„Šárka parafrázovaná Milošem Štědroněm byla nejtvárnější a nejbarevnější skladbou celé první části.“

„Bortila se do chaosu bublání, hukotu a praskání. Těžce se prodírala každá harmonie.“

„Koncert uzavírala Smetanova Naše píseň, neuvěřitelně radostná a plná naděje.“

Velkolepý program připravila pořádající Filharmonie Brno šestatřicátému ročníku Expozice nové hudby. Zahajovací den 13. října byl ve všech prostorách Besedního domu věnován Bedřichu Smetanovi. Osu dne tvořily tři koncerty Smetanova cyklu Má vlast. První byl proveden v tradičním, druhý v inspirativně novém a třetí v badatelském duchu.

Většina skladeb je premiérová, z dílny současných našich skladatelů a skvělým příspěvkem k Roku české hudby. Některé jsou psány přímo na objednávku Filharmonie Brno. Premiérové skladby zněly odpoledne, tajemství tvorby zcela neslyšícího Bedřicha Smetany večer. Dramaturg festivalu Daniel Matej dal prostor kreativitě. Název Nikdy neslyšená, přesto neslýchaná odkazoval na genialitu Bedřicha Smetany a jeho nepodvolení se osudu, když kolem 20. října 1874 již zcela ohluchl. Zahajovací den Expozice nové hudby byl věnován také tomuto výročí.

Odpoledne

Vyšehrad parafrázoval Petr Kofroň ve své skladbě Hrad. Začátek bez melodie harfy zněl spíše jak šumění Vltavy. Šepotání houslí, viol a violoncell bylo přetínáno činely, přidaly se dřevěné dechy, občas flétna, trombon, helikon, tuba, klarinet. Nevýrazná, sporá melodie byla podbarvována jednolitým dlouhým tónem a rušena až do konce stále silnějšími, agresivními bubny s činely. Jako by Vltava pod hradem měla nepřekonatelné překážky. 

Vltavu uvedl Marek Piaček jako svou Aqua Mater. Zahájil také činely a trubkou se stylizovanou, nám známou melodií Kočka leze dírou. Přihlásila se flétna, vířící bubny a opět činely. Doplnily veselý charakter celé básně. V drobných pizzicatech se v závěru shodly i housle s kontrabasem. 

Šárka parafrázovaná Milošem Štědroněm byla nejtvárnější a nejbarevnější skladbou celé první části. Začínala hravě a jemně klavírem spolu s bicími nástroji. Následovalo neodolatelně vábivé flétnové sólo, bojová, ale do kontextu zapadající trubka, kvílivá glissanda houslí a opět trubka. Glissanda se objevila i v kontrabasu. Poté se ozval obrovský potlesk a následovala přestávka. 

Po přestávce Pavel Zemek Novák představil báseň Z českých luhů a hájů jako svůj Kratší dopis Bedřichu Smetanovi (s B a Es). Smetanova melodie luhů a hájů se zde neozvala. Dlouze hrající klarinet vystřídaly flétny a housle s potemnělou náladou. Snad žalovaly, že s našimi loukami a háji to už není, co bývalo. Závěr byl náhlý a prudký, jako ve Smetanově originále.

Miroslav Tóth pojal Tábor netradičně jako Stratený v tábore. Kvílivý hoboj budil až strach z tajemného lesa, nijak to nevylepšil helikon, natož housle nejvyšších polohách. Teprve triangl zvonivě změnil atmosféru. Poprvé zde byl použit cimbál, dokonce netradičně, údery paliček i tažením smyčce po strunách. Jen nesměle se ozval začátek citace chorálu Ktož jsú Boží bojovníci. Závěr byl zdařilou hrou pizzicat v houslích a kontrabasu.

Daniel Forró vytvořil Blaník a byl skutečným Blaníkem plným hrdosti, bojovnosti a naděje. Úderně působil již úvodní nápěv Ktož jsú Boží bojovníci. Od samého začátku zněl zřetelný nástup k boji, dokud nevykrystalizoval v celý husitský chorál. Hoboj předal nápěv lidové slovenské písně postupně viole, trombónu a cimbálu. Pak nastoupila hlavní doména Daniela Forró: Forrotronics. Jen tady mohl použít autentické záběry – zlověstné píšťaly druhé světové války se zvuky bombardování a citaci české hymny Kde domov můj? Ozval se i nápěv Ódy na radost a náznak arabské melodie, zvuk startující družice, tedy vše, co již Smetana nezažil. Pak se vrátila skladba do rukou dirigenta a všech nástrojů, které záměrně nekoordinovaně hrály svůj part, až se sjednotily a vykřesaly opět slavný husitský chorál. Náhle se odněkud od dechových nástrojů přidal hlasitě zpívaný závěr „(…) konečně s Ním vždycky zvítězíme!“ Až z daleké ciziny do své rodné vlasti nás Daniel Forró povzbudivě pozdravil. Nezapomíná na svou domovinu.

