Česká filharmonie se po třiceti sedmi letech vrací k jednoaktové opeře Bohuslava Martinů Ariadna, tentokrát se svým hlavním hostujícím dirigentem Tomášem Netopilem. Známý antický příběh o královské dceři, která pomůže Théseovi zabít Mínótaura, zkomponovaný v létě 1958, poprvé provedla koncertně v roce 1986. Teď dílo zazní ve francouzském originále ve Dvořákově síni Rudolfina ve čtvrtek a v pátek 7. a 8. prosince od 19.30 hodin a v sobotu 9. prosince od 15 hodin. Páteční koncert je věnován 100. výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání v Československu a živě ho přenáší stanice Český rozhlas Vltava. Sólových partů se ujmou Simona Šaturová, Peter Kellner, Richard Samek, Jozef Benci a dvaadevadesátiletý Richard Novák. Zpěváky z Pražského filharmonického sboru připraví sbormistryně Šárka Csölle Knížetová. Program doplní Mozartova Symfonie č. 36 „Linecká“.

Libreto Ariadny postavil Bohuslav Martinů na hře Návrat Théseův francouzského dramatika Georgese Neveuxe, který antickou báj dotvořil o skutečnost, že Théseus a Mínótauros mají mnoho společného. Když tedy Théseus Mínótaura zabije, zničí i jednu svoji část: konkrétně tu, jež je „odpovědná“ za lásku k Ariadně. Ostatně, i sama Ariadna je trochu nejistá – láska k Théseovi může být lehce láskou k netvoru Mínótaurovi. Tento aspekt přejímá i Martinů ve svém libretu. Do pozice hrdiny ovšem nestaví Thésea, nýbrž silnou Ariadnu. Dominance ženské role přitom netkví jen v symbolické změně názvu: Ariadnino lamento je jednoznačně stěžejním číslem celé opery, a i z hlediska proporcí díla zabírá zhruba čtvrtinu celkového trvání. V hudbě Ariadny navazuje Bohuslav Martinů na Claudia Monteverdiho, autora zřejmě první opery o Ariadně z roku 1608.

„Jako čerstvý student konzervatoře jsem se velice dychtivě zajímal o celou šíři hudební literatury, od raného baroka až po hudbu 20. století. Mým velkým osobním objevem té doby byla hudba Claudia Monteverdiho, jeho oper a madrigalů,“ říká dirigent Tomáš Netopil. „Pamatuji si na zvláštní hudební moment, ke kterému došlo o pár let později. To má láska k Monteverdimu sice stále ještě trvala, ale byla zdravě rozrušována a překrývána dalšími silnými hudebními vlivy a zážitky. Jedním takovým bylo setkání s operou Ariadna Bohuslava Martinů, která hluboce zdůrazňovala pocity radosti, štěstí, lásky, ale i zoufalství a osamělosti. Celý tok opery mne již od prvního poslechu nenechal vydechnout a nikdy mě nepřestala překvapovat lehkost a kompoziční um, s nímž Martinů toto křehké dílo v docela krátkém čase zkomponoval. Největším jeho mistrovstvím je dle mého názoru závěrečná část, lamento Ariadny. V té našel Martinů asi největší inspirační zdroj niterného stylu Claudia Monteverdiho. Rozehrál tak obrovskou škálu barev a hudebních prostředků, které přetavil do svého mistrovského hudebního jazyka.“

Martinů Ariadnu dokončil v roce 1958, práce na ní mu zabrala pouhý měsíc. Premiéry se ale už nedožil. Poprvé dílo zaznělo v Německu v roce 1961, v české premiéře ho uvedla Komorní opera JAMU v Brně v roce 1964. V roce 1988 ji hrálo Národní divadlo. Česká filharmonie Ariadnu provedla na dvou koncertech pod vedením Václava Neumanna v roce 1986. O rok později vyšla nahrávka u Supraphonu, která se dočkala reedice v roce 2000. Už při uvedení v roce 1986 byl stejně jako nyní mezi pěvci basista Richard Novák, teď čerstvě dvaadevadesátiletý. Dirigent Tomáš Netopil pořídil na CD záznam této půvabné jednoaktovky s Essenskými filharmoniky a Simonou Šaturovou v roce 2016.

Lineckou symfonii napsal Wolfgang Amadeus Mozart během čtyř dnů v létě roku 1783. Poprvé zazněla v Linci a za Mozartova života byla pravděpodobně uvedena ještě v Salcburku, Vídni a roce 1787 i v Praze. Česká filharmonie ji zatím zahrála pouze osmnáctkrát, poprvé pod taktovkou Viléma Zemánka v roce 1904 a naposledy za řízení Jiřího Bělohlávka v roce 2006.

Foto: Petr Kadlec, Facebook České filharmonie