„Daniel Barenboim a Kirill Petrenko s Berlínskými filharmoniky vyprávěli ten večer příběh krásy, smíření a vyrovnanosti, na který se nedá zapomenout.“

„Závažnost, hloubka a nedostižná instrumentace děl Josefa Suka jsou srovnatelné s často uváděnými autory, například s partiturami Gustava Mahlera.“

„Symfonii plnou ran osudu gradující v katarzi ztvárnili Berlínští filharmonikové s Kirillem Petrenkem tak, že závěrečné akordy vehnaly slzy do očí.“

Na abonentních koncertech v druhém lednovém týdnu (v Berlíně je dávají od čtvrtka do soboty) hráli Berlínští filharmonikové dvě velká díla symfonického repertoáru: Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37 Ludwiga van Beethovena a Symfonii c moll Asrael op. 27 Josefa Suka. Ve vyprodaném sále Filharmonie v pátek 10. ledna vystoupili šéfdirigent Kirill Petrenko a Daniel Barenboim, pro tento večer v roli klavíristy.

Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37 vznikal mezi lety 1796 a 1804, naposledy jej Berlínští filharmonikové uvedli v roce 2018 s Jefimem Bronfmanem a dirigentem Tuganem Sochijevem.

Daniel Barenboim (*1942) je po celý život oddaný Beethovenově hudbě. Ať už jako sólista, nebo dirigent. Je přirozené, že jeho vystoupení s Berlínskými filharmoniky bylo příslibem vrcholného provedení. A nezůstalo jen u příslibu. S prvními takty první věty Allegro con brio byly rázem zapomenuty všechny dosud slyšené nahrávky a záznamy živých vystoupení, zůstalo jen teď a tady. Orchestr svým něžným nasazením pootevřel dveře vnímání i dosud nenaladěnému posluchači, aby ho vzápětí přitáhl a lapil Daniel Barenboim křehce vykrouženým prvním tématem. Dlužno dodat, že od té chvíle už obecenstvo nepustil. Na jedné straně byly slyšitelné celoživotní nadhled a zkušenost, na straně druhé stále ta mladistvá energie, dychtivost, zaujatost a zalíbení v hudbě. Barenboim nepotřebuje oslňovat efekty, jeho hra je samozřejmá jako dech i v těch nejobtížnějších pasážích, je přesný, soustředěný, jeho trylky už nemohou být perlivější, běhy rychlejší, rubata promyšlenější. Kadence první věty vrcholící trylkem je v jeho podání stále omamující. A na takovém – troufám si napsat dokonalém – provedení se stejnou měrou podíleli i Berlínští filharmonikové.

Beethovena mají v krvi, sólistovi byli chápavým a srozuměným partnerem. Jejich dynamické oblouky na malé ploše jsou pověstné, avšak teprve když je člověk slyší na vlastní uši a v sále s pověstnou akustikou, pochopí, v čem je síla tohoto orchestru. Tak ztišené a kontemplativní pianissimo, jaké zahráli sólista i orchestr v Largu, nemá jinou zvukovou alternativu. Rozeznat každý tón jako v té nejdokonalejší nahrávce je v Evropě možné asi jen v tomto sále. Daniel Barenboim a Kirill Petrenko s Berlínskými filharmoniky stvořili ten večer příběh krásy, smíření a vyrovnanosti, na který se nedá zapomenout.

To důležitější však přišlo po přestávce. Po mnoha letech měli Berlínští filharmonikové na programu významnou symfonii Josefa Suka Asrael. S tímto orchestrem ji v roce 1964 uvedl Karel Ančerl, naposledy ji v Berlíně slyšeli v roce 1992 pod taktovkou Simona Rattla.

Pro českého posluchače znalého interpretace Talichovy, Kubelíkovy, Ančerlovy, Bělohlávkovy, Peškovy a ovšemže i Mackerrasovy (nahrávka pro Supraphon s Českou filharmonií v roce 2007) je význam uvedení této Sukovy symfonie (1905–1906) Berlínskými filharmoniky takřka nedozírný. Již nějakou dobu se objevují hlasy, proč že se Josef Suk nehraje ve světě více. Závažnost, hloubka a nedostižná instrumentace jeho děl jsou srovnatelné s často uváděnými autory, například s partiturami Gustava Mahlera. Šéfdirigent Kirill Petrenko si Sukovy hudby nadobyčej cení a hodlá ji v následujících sezonách v Berlíně uvádět. Tomuto českému skladateli se věnuje již léta, v roce 2002 nahrál symfonii Asrael a Pohádku léta s Orchestrem Komické opery v Berlíně.

Sukův Asrael není posluchačsky snadná symfonie. Její složitá struktura a mimohudební obsah – ztráta dvou nejbližších lidí – provokují v některých pasážích až k syrově drsné interpretaci. Vždyť Suk nejdříve přišel o respektovaného tchána Antonína Dvořáka, jehož ztrátu vtělil do této smuteční symfonie, a rok nato umírá i jeho milovaná žena. Suk partituru rozšiřuje, dopisuje další drásavé motivy. Je v ní vše, co drtí – bolest k neunesení, nekonečné zoufalství, srdcervoucí smutek –, ovšem katarze, jež zní z poslední věty s posledními akordy, ono smíření s nevyhnutelností smrti, tušené vyrovnání se s nesmiřitelným osudem, vzpomínka, která dává sílu žít dál, patří po mém soudu do kánonu světové hudby. A právě tento existenciální rozměr Kirill Petrenko cele pochopil a dokonale jej s pomocí filharmoniků vyjádřil. Petrenko nekouzlí, neoslňuje rádoby osobitým výkladem ani velkými gesty. V jeho pojetí lze slyšet silné emoce i intelekt, obě tyto stránky však prostupuje Sukova čistá hudba, které dirigent tak rozumí. Pečlivě buduje tu bolestnou výpověď o smrti, která je definitivní, přesto se s tímto vědomím ztráty musí žít a je třeba najít odvahu k pokračování života.

Úvodní takty první věty Andante sostenuto následující po apokalyptických tympánech se vznesly do sálu s takovou naléhavostí, a přitom jemností, až ztuhla krev v žilách. Žalujícím smyčcům, lkavým hobojům (vynikající Dominik Wollenweber na anglický roh) a flétnám plným nářku dodaly v závěru zoufalství a bezvýchodnost violoncella. Nevýslovný smutek druhé věty Andante, v níž Suk cituje z Dvořákova Rekviem, ony dlouhé bolestné pasáže, vyjádřené dlouze drženými tóny flétny, ústí v takřka neslyšitelné pizzicato smyčců, přesto v podmínkách této výjimečné akustiky zřetelně vnímané. Ve třetí větě stupňující se bolest přehluší láskyplná vzpomínka vyjádřená vroucným sólem houslí. A nade vším se nesl jedinečně kultivovaný zvuk žesťů, jejich zvuková bohatost a vřelost, tak typické pro tento orchestr.

Symfonii plnou ran osudu gradující v katarzi ztvárnili Berlínští filharmonikové s Kirillem Petrenkem tak, že závěrečné akordy vehnaly slzy do očí. A nebylo to jen absolutní technickou bravurou hráčů, citlivostí a intelektem dirigenta, Sukovou jedinečnou partiturou a velkolepou instrumentací. Na vrcholném zážitku se podílely i zápal všech interpretů pro Sukovo dílo, vzájemná spolupráce a oddanost svému novému šéfdirigentovi. Zkrátka – ten večer se proměnil v synonymum čisté krásy.

Foto:  Archiv Berlínských filharmoniků, Stephan Rabold, Wikipedia