„Pokud chtěl někdo proniknout do tajů pardubické dramaturgické kuchyně, musel si souvislost mezi výběrem sólistky i dirigenta večera odvodit sám.“ 

„Intepretace Kláry Würtz působila poněkud vlažně, technicky bezesporu precizně, nicméně bez jakékoli přidané hodnoty.“

„Angažmá Vahana Mardirossiana do role šéfdirigenta Komorní filharmonie od letošního září je krokem převelice šťastným, jenž může pardubické hráče posunout zase o něco dál.“

Ačkoli to nikdo výslovně nezdůraznil a ani programová brožura nikterak neakcentovala přímou souvislost mezi jednotlivými aktéry, březnové abonentní koncerty Komorní filharmonie Pardubice byly zjevně postaveny na dlouhodobé spolupráci orchestru s nizozemským labelem Brilliant Classics. Pořad tří večerů v Sukově síni Domu hudby tentokrát naplnila dvě díla Ludwiga van Beethovena. Dirigoval Vahan Mardirossian; sólo měla pianistka Klára Würtz.

Abych byl přesný, musím uvést, že název nizozemské nahrávací společnosti v programu uveden byl, a to v souvislosti s biografickými a profesními údaji sólistky i dirigenta. Nicméně onu souvislost si musel, pokud chtěl proniknout do tajů pardubické dramaturgické kuchyně, již odvodit každý sám. Napovědět mu mohla i přítomnost několika mikrofonů, jak tomu bylo alespoň při prvním z trojice koncertů v pondělí 10. března. Každopádně fakta jsou následující: Komorní filharmonie Pardubice pořídila pod vedením arménského dirigenta Vahana Mardirossiana pro Brilliant Classics dlouhou řadu nahrávek a pianistka maďarského původu Klára Würtz se stala chotí zakladatele labelu Pietera van Winkela. Samozřejmě, že na těchto souvislostech netřeba hledat něco zpochybnitelného či snad špatného, osobní i obchodní vztahy jsou v hudebním byznysu velmi důležité a pro život orchestru působícího mimo hudební centrum naší země představuje jejich naplňování jeden z klíčových životadárných zdrojů. Přesto si myslím, že by bývalo bylo vhodnější i o těchto okolnostech informovat jaksi otevřeněji. Leccos by se tím i předem vysvětlilo. Takhle šla na koncert většina návštěvníků jako na setkání s budoucím šéfdirigentem, což, mimochodem, zdůrazňováno bylo, a o sólistce večera, v Česku nepříliš známé, zvláště mimo okruh zanícených diskofilů, jste si museli, pokud patříte k těm, co touží být předem připraveni, shánět informace ze zahraničních zdrojů. 

Samotný program večera sliboval vrcholný posluchačský zážitek. Pro jeho první polovinu byl vybrán Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 15. Klára Würtz vstoupila na pódium coby osobnost oplývající půvabem i šarmem se schopností navázat bezprostředním a milým způsobem okamžitý kontakt s publikem. Poté, co se na ni po prvních tónech soustředila pozornost všech přítomných, však zapůsobila, žel, velmi rušivě skutečnost, že svůj part hrála prostřednictvím listu. Člověk nemůže a ani nechce být maximalistou, leč i v Pardubicích skládají posluchači největší obdiv těm, kdož se spoléhají pouze na noty ve svých hlavách. Při bližším seznámení se s diskografií umělkyně je patrné její zaměření na jiné obory klavírního repertoáru (včetně Beethovenovy tvorby), přítomnost asistenta by se tedy ještě dala pochopit, určitá nervozita v jejich kooperaci během provedení však už nikoli. Koncert nebyl zahrán špatně, to bych se tvrdit neodvážil, avšak ani nikterak výrazně a osobitě, intepretace sólistky působila poněkud vlažně, technicky bezesporu precizně, nicméně bez jakékoli přidané hodnoty. Krátce řečeno, návštěvníci byli, pokud jde o uchopení sólového partu, svědky solidního „učitelského“ provedení, jež sice potěší, ale trvalý a jedinečný zážitek nepřinese. Potlesk byl bezpochyby namístě, nad standing ovation, k němuž se část hlediště odhodlala, jsem však tentokrát musel poněkud zdvihnout obočí.

Rozhodně by si však potlesk vestoje zasloužil orchestr. Beethoven jeho členy ve svých instrumentálních koncertech nešetří a vyžaduje přesnost a kázeň. Hráči Komorní filharmonie tyhle požadavky umějí naplnit a vydali ze sebe to nejlepší již před přestávkou. Dirigent Vahan Mardirossian jejich schopnosti – zvláště díky zmíněné nahrávací činnosti – očividně velmi dobře zná a dává jim najevo svou přízeň. Jeho způsob vedení orchestru je na první dojem lehoučký, až nenápadný, precizní vybroušení jednotlivých detailů ale vede k úvahám o tvrdé práci. Myslím, že jeho angažmá do role šéfdirigenta od letošního září je krokem převelice šťastným, jenž může pardubické filharmoniky posunout zase o něco dál, Mardirossianovy zkušenosti z pobytů u evropských, severoamerických i asijských orchestrů působí úctyhodně. A nejen působí, ony jsou totiž při vzájemné spolupráci i velmi zřetelně znát, respektive slyšet. Tak vycizelovaný harmonický souzvuk, jakým v orchestrálních oddílech Beethovenova koncertu disponoval Mardirossianem vedený pardubický orchestr, jsem již dlouho neregistroval.

A co teprve po přestávce, kdy přišla na řadu Symfonie č. 7 A dur, op. 92… Jak jinak než slovy použitými v předchozím odstavci charakterizovat více než šťastné souznění muže na stupínku s třemi desítkami hráčů? Pomiňme přímý zásah do duše velkolepým úvodem, úchvatně provedené Allegretto i strhující vír závěrečných dvou částí a soustřeďme se na práci s pověstnými Beethovenovými přechody. Náhlá i postupná ztišování a opětovná rozbouření jednotlivých sekcí byla dirigentem i muzikanty natolik „vymazlená“, že působila až jakoby z jiného světa. Světa dokonalého, ale stále plného lidskosti a empatie. Nikoli poprvé (a zřejmě ne naposledy) pak vyzdvihuji úroveň sekce violoncell, viol a kontrabasů.

Pokud se přítomným technikům holandské firmy nahrávka povedla, věru rád bych ji slyšel.

Foto: František Renza / Komorní filharmonie Pardubice