„Klavírista Trifonov je pohroužen do svého světa, směrem k publiku působí spíše plaše. Z takového světa byl i ztišený bachovský přídavek.“

„Pod vedením Jakuba Hrůši hráli filharmonici pozorně, s plným pochopením toho, co se výsledně má dostat k posluchači.“

„Skladba vyzněla velkoryse, ale přesto nesmírně lidsky. Bez drásavého vyhrocení bolesti. Spíše jako symfonie života než smrti. S vědoucím vyústěním do smírných durových vod.“

Jakub Hrůša u České filharmonie dosáhl opět na vrchol. Jeho středeční abonentní koncert v pražském Rudolfinu přinesl dvě díla z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Alexandr Skrjabin, jakkoli bývá vnímán jako excentrik a novátor, vyšel nakonec se svým Klavírním koncertem ze srovnání se Sukovou závažnou expresivní symfonií Asrael jako pouhý romantik. Hodinové dílo Dvořákova žáka a zetě Suka totiž právem stále zřetelněji směřuje do sousedství toho největšího světového repertoáru.

Klavírní koncert fis moll Alexandra Skrjabina, dílo z posledních let devatenáctého století, byl v první polovině koncertu České filharmonie 26. dubna nesporně objevnou a zajímavou položkou. Rudolfinum navíc pro tuto příležitost přivítalo Daniila Trifonova, Rusa s aurou skvělého a současně citlivého pianisty, který si ani v nejmenším nemůže stěžovat na nedostatek kladných ohlasů. Je rozkročen mezi Evropou a Amerikou, je laureátem Chopinovy soutěže ve Varšavě, hostem těch nejlepších orchestrů, Umělcem roku 2019, za svého Liszta získal cenu Grammy… Skrjabinovu hudbu předestřel až překvapivě mírně, diskrétně. Tím víc vyniklo, že je ve skladbě přítomna nejen robustnější sazba příbuzná té u Rachmaninova, zejména v rapsodických hlubších rejstřících, ale i taková, zvláště v lyričtější poloze diskantu, která má cosi z Čajkovského a dokonce snad i z Chopina. Skrjabin střídá vemlouvavé, místy i robustní epické vyprávění s pasážemi, které jsou spíše ozdobné; nachází tóny pro posmutnělost i kontrastnost, pro spočinutí i vzruchy. Jeho koncert vyzněl překvapivě konvenčně. Jen se potvrdilo, že ho díla z dalších let – především symfonie a klavírní sonáty – koncepční jedinečností a posléze i kompozičním a zvukovým novátorstvím předčila celkem logicky.

Daniil Trifonov zahrál nepříliš často uváděný půlhodinový Klavírní koncert fis moll technicky s naprostou samozřejmostí, výrazově v nenápadně pozorném partnerství s dirigentem a orchestrem. Při hře je pohroužen do svého světa, okázalost je mu cizí. Směrem k publiku působí při pohybu po pódiu, při hře i při děkování spíše plaše. Z takového světa byl i ztišený bachovský přídavek, mimořádně intimním, oduševnělým a přemýšlivým způsobem zahraný chorál z kantáty Herz und Mund und Tat und Leben, BWV 147, jak ho v minulém století zaranžovala pro sólový klavír anglická pianistka Myra Hess. Do romanticky měkkých figurací se na půdorysu chorálové předehry mísí nenásilně dominující cantus firmus. Velmi pohodově, ale i duchovně působící ukázka z pianistova nedávného alba.

Symfonie Asrael Josefa Suka, které patřila delší část večera, náleží do jiných souvislostí. Vymaňuje se z romantismu směrem k expresionismu. Umožňuje jak velmi osobní, tak současně i objektivizující výklad a posluchačský prožitek. Vznikla pod dojmem úmrtí Sukovy manželky i Antonína Dvořáka, jejího otce. Hlavní motiv zní drtivě a je nezapomenutelný. Motiv smrti je neodbytný, ale přítomno bylo i mnohem víc: vyrovnanost, naděje. Pod vedením Jakuba Hrůši dali filharmonici dílu postupně zvětšovanou intenzitu, nekonečnou řadu promyšlených, a přece spontánně působících tempových a výrazových proměn a nárazů, nespočet detailů v dřevěných nástrojích, nádherné momenty v partech viol nebo violoncell, lahodné vstupy koncertního mistra Josefa Špačka v kantabilní části, velikost formy i význam detailů, temné momenty i projasnění. Hráli pozorně, naplno, s plným pochopením toho, co se výsledně má dostat k posluchači. K Hrůšovu stylu patří pevná modelace i těch nejmenších motivických prvků, stejně jako formování velkých úseků, rovnováha mezi řádem a naléhavými emocemi, nekompromisní umístění konkrétních podnětů, ale pak už ponechání volnosti. Výsledkem byla v tomto případě silná, nenahodilá, přesto svobodně dýchající hudební báseň.

Asrael provází Jakuba Hrůšu hodně dlouho. Už v roce 2004 si dílo ambiciózně vybral pro absolventský koncert na AMU! „S odstupem a vědomím toho, co od té doby dokázal v tuzemsku i na mezinárodní scéně, je to nicméně příznačné. Nešlo o nemístné ambice. Už tehdy si talent diktoval velké úkoly. Dnes nikoho nenapadne pochybovat o tom, že Jakub Hrůša diriguje nejlepší orchestry světa právem,“ psali jsme v roce 2020 v článku Dva velikáni v jednom večeru po provedení Sukova Asraela Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou na Dvořákově Praze. Platí to nadále. A způsob, jakým předestřel dílo publiku ve Dvořákově síni nyní, byl zralý, velkolepý a vzorový.

Nemá už velký smysl vracet se hluboko do minulosti k Václavu Talichovi, i když to zároveň neznamená popření skutečnosti, že v případě velkých partitur Josefa Suka zakládal před stoletím rámec a zásadní podobu interpretačního kánonu. Určitě nicméně rozezníval jeho tehdy novou hudbu jinak: s danými hráčskými schopnostmi orchestru, se zázemím získávaným a utvářeným už hluboko před první světovou válkou; rozezníval ji pro svou dobu a pochopitelně bez zkušenosti s budoucím vývojem hudby. Pro naši dobu je relevantní cítění našich současníků – dirigenta a jím inspirovaných filharmoniků. S jejich zkušenostmi s ještě mnohem modernější hudbou, ale i s Mahlerem… s mezinárodním rozhledem… a také s jejich dobrými nástroji… Poslech středečního provedení byl nadmíru uspokojivý. Skladba vyzněla velkoryse, ale přesto nesmírně lidsky. Bez drásavého vyhrocení bolesti. Spíše jako symfonie života než smrti. S velkou empatií, s uměleckým ponorem i nadhledem, přehledně. S přesvědčivým a logickým, pomalým, klidným, ale vědoucím vyústěním do smírných durových vod.

Jakub Hrůša řídí Asraela zpaměti. Dal i tentokrát provedení vše. S přesvědčením, a už i se zkušeností, že zahraničí Sukovu hudbu postupně doceňuje a plně docení. Tak intenzivně, jak symfonie zazněla, patří skutečně do světového repertoáru.

Foto: Petra Hajská