„Ohlasů na folklor, případně obecněji na staré časy, je v Lukášových Bagatelách řada, ale výsledek je plně samostatný, sdělný a moderní.“

„Ve dvojkoncertu Bruromano Sylvie Bodorové zaujala kytaristka drobnokresbou i ráznějšími plochami, kontrabasista téměř violoncellovými kantilénami.“

„Robert Kružík nabídl poctivé, pěkně inspirované nastudování Sukovy Pohádky – emotivní provedení s hezkými detaily, přehledně strukturované ve vertikále i horizontále.“

Moravská filharmonie čelí pocitům nejistoty, pramenícím z úvah politiků spojit ji s Moravským divadlem. Při pátečním koncertě na začátku olomouckých jarních prázdnin však nebylo nic poznat. Měl obvyklé umělecké parametry a vyzněl pod taktovkou Roberta Kružíka atraktivně.

Abonentní koncert připravený v olomoucké Redutě Moravskou filharmonií na 1. března měl podtitul Něha a temperament české hudby, ale stejně tak by se klidně mohl jmenovat To nejlepší z klasiky. Do Roku české hudby 2024 zapadl výborně. První polovinu obsadili Zdeněk Lukáš a Sylvie Bodorová, soudobí autoři spříznění tvůrčí poetikou, druhou polovinu zaplnil klasik Josef Suk. Robert Kružík i hráči tělesa se popasovali s Lukášovým neoklasicismem i s dravou virtuozitou hudby Sylvie Bodorové víc než dobře. Kompozicím obou spřízněných tvůrců dali dostatečné podněty a přístupnou modernost a jednoznačný charakter.

Život Zdeňka Lukáše se uzavřel v devětasedmdesáti letech v roce 2007, zdá se nám však, že je ještě stále naším současníkem. Jeho hudbu interpreti rádi hrají a pěvecké sbory rády zpívají, je životná. Tvořil v Plzni, v Praze a výrazně často v Jílovém u Prahy – na chatě v lokalitě Kamenná Vrata. Právě tam vznikly v roce 1980 jeho Bagately. Zdeňka Lukáše silně ovlivnila lidová hudba. Byla pro něj celoživotní inspirací, ale nenapodoboval: dokázal ji přetvořit v osobitý projev.

Nejinak je tomu i v případě opusu 150, který vybrala do svých programů olomoucká filharmonie. Tři orchestrální kusy s názvem Bagately – tedy něco jako příležitostné, drobné skladby – mají své podtituly. První je slavnostní, druhá zpěvná a třetí taneční. Ohlasů na folklor, případně obecněji „na staré časy“, je v nich řada, ale výsledek je plně samostatný, sdělný a moderní. Bagatela solenne začíná chytlavým fanfárovým motivkem, exponuje v pěkném souzvuku trubky a lesní rohy, je poutavě rytmizována, je výrazná. Bagatela cantabile využívá převažující smyčcový zvuk, včetně sóla koncertního mistra, vyznívá emotivně. Bagatela di danza je plná energie. Od výrazného motivu svěřeného houslím se rozvíjí za přispění trubek a tympánů až do narůstajícího přívalu hudby. Robert Kružík v partituře vyhmátl a s orchestrem uspokojivě dokázal zrealizovat ty prvky a momenty, kterými autor přesně vystihuje obrysy a charakter názvů.

Sylvii Bodorovou, naši současnici, se Zdeňkem Lukášem – přes jedinečné tvůrčí zaměření každého z nich – spojují obdobná názorová a estetická východiska: přesvědčení, že hudba má vyvolávat emoce a být sdělná, že umění má být „ekologií duše“… Spolu s obdobně smýšlejícími Otmarem Máchou a Lubošem Fišerem vytvořili v roce 1996 tvůrčí skupinu Quattro, která se takového kréda s přirozenou samozřejmostí držela. Tři kolegové už nežijí, jen Sylvie Bodorová nadále tvoří – a tvoří přesně v tom duchu: píše přes veškerou modernost přístupnou, ale ani trochu podbízivou, přehnaně jednoduchou či povrchní hudbu. O hudbě hovoří jako o zázraku a daru a z její hudby je cítit, že je to autentické.

Moravská filharmonie pozvala dva sólisty, kterým autorka v roce 2019 vyhověla v jejich objednávce a „na tělo“ jim napsala dvojkoncert. Byli to Miriam Rodriguez Brüllová a Roman Patkoló, jejichž sólovými nástroji jsou kytara a kontrabas. Neobvyklé spojení vedlo skladatelku k řešení kombinujícímu klasický koncertantní princip s nenápadným využitím absolutního kontrastu dvou světů: intimního, výše posazeného zvuku strunného nástroje s relativně sytým a mnohem hlouběji usazeným zvukem nejspecifičtějšího ze smyčců. Nepříliš velký sál olomoucké Reduty napomohl jejich propojení, tím spíše, že kytaristka hrála amplifikovaně. Sblížení obou proplétajících se sólových partů vychází ovšem vstříc i fakt, že kontrabas je exponován spíše ve vyšších a nejvyšších polohách. Oba sólisté mají poměrně obsáhlé, hustě prokomponované party. Kytaristka zaujala drobnokresbou i ráznějšími plochami, kontrabasista téměř violoncellovými kantilénami, hodně vzdálenými povrchním představám o hřmotně drsných a málo znělých tónech „basy“, která jen „tvrdí muziku“.

V názvu skladby „Bruromano“ netřeba hledat žádný mimohudební program. Jde o vykrácené spojení jmen obou sólistů… Právě jejich využití a v kompozičním propojení dvou ne běžně propojovaných nástrojů spočívá „program“ díla, neseného hudebními, veskrze muzikantskými parametry, důvody a postupy. Mimořádně zajímavá položka obohacující obvyklé programy o něco neslýchaného, a přitom ani trochu bizarního. A k tomu dostatečně suverénní interpretace.

Rok české hudby se do tohoto večera propsal absolutně. Po dvou uvážlivě vybraných „soudobých“ kompozicích přišel na řadu klasik. Josef Suk se svou Pohádkou, čtyřdílnou suitou upravenou jím samým ze scénické hudby k Zeyerově Radúzovi a Mahuleně. Robert Kružík nabídl poctivé, pěkně inspirované nastudování, přehledně strukturované ve vertikále i horizontále, s hezkými detaily; emotivní provedení, sice ještě s malými rezervami v eleganci ve Hře na labutě a pávy a v odstiňování naléhavosti ve Smuteční hudbě, ale provedení stylové, sdílné a s opravdovou katarzí, když láska zruší kletbu… Pětadvacetiletý Suk na samém konci devatenáctého století samozřejmě ještě trochu vychází z poetiky svého učitele Antonína Dvořáka, ale zároveň už nepřeslechnutelně naznačuje, kam se jeho představivost i řemeslo budou ubírat: dál k moderně. Jeho Pohádka s krásným houslovým sólem je naprostá česká klasika a jako taková v podání Moravské filharmonie velmi potěšila.

Foto: MFO / Radka Piskačová