„Zcela pochopili a výtečně ztvárnili citovou hloubku skladby, jejich pojetí bylo propracované do posledního detailu.“

„Adam Klánský mladistvě vyjádřil něhu, láskyplné téma ztvárnil s adekvátním rubatem a citově zabarveným vibratem, bylo zřetelně slyšet, s jakou péčí se stará o každý tón.“

„Existuje i verze pro housle a klavír, kterou si Marie Šumníková před pár týdny zahrála s houslistou Matteem Hagerem.“

Je poučné si občas zajet za hudbou mimo Prahu. Tam, kde nejsou posluchači zhýčkaní koncertními lahůdkami a dychtivě očekávají, co nového a povznášejícího jim každý z večerů přinese. Na úterním koncertu Kruhu přátel hudby (KPH) v sále Městského společenského domu v Kolíně se představili mladí umělci – violoncellista Adam Klánský a klavíristka Marie Šumníková. Vyprodanému sálu zahráli skladby Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Roberta Schumanna a Césara Francka.

Dvaadvacetiletý Adam Klánský studuje hru na violoncello na pražské HAMU ve třídě Michala Kaňky. Jeho soutěžních úspěchů je řada, nejvíce si však pravděpodobně váží svého posledního počinu – uspěl v konkurzu na uvolněné místo ve skupině violoncell České filharmonie a splnil se mu celoživotní sen hrát v našem prvním orchestru. Čeká ho sice ještě roční zkušební doba, ale vzhledem k jeho talentu a poctivému přístupu se budoucí volby kolegů nemusí obávat. O tři roky starší Marie Šumníková studovala na Pražské konzervatoři u Martina Kasíka, nyní ji druhým rokem vede na HAMU Ivan Klánský. Také ona je laureátkou či vítězkou mnoha významných mezinárodních soutěží, zkušenosti sbírá jako sólistka našich i zahraničních orchestrů. Pozoruhodné je i to, že byla vybrána mezi třicet nejlepších klavíristů do třiceti let na světové kurzy v Miami se zaměřením na dílo Fryderyka Chopina, které se uskutečnily v roce 2019.

Interpreti, figurující na listině mladých KPH, zvolili dramaturgii, která obsáhla hudební období od baroka přes klasicismus po romantismus. Publikum upoutali již třívětou Sonátou č. 3 g moll, BWV 1029 Johanna Sebastiana Bacha. Bylo příjemné slyšet hrát Bacha tak stylově, zlehka a s velkou pokorou. Cellista bravurně vyhrál všechny trylky a další ozdoby, přirozeně akcentoval, výborně tvořil fráze. Výborné bylo vzájemné přebírání hlasů, dialog mezi oběma nástroji. Klavíristka je velmi zručná technicky, v pomalém tempu vynikl její důrazný, avšak pozornost na sebe nestrhávající úhoz. Bach v pojetí těchto dvou mladých interpretů byl ztišený, křehký, místy až taneční.

V Beethovenově Sonátě pro violoncello a klavír č. 4 C dur, op. 102: č. 1 dostávají oba nástroje rovnocenné příležitosti – cellista i klavírista mohou široce předvést své umění. Violoncellové sonáty pod opusovým číslem 102, č. 4 C dur a č. 5 D dur, jsou Beethovenými posledními violoncellovými sonátami, které napsal v roce 1815. Odráží se v nich skladatelova radikálnost, dramatičnost, touha rozbíjet dosavadní formy. Tomu odpovídá i dvouvětá výstavba sonáty: Andante – Allegro vivace a Adagio – Allegro vivace. Oba mladí interpreti se snažili dostát na první poslech ne tak komplikovaným, ale co se týče výstavby a prolínání hlasů obou nástrojů zapeklitým požadavkům díla. Slyšitelná byla solidní práce s detaily (s citem zahrané téma Andante, nepředstíraný temperament v Allegru vivace, violoncellistovo vibrato v pomalých pasážích, klavíristčina jistota ve vedoucím partu), ale přece jen – k vrcholné beethovenské interpretaci ještě oba musejí dozrát. To ovšem píšu až trochu nedobrovolně, protože ctím zásadu nesrovnávat s referenčními nahrávkami.

Adagio a Allegro, op. 70 Roberta Schumanna z roku 1849 je svěží a vášnivé dílo (původně napsané pro lesní roh a klavír, posléze přepracované samotným skladatelem pro violoncello a klavír), které se vyznačuje rychlými změnami nálad a intenzivním dialogem mezi violoncellem a klavírem. Po mém soudu to byl interpretační vrchol první poloviny koncertu. Adam Klánský s Marií Šumníkovou zcela pochopili a výtečně ztvárnili citovou hloubku skladby, jejich pojetí bylo propracované do posledního detailu. Musím vyzdvihnout jak violoncellistovy syté hluboké tóny, působivé vibrato, frázování, smyky, akcentování, tak partnersky rovnocennou hru klavíristky, která se skvěle podílela na dynamických proměnách, střídání nálad i vášnivých emocí a vytváření barev.

Zařazení Sonáty pro violoncello a klavír A dur, op. 120 Césara Francka bylo dobrým dramaturgickým tahem. Sonáta z roku 1886, složená jako svatební dar pro houslistu Eugéna Ysaÿe, je jednou z nejhranějších komorních skladeb, existuje i verze pro housle a klavír, kterou si Marie Šumníková před pár týdny zahrála s houslistou Matteem Hagerem. Kolínský večer tak přinesl vcelku nečekanou příležitost pro srovnání obou verzí. Hlubší sametovější tón violoncella je pro mužovo vyznání lásky snad ještě příhodnější než housle i smutek ze zklamání jako by violoncello bylo schopno vyjádřit silněji. Klavíristka jako by se tomu přizpůsobila – její interpretace byla v určitých pasážích o poznání zadumanější, zasmušilejší než v dialogu s houslemi. Adam Klánský mladistvě vyjádřil něhu, láskyplné téma ztvárnil s adekvátním rubatem a citově zabarveným vibratem, bylo zřetelně slyšet, s jakou péčí se stará o každý tón. Snad ještě zřetelnější než v houslové verzi bylo rozlišení ženského (klavír) a mužského (violoncello) prvku, zejména v závěrečné větě – Adam Klánský ve své hře vyjádřil zralost, zkušenost a nadhled zralého muže, Marie Šumníková zase něhu, svěžest, citové vzrušení.

Jaký jiný přídavek by mohl následovat než známá Labuť Camilla Saint-Saënse! Zahraná s oddaností, vřelostí a krásným kultivovaným tónem. Po mnoho let výborně fungující Kruh přátel hudby v Kolíně se postaral o další z pěkných hudebních zážitků. Přejme nejen tomu kolínskému, ale všem Kruhům přátel hudby po celé republice mnoho zdaru. Avšak aby se jejich činnost i v budoucnu rozvíjela a jejich přispěním získávaly nové generace vztah k vážné hudbě, je třeba oslovit i mladší posluchače. A v tom mohou Kruhům přátel hudby pomoci zejména Základní umělecké školy.

Foto: Zdeněk Hejduk