„Raskatov dal opeře oratorní strukturu a ponechal všechny zvířecí postavy, které na sebe berou charaktery a jednání známých revolučních postav.“

„Celkově šlo o směsici zvuků a skřípotů, do kterých se občas ozvala chvíli i povědomá melodie či foxtrot, aby se okamžitě zase změnily na výsměšné či výhružné zvuky.“

„Inscenace vrcholí hostinou, které se účastní jak zvířata, tak lidé a již nelze rozlišit, kdo je kdo.“

„Všechna zvířata jsou si rovna, jen některá jsou si rovnější.“ Okřídlená věta George Orwella podnítila ruského skladatele Alexandera Raskatova k napsání opery na text, který tvořili společně s Ianem Burtonem. Provokativní opera měla ve Státní opeře ve Vídni premiéru 28. února 2024 a stala se senzací sezóny. Alespoň podle reakcí publika, které bouřilo nadstandardními ovacemi na první repríze 2. března, která je recenzovaná. Režie se ujal Damiano Michieletto, hudebního nastudování dirigent Alexander Soddy.

Opera vznikla v koprodukci Vídeňské státní opery a Nizozemské státní opery (Dutch National Opera), jejíž dramaturg Ian Burton pracoval společně s Alexanderem Raskatovem na textu opery. Světová premiéra této inscenace se uskutečnila 3. března 2023 v Amsterodamu; nyní zazněla vídeňská premiéra. Raskatov dal opeře oratorní strukturu a ponechal všechny zvířecí postavy, které na sebe berou charaktery a jednání známých revolučních postav. Je tu nejprve Old Major, vtělení Karla Marxe či Lenina, který zahajuje operu myšlenkou osvobození zvířat z nadvlády lidí. Je to spravedlivé, neboť majitelé farmy manželé Jonesovi jsou opilci a se zvířaty zacházejí krutě a prase Old Major skončí na jatkách. Představitelem je ruský basista Gennady Bezzubenkov, který vtahuje svým hutným basem publikum do příběhu.

Osvobození se povede v jeho jménu, vůdcem revoluce se stává prase jménem Napoleon. Jeho představitelem je rakouský basbarytonista Wolfgang Bankl. Je to jeho parádní role, je charismatický i zákeřný a pěvecky dokonalý. Prasata jsou přirozenými vůdci zvířat, neboť jsou z nich nejinteligentnější. Napoleon je chytrý, objeví se na scéně až po vítězství revoluce. Jeho nejbližším spolupracovníkem je Blacky, havran či krkavec, jeho úloha je duchovního ražení; je farář. Jde o kalhotkovou roli a naplňuje ji Elena Vassilieva, původem z ruské rodiny, žijící ve Francii. Její dramatický soprán se zde často přetváří na pištivý témbr a využívá hojně koloratur, které nejsou lehkými ozdobami, ale ostrou hrozbou. Je to role zlá, manipuluje se zvířaty a ze všech situací vyjde jako vítěz. Ideologem animalismu je postava jménem Snowball, osel, jehož předobrazem je zavržený revolucionář Trockij. Zpívá ho německý tenorista Michael Gniffke s neuvěřitelným rozsahem. Dramatické polohy střídá s falzetovými pištivými koloraturami. Chce postavit generátor, větrný mlýn, ale stane se díky tomu nežádoucím a je zabit. Mistrem propagandy je Squealer, obraz Lavrentije Berii, zde je to nejbližší tajemník Napoleona. Představuje ho Andrej Popov, ruský tenorista, který využívá kontratenorové polohy k vykreslení zkarikovaného charakteru postavy. Jejich pomahačem je Minimus, umělec, zneužívající svoji kreativitu pro relativizaci propagandy, za pomoci lidové zábavy. Zpívá ho Artem Krutko a využívá svého kontratenoru až do krajních možností.