Následoval obří aplaus skladbám i celému provedení, hráčům Brno Contemporary Orchestra i jejich dirigentu Pavlu Šnajdrovi. Ovšem mezi posluchači v kuloárech panovala jednota: Nejlepší byli Miloš Štědroň a Daniel Forró. Škoda že autoři nebyli přítomni.

Večer

Večerní koncert pod názvem Slyšiny Bedřicha Smetany byl věnován současné interpretaci cyklu Má vlast pomocí Smetanových popisů skladeb. Autoři projektu se domnívají, že Smetana mohl používat partituru jen jako mnemotechnickou pomůcku, z níž mohl čerpat, ač hudbu vůbec neslyšel, vybíráním hudebních motivů svých i jiných autorů a jejich kladením vedle sebe. Kdyby nebyl svázán partiturou, pomůckou ke zvuku doby, mohl tvořit daleko svobodněji i své slyšiny. Mají za to, že hudba je příliš abstraktní na to, aby byla pouhou literaturou a jazykem s přísnými zákonitostmi. Myslí si, že kdyby žil Smetana o sto let později, mohli bychom od něj slyšet (citace z programu) „nejen hudbu, ale i nadreálné, nereálné, nesmyslné, akční, kreativní, interaktivní či virtuální zvukové představy“. Tedy žádný jazyk, natož matematika, fyzika, či dokonce tradice a zakotvení v odkazu předků? Oslovili zvukaře, ruchaře a skladatele, aby přehlušili Smetanovu hudbu a zkomponovali jeho Slyšiny. Sám Bedřich Smetana si postěžoval svému žáku Janu Ludevítu Procházkovi: „Temnou tu vřavu proniká skřek hlasů od falešného hvízdání až ku příšernému řvaní, jako by fúrie a běsi vzteklým vřeskem na mne doráželi; rozladěné vřeštění trub a jiných nástrojů se mísí do pekelného toho povyku a vše to přehlušuje a hatí hudbu moji.“ V programu se slyšiny prolínaly a střídaly se sbory již hluchého Bedřicha Smetany v podání Mužského pěveckého sboru Láska opravdivá pod taktovkou Jana Špačka. Vše se konalo v setmělém sále, s osvětleným pódiem. 

Ve Vyšehradu od Ladislava „Mirvise“ Mirvalda zazněla harfa, ale bortila se do chaosu bublání, hukotu a praskání. Těžce se prodírala každá harmonie. Nakonec vše mizelo do ztracena. Poté nastoupil mužský sbor s bujarou a svobodomyslnou Písní na moři, pln chrabrých hlasů s pěkným tenorovým sólem. Vltavou procítěnou Ladislavem Železným proniká opět praskot, prskot, bublání, hukot krve ve vlastních žilách. I nápěv písničky se láme. Po Vltavě následoval Smetanův sbor Věno s hluboce vlasteneckým textem v hezkém a přesném provedení. Navázala Šárka od Lucie Vítkové, zcela netradiční, zajímavé a příjemné pojetí básně. Jedinou použitou technikou byly mobilní telefony patrně s textem pouhých hlásek. I tuto skladbu řídil sbormistr Jan Špaček. Uprostřed temného sálu předzpívával hlásky a udával takt členům sboru volně procházejícím mezi posluchači celým sálem a zpívajícím ony hlásky, patrně s notací v mobilu. Poté se odebrali na pódium ke zpěvu Modlitby.

Básně Z českých luhů a hájů se ujali studenti zvukového designu a multimediálnch technologií. Dle jejich slov z programu měl znít „zpěv plný vroucnosti, jak veselý, tak melancholický, z hájů a luhů… Každý může ze skladby té si vykreslit, co mu libo, básník má volnou cestu před sebou, arciť musí skladbu v jednotlivostech sledovat.“ Krásná slova, skladba však zanikla přebita bicími a v příbojích vlastní tepající krve. Jen zvonkohra ji oživovala. V podání sboru následovalo Heslo I. a II., krátká píseň s přáním blaha. Tábor Petra Ference byl opět plný ruchů, s rytmizací, vynikla i trubka s motivem Ktož jsú Boží bojovníci. V Blaníku Tomáše Vtípila bylo možno zaslechnout ruch a hluk, ale i husitský chorál, hornu, sirénu a start rakety. Koncert uzavírala Smetanova Naše píseň, radostná a plná naděje. Všechny písně interpretoval Mužský pěvecký sbor Láska opravdivá pod vedením Jana Špačka.

Večer byl hlubokou exkurzí do zápasu ztrátou sluchu postiženého skladatele i do současných představ, jakými cestami se může ubírat hudba ve snaze uvolnit se od jakýchkoli zákonitostí.

Foto: Jakub Joch