„Spíše než o klasickou operu se totiž jedná o důmyslnou performanci.“

„Za největší přínos inscenace považuji celkové koncepční řešení se součinností mnoha složek souboru.“

„O autenticitu by mělo v umění jít především.“

Dva dny po masopustním úterý uvedl Festival Opera „komickou operu o třech dějstvích a dvou chodech“ Zabijačka. Tu napsal Ivan Acher a Martin Konvička na libreto Marty Ljubkové, Jiřího Havelky a Veroniky Kos Loulové. Poslední dva jmenovaní se ujali i režie a hudebně představení nastudoval Petr Šumník. Opera měla svou neveřejnou premiéru v prosinci 2022 v Národním muzeu u příležitosti předsednictví České republiky v Radě EU a veřejnou premiéru následujícího jara již v „domácím“ vršovickém Vzletu. Reflektované představení 6. února bylo derniérou.

Základem dějové linky opery, pod kterou jsou produkčně podepsány soubory Vosto5, Vzlet, Moravské divadlo Olomouc a Run Operun, je zabijačka na pražských Vršovicích v roce 1922 – tedy v roce, kdy se Vršovice staly součástí tzv. Velké Prahy. Zabijačka má být i společenskou událostí a zároveň součástí masopustních tradic. Ty samozřejmě vycházejí ze zabijaček na mnoha českých maloměstech a vesnicích té doby. Děj samotný není nijak složitý a do jisté míry ani podstatný. Spíše než o klasickou operu se totiž jedná o důmyslnou performance, jež začíná proslovem a skečem řezníků, kteří baví obecenstvo ještě před příchodem do sálu a končí společnou sousedskou zabijačkovou hostinou, při níž se dostane jelit, jitrnic či tlačenky i publiku se sloganem hladový je vždycky smutný, nacpat bříško, to je nutný… který několikrát zazní přímo v opeře. 

Publikum není usazené v divadelních řadách, ale u dlouhých hodovních stolů. Součástí této performance je neustálá akce, kolem publika se téměř vždy něco děje, ať už to jsou pobíhající děti, žoviální řezníci nebo servírované zabijačkové delikatesy, pivo a na konci dokonce pálenka. Hudba samotná je založena na tradici dechovky a lidových písní a popěvků. Děj opery začne příjezdem řezníka na motorce, na nějž se těší jak vyhladovělá chudina, tak si vršovická honorace v postavách Učitelky, Hospodyně, Kořenářky, Starosty a Kněze v dobových kostýmech. Ty hrály v představení celkem zásadní úlohu a za jejich ideu a kvalitní zpracování s mnoha detaily je třeba pochválit Dragana Stojčevského, který byl zároveň i scénografem. Oblékl i hudebníky a dirigenta, aby tak zapadali do celkové koncepce. Bravo! Orchestr Moravského divadla Olomouc a ostatně i sólisté byli nazvučení přes mikroporty, což byla vzhledem k prostoru vršovického Vzletu pravděpodobně nutnost.

Představení ani výkony sólistů samozřejmě nelze posuzovat podle běžných operních měřítek a kritérií krásného hlasu. Všichni sólisté včele s Řezníkem Vladimíra Chmela podali slušný výkon, jejich hlasy zněly čistě a vyzařovala z nich zdravá sebejistota. Zejména bych chtěl vyzvednou Chmelův výkon ve finální árii, kterou odzpíval v toporné pozici pod stolem.  Mimo hlavního „hrdiny“ mě asi nevíce zaujala Vanda Šípová v roli Učitelky, která svým blyštivým sopránem obsáhla neurotickou učitelku na výbornou, a to i herecky. Velikou pochvalu si zasluhuje i dětský sbor, jehož hra se symbolikou duše přináší závěrečnou katarzi. Vzhledem k tomu, že o tomto díle bylo již napsáno celkem hodně článků a recenzí a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo (bohužel) o derniéru snad nevadí, že prozradím závěrečnou pointu, a tou je poprava řezníka namísto absentujícího prasete – což takto napsané zní přinejmenším bizarně, ale v kontextu celé performance, jejíž je divák součástí, vyznívá neskutečně trefně a vtipně. 

Za největší přínos inscenace považuji celkové koncepční řešení se součinností mnoha složek souboru a celého „aparátu“, což je něco, co mi u klasických operních představení chybí – jakkoliv nikdo nebude očekávat od Národního divadla, že bude diváky zapojovat do děje a hostit je. Druhým nesporným kladem je to, že se zde podařilo vytvořit skutečně autentické představení a o autenticitu by mělo v umění jít především. 

Celou dobu představení jsem si nicméně lámal hlavu nad tím, jak přijaly reálie zabijaček a nadsázku v podobě zabití a snědení řezníka špičky Evropské unie, pro které bylo představení původně zinscenováno. V debatě po představení se mi dostalo odpovědi: „Nijak, neviděli ho! S blížící se premiérou totiž ve Strakově akademii rostla nervozita z toho, jak bude představení přijato, zda se některé země nedotkne, zda jeho uvedení nebude protokolárně nekorektní. A tak nakonec namísto špiček EU zasedly v hledišti Panteonu Národního muzea střední a nižší úředníci vládních ministerstev.“ – Snad se to po posledním uvedení už může zveřejnit. Je to taková švejkovsko-kafkovská pointa na závěr, která kouzelně uzavírá celou mimořádnou a ojedinělou operní performance.

Foto: ilustrační - Jan Mudra