Vedle nich je tu trojice, která reprezentuje život běžných lidí, kteří jsou loajální, protože musí pracovat a zajistit rodinu, ale hlodají v nich pochybnosti a všímají si rozporů a nebezpečí. Jejich animálním obrazem jsou koně, především poctivý a naivní dříč Boxer, jehož mottem se stává „budu ještě víc pracovat“, až se udře k smrti. Ztvárňuje ho mladý barytonista Stefan Astakhov s enthusiasmem a opravdovostí. Podobný postoj k životu má Mollie, klisna, poněkud primitivní, starající se o Boxera a domov. Holly Flack je americká koloraturní sopranistka a zde dostala příležitost prokázat svoje schopnosti, i když to krásné a melodické koloratury opravdu nebyly. V roli Clover, koňské matky, která vidí nebezpečí a snaží se ochránit rodinu, se představila Margaret Plummer, australská mezzosopranistka, která jako snad jediná ztělesnila normální vnímání světa, s nekarikovanou, příjemnou a přirozenou pěveckou linkou. Dalšími zvířaty jsou osel Benjamin, v podání Karla Laquita, který chodí jako jediný o berli a je tedy více ohrožený, straní se propagandy i politiky a jeho předobrazem jsou ruští židé. Muriel, kterou ztělesňuje Isabel Signoret, je zvědavá koza, dělající všechno špatně a ochotná mít sex i s člověkem. Je koketní a využívá toho ve svůj prospěch, ale neúspěšně. Lidský svět je tu představován majiteli farmy, jejich úloha je malá, ale významná. Jejich teror vůči zvířatům pramení z primitivnosti a z nadměrného požívání alkoholu. K nim se řadí ještě menší, i když výrazná postava Mr. Pilkingtona, řezníka i svůdce Mollie, kterého ztělesnil Clemens Unterreiner.

Režie Damiana Michieletta účelně pomáhala pěvcům zvládat jejich náročné party a jednoduchými prvky nabídla proces vývoje revoluce v diktaturu. Stále více vtahovala diváka do děje a vnucovala myšlenky o rizikách vývoje situace.

K výkonům všech postav lze říct, že byly mimořádně kvalitní a obdivuhodné, jak po stránce technického zvládnutí hlasu, tak i hudebního podání jednotlivých rolí. Zpočátku všichni zpívají s velkými zvířecími kašírovanými hlavami. Přestože ústní otvor je viditelně volný, přece jen lidský hlas nezní jen přes ústa, ale přes celou hlavu. Postupně, tak, jak se přibližovali svým chováním lidským nešvarům, odkládali kašírované hlavy a oblékali i lidské oblečení, až se stali vizuálně lidmi. Kostýmy Klause Brunse byly účelné a maximálně umožňovaly přerod zvířat v lidské bytosti a nijak víc pěvcům jejich úkoly neztěžovaly. Nicméně i tak bylo zvládnutí náročných partů, plných technických nástrah, jako rychlého střídání hlasových rejstříků, koloratur zkarikovaných do skřípění a kvičení, bučení a nářek, to vše podložené instrumenty, které normálně v operním orchestru nepotkáme, obdivuhodné. A přesto, že jsou v programu všechny nástroje vyjmenované, u mnohých bicích netuším, oč vlastně jde. Celkově šlo o směsici zvuků a skřípotů, do kterých se občas ozvala chvíli i povědomá melodie či foxtrot, aby se okamžitě zase změnily na výsměšné či výhružné zvuky. Zorientovat se v tom zmatku rytmicky či dokonce intonačně bylo bezesporu nad lidské síly. Přesto celek působil velmi barevně, přesvědčivě a účelně

Scéna Paola Fantina byla velmi střídmá, ale výmluvná, postavená na velmi čitelných artefaktech a odpovídala zvuku, i když víc klade důraz na naturalismus a expresivitu vyjádření. Je naprosto jasné, kde a kdo kam patří a co se na scéně odehrává. Naturalistické obrazy z jatek, pověšená kráva, či naopak pověšený řezník, odvoz mrtvého Boxera, to jsou naturalistické obrazy. Stejně tak mají nezpochybnitelnou výpověď texty, napsané na velké zdi na horizontu jeviště. Příkazy a hesla, určující život zvířat, která se postupně účelově proměňují:

4 nohy dobré, 2 nohy špatné … 4 nohy dobré, 2 nohy lepší
Žádné zvíře nebude spát v posteli … s povlečením
Žádné zvíře nebude pít alkohol … přes míru
Žádné zvíře nezabije jiné zvíře … bez důvodu

„ALL ANIMALS ARE EQUAL, but some of them are more equal than others.“ Tohle heslo je napsáno jako poslední na zdi, podle které se musela zvířata řídit. A to také uzavíralo představení. Inscenace vrcholí hostinou, které se účastní jak zvířata, tak lidé a již nelze rozlišit, kdo je kdo. Napoleon v modrém saku vyskakuje na stůl s nožem a míří jím na korpus prasete, naservírovaného na stole. Dějiny se točí v kruhu, který se právě uzavřel. Diktatura – revoluce – diktatura a tak pořád dokola. Farma zvířat je přejmenována na Panskou farmu. Konec pohádky.

V každém případě doporučuju si do Vídně na představení zajet; je to výjimečná inscenace, kterou těžko v blízké době vidět jinde. A skutečně to stojí za to.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn