„Úvodní skladbou večera byla Cantata a flauto solo německo-italského skladatele Johanna Adolfa Hasseho, která hned prvními tóny navodila typickou barokní atmosféru.“

„Soubor Concerto Aventino svým autentickým provedením skladeb doslova oživil hudbu 15. až 18. století. Každý hudebník vynikl svým mistrovstvím hry na dobové nástroje.“

„Olomoucké barokní slavnosti nám přinášejí výjimečný kulturní zážitek, ale také otevírají dveře do světa hudby minulých staletí.“

V pořadí pátý koncert přinesl festival Olomoucké barokní slavnosti. Odehrál se v úterý 2. srpna v jedinečných prostorách nenápadné budovy olomoucké Základní školy Komenium, v překrásném Slavnostním freskovém sále, jehož stěny i strop jsou vyzdobeny ve stylu neorenesančního dekorativismu s prvky barokního iluzionismu. O autentický zážitek se postaral soubor Concerto Aventino, zaměřující se na provozování evropské hudby 15. až 18. století na dobové nástroje, ve složení Věra Kousalíková (violoncello), Lukáš Vendl (cembalo/varhanní pozitiv), Jan Krejča (theorba) a v záskoku za indisponovaného Jakuba Kydlíčka Michala Roubalová (flétny).

Úvodní skladbou večera byla Cantata a flauto solo německo-italského skladatele Johanna Adolfa Hasseho, která hned prvními tóny navodila typickou barokní atmosféru, s brilantním a sebejistým výkonem flétny, pravidelným pulzem doprovodné sekce a pro baroko typické – díky nižšímu ladění – specifické barvě tónu. Ve skladbě, jak je již z názvu patrné, flétna dominuje, nicméně doprovodná sekce v podobě theorby, violoncella a cembala vynikala přesností a sehraností, jak v rychlých arpeggiech, tak ve staccato pasážích. Prostřední část Adagio se jevila o poznání pochmurnější, s plačtivým zvukem flétny a doprovodem theorby a cembala v rozložených akordech. Rozsáhlé modulační pasáže jakoby posouvaly děj příběhu skladby a činily ji tak poutavější. V závěrečném Allegru se kompozice přelévá do svižnější, radostnější, až skočné atmosféry plné rytmických běhů flétny, které akcentují ostatní nástroje.

Následující Sonata IV in a italského skladatele neapolské operní školy Francesca Manciniho začíná závažně, bojovně znějícím Spirituoso. Theorba a cembalo však stále zachovávají vznešený barokní charakter. Celé těleso bravurně zvládá tempové i náladové proměny věty. Ke konci se zdá, jakoby flétna měla lehké intonační problémy, což dávám za vinu hlavně provedením dobových nástrojů. Ty však pominuly s následující částí, která nese lehce orientální nádech, a postupně se přidávající polyfonní hlasy jednotlivých nástrojů evokují barokní fugu. Další, lyričtější část v pomalejším tempu se vznešenějším charakterem působí s dlouhými tóny flétny půvabně, a s přeléváním tónin z dur do moll až melancholicky. Skladba končí skočným Largem, kde vyniká zejména flétna se složitými běhy a výrazná rytmizace doprovodné sekce.

Třetí skladba večera dala vyniknout výjimečnému umu theorbisty, ale také loutnisty a kytaristy Jana Krejči. Toccata Sesta italského loutnisty a hudebního skladatele německého původu Johanna Hieronyma Kapsbergera je až španělsky znějící skladbou, s poměrně uvolněným dechem, kterou však protkávají výrazné, rychlé běhy. Krejča předvedl výjimečnou, virtuózní hru, skvělou práci s dynamikou i cit pro rytmus.

