„Mráček zahrál sólový part mimořádně průzračně, čistě, ztišeně, bez efektů a afektů.“

„Byl to Beethoven, který ví, jak se dotknout prosté absolutní krásy.“

„Suk je v Asraelovi už vzdálen dvořákovskému světu.“

Ani druhý večer Jakuba Hrůši a České filharmonie na Dvořákově Praze neměl na programu Antonína Dvořáka. Zato podruhé během festivalu zazněla pod jeho taktovkou pořádná porce hudby Dvořákova žáka a zetě Josefa Suka. A bylo to tak dobře. Symfonii Asrael, ještě stále vzácnou, je potřeba důvěrněji a podrobněji a víc do hloubky poznávat a Jakub Hrůša je k takovému úkolu evidentně nad jiné povolán.  I v druhém Hrůšově večeru navíc shodně figuroval vedle Suka Beethoven. Jeho Houslového koncertu se Jan Mráček zhostil jedním slovem ideálně.

Skutečným objevem se stala díky letošnímu programu festivalu Dvořákova Praha Sukova Symfonie E dur, kterou Jakub Hrůša s Českou filharmonií uvedl minulý týden. O koncertě jsme psali zde. Pondělní provedení Symfonie Asrael, díla přece jen zavedenějšího a známějšího, bylo něčím víc: potvrzením, že Josef Suk, usedající takřka po celý život u pultu druhých houslí Českého kvarteta, je významným skladatelem nedoceněného formátu. Však také i sám Jakub Hrůša přiváží ze zahraničí zprávy o tom, že všude tam, kde Asraela může dirigovat, a snaží se ho nabízet často, vzbuzuje posléze reakce typu: Jak je možné, že jsme tohle neznali?!

Samozřejmě, že nemá smysl přirovnávat Josefa Suka k Beethovenovi. Ani proslulostí, ani frekvencí uvádění, ani kompozičně. Když však Dvořákova Praha postavila pro tento večer vedle sebe Beethovenův Houslový koncert a Sukova Asraela, bylo zřejmé, že ani v jednom případě nešlo a nejde o zábavu, ale o uměleckou krásu, závažnost a vznešenost, o díla přesahující každodenní spotřební souřadnice. V dané interpretaci v obou případech dokonce o díla dotýkající se věčnosti.

Houslový koncert D dur dostal jako krásnou festivalovou příležitost Jan Mráček. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz (Beethovenův Houslový koncert je nejkrásnější) ten den řekl, že tohle o této skladbě platí, když se podaří interpretovat její jednoduchost a lehkost… Podařilo se! Nádherně, vzorově. Zahrál sólový part mimořádně průzračně, čistě, ztišeně, bez efektů a afektů, líbezným hladkým tónem, v nebesky jasném, pokorném vyrovnaném rozpoložení. Od první věty bylo zřejmé, že Jan Mráček má pro vyhrání všech jemných tónů, pro dokonalou intonaci i vědomě vyprofilovaný výklad jak technické vybavení, tak nadhled a klid. A Jakub Hrůša mu byl s velmi střídmě obsazeným orchestrem v nízké dynamice i ve střídmých základních emocích dokonalým partnerem. Houslový koncert D dur, to není Beethoven zobrazovaný a vnímaný jako podmračený morous, výbušný a s osudem neustále o něco zápasící. Je to – a hlavně tento večer byl – Beethoven, který ví, jak se dotknout prosté absolutní krásy a jak k tomu využít tón houslí. Oba interpreti právě to na skladbě uměřeně, ale jednoznačně podtrhli a učinili z ní sváteční klenot.

Symfonii Asrael vzal za svou Jakub Hrůša už na konci studia na AMU. Roku 2004 s ní totiž velmi neobvykle absolvoval. Pro třiadvacetiletého začínajícího dirigenta tehdy volba velmi ambiciózní. S odstupem a vědomím toho, co od té doby dokázal v tuzemsku i na mezinárodní scéně, je to nicméně příznačné. Nešlo o nemístné ambice. Už tehdy si talent diktoval velké úkoly. Dnes nikoho nenapadne pochybovat o tom, že Jakub Hrůša diriguje nejlepší orchestry světa právem.

Českou filharmonii vedl dirigent po celou hodinovou symfonii zpaměti s neuvěřitelným fyzickým nasazením. Sukova skladba ale taková je. Životní prožitky, které skladatele potkaly, dodaly smuteční symfonii a jejímu patosu na zdrcující autenticitě. V tomto smyslu je Asrael romantickou hudbou, ovšem v dotyku s vyjadřovacími prostředky moderny nikoli hudbou romanticky posmutnělou nebo změkčilou. Suk vyjádřil objektivní majestát smrti i silné osobní existenciální pocity. Pro opravdu dobrou interpretaci musí v jejich naléhavosti být velká míra mužné síly – a ta tentokrát opravdu byla přítomna. Ale spolu s ní je samozřejmě nutné i hluboké porozumění s potřebným citovým zázemím, které dokáže obsáhnout zásadní životní úvahy i láskyplnou něhu. I to vše bylo přítomno.

Symfonie je zásadně ovlivněna Dvořákovu smrtí. Koncepce ovšem nejprve počítala s tím, že vyvrcholí apoteózou jeho odkazu. Během práce na díle však o pouhý rok později zemřela Sukova mladá manželka, Dvořákova dcera. Tato smrt ovlivnila podobu díla ještě víc. V důsledku toho vznikl nakonec vznešený tragický monument, který se jen těžce dopracovává k paprsku vyrovnání či snad naděje. Asrael monotematicky vyrůstá z několika příbuzných motivů. K základnímu nezapomenutelnému tématu obepínajícímu pouhých pár tónů se přimyká citát z Dvořákova Requiem i odkaz k Sukově Radúzovi. To vše je součástí obrovité, hutné, komplikovaně strukturované konstrukce, široce rozkročené v několika větách do mnoha proměn. Slyšeli jsme úpornou naléhavost, osudové rány, vzdechy, bizarně pokřivené tance, zlověstné nárazy, velebný smutek, pastorální tóny, úryvky houslových sól, obrovské gradace i ševelení smyčců, melancholii i úzkost… a v závěru trochu spočinutí.

Suk je v Asraelovi už vzdálen dvořákovskému světu. Strmě se proměnil jeho hudební jazyk, a to z hlediska struktury skladby, zvukovosti i posílení expresivity a subjektivního lyrismu. Symfonie má mahlerovské rozměry a do určité míry i výraz, ale proti Mahlerově vrstvení protikladů je ve výrazu jednotnější; je prokomponovaná, nejsou v ní reminiscence na vojenskou hudbu, výkřiky ani ironický škleb, je jen a jen upřímně vážná a závažná.

Skladba nekončí ani trochu lacině, nemá racionální koncept, který by předem stanovil na místo finální věty nějakou jasnou katarzi „v dur“. Neodráží ani naději křesťanské víry tím, že by v závěru symbolicky citovala nějaký chorál a podobně. Dobírá se jen náznaku uvolnění, smíření s osudem. Jakub Hrůša dokázal s filharmoniky dovést průběh hudby s obdivuhodnou a nádhernou jistotou a logikou až sem, do okamžiku, kdy všechny tóny pomalu utichají. Dlouho, dlouho zvednuté a potom jen pomalu spouštěné dirigentovy ruce pak umožnily, aby dojem v naprostém tichu ještě plně dozněl. Vzácný, umělecky zásadní večer.

Foto: M. Divíšek