„Něžné a procítěné piano s občasným vybočením do silnější dynamiky, která byla projevem emočního hnutí, vykouzlilo malý hudební klenot.“

„Vrcholem večera byla Lenora, kantáta pro hlas a klavír Václava Jana Tomáška, opět na text Gottfrieda Augusta Bürgera. Její uvedení bylo zajímavým protějškem k stejnojmenné celovečerní kantátě Antonína Rejchy.“

„Dobrým nápadem bylo prokládat jednotlivé části balady českým přednesem Taťjany Medvecké, při jejímž komorním projevu sílilo napětí a i posluchač bez programu byl vtahován stále více do děje.“

Dramaturgie 52. Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim je pestrá a zajímavá. V pátek 6. října zazněl v Besedním domě koncert, který sliboval být perlou. Sopranistka Martina Janková, recitace Taťjana Medvecká a v roli klavíristy Dennis Russell Davies, to byla jména, na nichž se koncert stavěl. Bohužel se publikum dostavilo jen v malém množství a byl to tedy koncert veskrze komorní.

Koncert postavený na komorních dílech, ovlivněných hnutím Sturm und Drang a zpracovaných na texty básníka Gottfrieda Augusta Bürgera Ludwigem van Beethovenem (Seufer eines Ungeliebten, Das Blumchem Wunderhold a Mollys Abschied), Josefem Antonínem Štěpánem (Schwanenlied) a zejména Václavem Janem Tomáškem (Lenora), měl přilákat poučené publikum, stejně jako účinkující.

Písně Ludwiga van Beethovena patří k jeho nepočetným intimním skladbám. Z cyklu Seufzer eines Ungeliebten und Gegenliebe, WoO 118 (Povzdech nemilovaného a opětovaná láska), označeného jako světská kantáta pro hlas a klavír, zazněly postupně obě části. Sopranistka začala koncert velmi měkce, až nesměle, v lehkém hladivém pianu. Ve druhé části přinesla vzruch a silnější dynamiku, která ale přednesu příliš neprospěla, vytratila se srozumitelnost a závěrečné výšky avizovaly, že něco není v pořádku. Následovala píseň Das Blümchen Wunderhold, op. 52: č.8 (Čarovné kvítko), píseň pro hlas a klavír z cyklu Acht Gesänge und Lieder. Zde se pěvkyně zcela podřídila něžnému textu a dala do písně vroucnost a barevnost hlasu. Poslední z Beethovenových písní byl Mollys Abschied op. 52: č.5 (Mollyin odchod), opět z cyklu Acht Gesänger und Lieder. Něžné a procítěné piano s občasným vybočením do silnější dynamiky, která byla projevem emočního hnutí, vykouzlilo malý hudební klenot. Příjemným překvapením byl citlivý i perlivý klavírní doprovod Dennise Russella Daviese.

Jen malé vydechnutí a následovala další skladba, Schwanenlied (Labutí píseň) Josefa Antonína Štěpána. Skladatel pocházející z Kopidlna patří do 18. století a byl ve své době velmi uznávaným. Schwanenlied byla oblíbenou písní a Martina Janková ji přednesla s vyrovnanou, pečlivě vedenou pěveckou linkou, dynamicky odstíněně.

Vrcholem večera byla Lenora op. 12, kantáta pro hlas a klavír Václava Jana Tomáška, opět na text Gottfrieda Augusta Bürgera. Její uvedení bylo zajímavým protějškem k stejnojmenné celovečerní kantátě Antonína Rejchy, která byla objevem brněnské sezóny 2019/20 a již přednesla tehdy rovněž Martina Janková. Jan Václav Tomášek, významná postava hudebního i společenského pražského života první poloviny 19. století, zpracoval příběh, který český posluchač zná v podobě balady Karla Jaromíra Erbena Svatební košile. S tím rozdílem, že český autor dal provinilé dívce šanci se zachránit, německé prostředí je daleko strašidelnější a krutější. Skladatel zde měl příležitost dát do hudby větší dramatičnost, tajuplnost a zvukomalebnost. Dobrým nápadem bylo prokládat jednotlivé části balady českým přednesem Taťjany Medvecké, při jejímž komorním projevu sílilo napětí a i posluchač bez programu byl vtahován stále více do děje. Skvělá srozumitelnost slova, bez snahy o dramatizaci, přesto umělkyně dokázala vykreslit napětí a uchopit mysl posluchače. Nejprve klavírní předehra s koncertantním přednesem, s nadhledem, uklidňující i avizující dramatický spád, poté recitace vždy jednotlivé části a až po ní zpěv. Nastupující neklid i dynamika eliminovaly pěveckou srozumitelnost a přinesly do hlasu ostrost, zejména ve výškách, které ztrácely barvu a volumen, nicméně to překvapivě dokreslovalo hrůzostrašnost příběhu. Zvukomalebný doprovod vedl hudební proud dál a podporoval pěvkyni. Té více vycházely části tajemné, zejména v závěru, kdy dokázala udržet napětí.

Klavírní spolupráce Dennise Russela Daviese byla obdivuhodná. Dirigent a sólový koncertní hráč se pokorně a zodpovědně ponořil do role hudebního průvodce a jeho schopnost podpořit pěvkyni a vytvářet současně samostatný hudební proud, vytvářela kompaktní výrazový celek. Martina Janková v něm měla bezpečného průvodce, kterého dokázala plně využít. Pracovala profesionálně s pěveckou linkou. Dramatické výšky však působily místy nepříjemně barevně příkře, jak bylo zmíněno. Snad indispozice, ta ale nebyla ohlášená; pěvkyně na pódiu hlasivky zavlažovala, což není obvyklé, při hlasovém diskomfortu by to bylo pochopitelné. Přesto bylo publikum nadšené a děkovalo účinkujícím nadšeným potleskem a závěrečnými gratulacemi. I když večer, který měl ambice se dostat na špici festivalových koncertů, nepřinesl stoprocentní výkony, přesto ho milovníci komorní hudby dokázali ocenit.

Foto: Václav Hubáček