Sonata in e, n. 3 italského skladatele a hobojisty Giuseppe Sammartiniho, který však většinu svého života strávil v Londýně, začíná pochmurným motivem flétny, který patří dechově k jedněm z nejnáročnějších okamžiků celého koncertu. Flétnistka, pedagožka a interpretka Michala Roubalová jej zvládla excelentně. Rozvážnější část Andante ovládla opět velmi výraznou melodickou linkou flétna, staccato doprovodem ale i melodickými linkami theorba a cello. Výrazné byly i melodické skoky z hlubokých do vysokých rejstříků flétny, kde občas došlo k drobným nepřesnostem, což však perfektnímu výkonu dává lidskou tvář. Závěrečná část skladby by se dala charakterizovat jako skočná, s velmi rychlým doprovodem i melodickou linkou flétny, jejíž hlavní motiv místy působil velmi naléhavě.

Gottfried Finger, známý taktéž jako Godfrey Finger, byl olomoucký rodák, skladatel a violista, který však podobně jako jeho současníci působil zejména v Londýně. Jeho rytmicky výrazná Sonata III, op. 3, je v úvodu Allegro zajímavá zejména neuvěřitelně rychlými a rytmicky náročnými běhy flétny. Společná část Vivace a Allegro se v úvodních, slavnostně znějících akordech až nápadně podobá české barokní koledě Adama Michny z Otradovic Chtíc aby spal, kterou skladatel napsal již v roce 1647 a v roce 1701 se dočkala německého překladu. Kolem roku 1700 napsal Finger právě Sonatu III, takže je možné, že se českou koledou inspiroval, nebo se mohlo jednat o poctu tehdy již desítky let zesnulému Michnovi. Akordy doprovodné sekce však přebírá a rozvíjí flétna do kompletně jiné melodie, skladba poté vplyne do rychlé, velmi melodické části s výrazným rytmem a velmi složitou sólovou linkou.

Sólová Toccata in C pro cembalo německého varhaníka a skladatele Johanna Caspara Kerlla, dala prostor k předvedení se varhaníkovi, cembalistovi a pedagogovi Lukáši Vendlovi, který ve skladbě demonstroval opravdu mistrnou hru v podobě precizně zahraných běhů i složitých akordických změn s důrazem na rytmus a v jeho podání velmi citlivou gradaci.

Závěrečná La Folia italského skladatele a houslisty, který se nakonec usadil v Římě, před kterou se během ladění ostatních nástrojů kochal jedinečným a dechberoucím prostorem sálu i sám theorbista Jan Krejča, je temně znějící skladba, v níž se zpočátku střídá flétna s doprovodnou sekcí a doprovod následně akcentuje složitou melodickou linku flétny. V této skladbě celé těleso předvádí opravdu strhující a precizní výkon. V některých pasážích je síla doprovodu natolik intenzivní, že až přebíjí sólovou flétnu, což v tomto případě ale považuji za zajímavý moment, kdy má posluchač možnost lépe slyšet, co se děje v harmonických strukturách dalších hlasů.

Celý večer byl skutečným hudebním zážitkem, a to nejen díky úžasným interpretům, ale také díky unikátním prostorám Slavnostního freskového sálu olomoucké Základní školy Komenium, které podtrhly barokní atmosféru večera. Soubor Concerto Aventino svým autentickým provedením skladeb doslova oživil hudbu 15. až 18. století. Každý hudebník vynikl svým mistrovstvím hry na dobové nástroje a společně vytvořili nezapomenutelnou harmonii.

Nejednalo se však jen o pouhou recitaci starých skladeb, ale o překlad doby a kultur, které jsou nám dnes vzdáleny. Všichni hudebníci se naplno oddali hudbě a prostřednictvím svých dovedností nás vtáhli do minulosti. Zvuky flétny, theorby, cembala a violoncella se prolínaly jako tkanina, vytvářející obraz doby plný naděje, radosti a melancholie. Olomoucké barokní slavnosti nám tak přinášejí nejen výjimečný kulturní zážitek, ale také otevírají dveře do světa hudby minulých staletí.

Foto: Panda foto