sobota, 12 září 2020 14:46

Hrůšův objev – Sukova Symfonie E dur

Autor:

„Sukova symfonie přináší energii směřující od dirigentského pultu a ochotně přijímanou, násobenou a vyzařovanou hráči.“

„Druhá věta může posluchače dovést až k pocitu, že jde o jakési pekelné intermezzo.“

„Dá se čekat, že pondělní koncert s Českou filharmonií přinese v symfonii Asrael mimořádné okamžiky.“

 

DP2010-09Hrusaaftertalks01

 

Sukovu ranou Symfonii E dur není radno podceňovat. Jakub Hrůša s Českou filharmonií na festivalu Dvořákova Praha ve čtvrtek dokázal partituru rozeznít takovým způsobem, že posluchači mohli odcházet s jednoznačným pocitem: byli přítomni zcela výjimečné koncertní události. Pořadatelé letos sáhli vedle autora, který dává přehlídce jméno, i k jeho žáku a zeti, jen postupně poznávanému v plnosti, a víc než jindy také k Beethovenovi, která má kulaté výročí. Učinili tak šťastně.

Je po koncertě, Jakub Hrůša sedí s Jiřím Vejvodou s mikrofonem v ruce u stolečku na vyprázdněném pódiu, a těm v publiku, kteří chtěli zůstat, se velmi osobně otvírá. Dirigoval veřejně po tříměsíční pauze. Podobnou měl i na jaře. Hovoří o tom, jak trávil a tráví nedobrovolné volno, které i jemu celosvětové soustředění na novou nemoc přineslo; přibližuje a dává nahlédnout až do rodinného života, když zmiňuje, jak malým dcerám nahlas předčítá, a to i na dálku, když jsou teď už zase ve škole v Londýně… A přiznává, že hudba Josefa Suka je jeho životní láskou. Jak bývá v takových případech obvyklé, nedovede vysvětlit, proč, ale je tomu tak.

 

DP2010-09HrusaKasikCF23cPetraHajska

 

Jakub Hrůša natáčí v těchto dnech s Českou filharmonií Sukovu Symfonii E dur do uvažovaného kompletu jeho orchestrálního díla. Hovoří o ní nadšeně, cítí v ní elán a mladistvou energii. Suk komponoval Symfonii E dur v roce 1898, současně s hudbou k Zeyerově pohádce o Radúzovi a Mahuleně, v době, kdy byl čerstvě ženat s Dvořákovu dcerou Otilií. Je to na její hudbě poznat. Nejen pozitivním nábojem a lyrickými a zpěvnými místy, ale i v místech příbuzných zeyerovské partituře, známé díky mimořádně populární suitě nazvané Pohádka. Občas jde i o citace, ale není jich příliš. Symfonie je původní, má svůj materiál a průběh a energické vyznění s žesťovým chorálem, který možná naopak případně upomene na pozdější symfonickou báseň Praga.  

Třičvrtěhodinová skladba, která před pár minutami dozněla, vlastně docela zastínila Beethovenův 4. klavírní koncert, který filharmonici v první polovině večera uvedli pod Hrůšovým vedením s Martinem Kasíkem. A přitom je to tak čistá, krásně artikulovaná hudba… Zazněla na pomezí klasické uměřenosti a bezmála už romantické citovosti.

 

DP2010-09HrusaKasikCF06cPetraHajska

 

Sukova symfonie pochopitelně přináší ještě o něco jiný typ energie, o hodně větší. Energii směřující od dirigentského pultu a ochotně přijímanou, násobenou a vyzařovanou hráči početně obsazeného orchestru, modelovanou naléhavě, romanticky, s vědomím, že Sukův hudební jazyk pohlíží už trochu dál než Dvořákův ve stejné době. Nejprve jako kdyby dílo hledalo svou tvář, zpočátku hned nezaznívá výrazné téma, ale později se motivy a témata profilují. Přichází například krásné vedlejší téma v barvě klarinetu. Smyčcová sekce využívá výrazové spektrum od láskyplnosti po extatičnost, violoncella mají až radúzovsky kouzelnou pasáž, důrazně se ozývají žestě. První věta končí vzorovým finále.   

Druhá věta obohacuje výraz hobojovým sólem i temnějšími dramatičtějšími polohami, třetí přidává náhlé akcenty a barvité, skoro až náruživé polohy; fantazie v ní může posluchače dovést až k pocitu, že jde o jakési čertovské či pekelné intermezzo. Složitěji vrstvené, rozhýbané a fantazijně proměnlivé finále se přes opakované žesťové chóry naprosto logicky propracovává až ke strhujícímu vyvrcholení.

 

DP2010-09HrusaKasikCF24cPetraHajska

   

Virtuózní tempa a opravdu neutuchající dirigentova pozornost, provázená vypjatým fyzickým nasazením, symfonii po celou dobu výrazně pomáhají. Bez tohoto jedinečného osobního interpretačního vkladu, zřetelně neseného přesvědčením a láskou, by mohla skladba vypadat mnohem méně zajímavě a asi by nadále i po uvedení zůstala mimo naši hlavní pozornost. Takhle ale převládá radost z hudby, která je naprosto neoposlouchaná, vždyť ji filharmonici nehráli možná několik desetiletí, ale která je přesto jakoby důvěrně známá…

 

DP2010-09HrusaKasikCF31cPetraHajska

 

„Obdivuju Sukovo kompoziční mistrovství,“ vypráví Jakub Hrůša po koncertě a připomíná historku z dějin hudby, z té jejich „anekdotické“ části, jak Antonín Dvořák svého žáka, v mládí zádumčivého, přemlouval, aby nepsal pořád jen „v moll“. Smyčcová serenáda Es dur, a stejně tak Symfonie E dur, dokazují, že Suk dokázal mollové období překonat. Nicméně život brzy přinesl dvojí bolest: nečekané úmrtí Antonína Dvořáka a o rok později náhlé úmrtí Sukovy mladičké manželky. Během pár let od Symfonie E dur se tím pádem i v jeho kompozičním životě stalo tolik…!  Jakub Hrůša upozorňuje, že pak už Suk nikdy nenapsal nic bezstarostného... A zve na pondělní koncert, kdy s Českou filharmonií na Dvořákově Praze uvede Sukovu Symfonii Asrael.

Dodejme, že skladbu tragickou, existenciálně posmutnělou, jen s obtížemi po ranách osudu hledající světlo. Těžkou hodinovou skladbu, s níž Hrůša zcela neobvykle absolvoval v roce 2004 dirigentské oddělení Hudební fakulty AMU. Stál tehdy v Rudolfinu před Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a vzpomíná na ten den jako na zásadní... Dá se čekat, že pondělní koncert s Českou filharmonií teď přinese mimořádné okamžiky. Jakub Hrůša ostatně Sukova Asraela uvádí, jak jen to jde, i po světě. Partitura mahlerovských rozměrů a závažnosti není doposud v cizině tak známá, jak by si zcela určitě zasloužila. Vždy jde pro tamní publikum, i pro to odborné, o objev. Jako pro nás v tuzemsku (kteří jsme na tom pochopitelně s českou hudbou o něco dál a „napřed“) teď v případě Symfonie E dur

 

DP2010-09HrusaKasikCF33cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.