu. Rokem české hudby v tomhle regionu skutečně žijí.

Foto: Komorní filharmonie Pardubice / František Renza