„Irena Chřibková vystoupila na šestém koncertě Mezinárodního varhanního festivalu u sv. Jakuba.“

„Zvolila kombinaci francouzské a české varhanní hudby.“

„Premiérově zazněla Sonáta pro Es klarinet a varhany ‚Nebeské hlasy‘ Jiřího Gemrota.“

Irena Chřibková je varhanicí minoritského kostela sv. Jakuba na Starém Městě, koncertní umělkyní s rozsáhlou mezinárodní kariérou a „spiritus agens“ a hybná síla každoročního Mezinárodního varhanního festivalu, který organizuje ve svém domovském kostele a který je jednoznačně nejvýznamnějším varhanním festivalem u nás. Vzhledem k jejímu studiu ve Francii Chřibková ráda provádí skladby francouzských autorů a nezapomíná ani na české skladatele. Takto byl 5. září sestaven i její koncert v rámci festivalu. Orámovali ho dva francouzští tvůrci a mezi nimi zazněly kompozice tří českých autorů, z toho jedna v premiéře.

Na technicky velmi jisté hře Ireny Chřibkové je patrné, že je stále ve styku s nástrojem a pravidelná nedělní vystoupení před dopoledními bohoslužbami ji přivedly k ovládnutí obrovského repertoáru všech stylových období.

Začátek koncertu patřil třem skladbám Clauda Balbastra. Autor působil jako varhaník v Paříži v Notre Dame, královské kapli ve Versailles a byl dvorním cembalistou Marie Antoinetty. Styky s nejvyššími královskými kruhy mu ovšem uškodily za Velké francouzské revoluce. Sice přežil a přeorientoval se na hru revolučních písní a napsal variace na Marsellaisu, ale stejně přišel o důchod. Grand jeux, Basse de Cromhorne a Giga vznikly ještě v předrevolučním období a jsou pozdním pokračováním drobných suitových útvarů, typických pro francouzskou barokní hudbu, kde názvy přímo určují zvukovou podobu jednotlivých částí. Půvabné drobnosti provedla Irena Chřibková s patrnou chutí a stylovým pochopením.

Josef Suk napsal Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ na začátku první světové války. Byl členem Českého kvarteta a kvartetisté museli na začátku každého koncertu hrát rakouskou hymnu. Proto po ní ještě před vlastním programem hrávali pravidelně nově vytvořenou Meditaci. Je důkazem Sukovy skladatelské kvality, že z příležitostného impulzu vytvořil dílo trvalé hodnoty. Jemná intimní kompozice je napsaná pro smyčce. Pro varhany ji upravil František Picka, absolvent varhanické školy, skladatel duchovní hudby a dirigent opery Národního divadla. Interpretka vystihla znamenitě v jemných zvukových barvách intimní charakter hudby.

Jiří Gemrot napsal třívětou sonátu Nebeské hlasy pro poněkud kuriózní obsazení Es klarinetu a varhan. Podnětem k jejímu vzniku bylo umění francouzského virtuosa na Es klarinet Jacquesa Merrera. Gemrot, absolvent kompozice na konzervatoři a AMU, působí jako profesor skladby na Pražské konzervatoři a jako hudební režisér. Jeho hudba má srozumitelný neoklasický ráz a příliš nevyhledává experimenty. Irena Chřibková již před několika lety premiérovala jeho skladbu a v poslední době Gemrot vytvořil ještě pro potřeby ZUŠ varhanní Zimní preludia. Part Es klarinetu převzala zdatná hráčka Jana Krejčí, studentka AMU. Hrála virtuózně, rytmicky přesně a s velkým nasazením. Es klarinet se používá v orchestru proti obvyklému B klarinetu spíš pro vypjatá místa dramatického charakteru, třeba v symfonické básni Richarda Strausse Enšpíglova šibalství v místě Enšpíglovy popravy, ale podle mého názoru nebeským hlasům intenzitou a ostrostí zvuku zvlášť ve vysoké poloze úplně neodpovídá a sólově se ve větších skladbách nevyužívá. Těžiště první věty bylo ve varhanním partu, harmoniích v manuálu za pravidelných basových kroků ostře odsazovaného pedálu. Klarinet měl spíš pohyblivý part. Ve druhé volné větě měl větší úlohu v kantiléně, ovšem v nízké poloze zněl nástroj přes všechnu sympatickou snahu sólistky poněkud suše a s malou intenzitou. Ve třetí větě se klarinet uplatnil virtuózně především v recitativních plochách, přerušovaných mohutnými akordy varhan a skladba dospěla do přesvědčivého durového závěru. Irena Chřibková se projevila jako citlivý komorní partner. Měla svůj part pečlivě zvukově vypracovaný, nikde klarinet nekryla a hrála s naprostým nadhledem.

Largo z Deváté symfonie „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka a její hlavní melodie je notorickou součástí svatebních obřadů i rozloučení v krematoriu, v Americe se dokonce používá melodie s textem. Je využívána a zneužívána všemi možnými způsoby. Je proto otázkou, zda její uvedení na mezinárodním festivalu je vhodné a co mu přinese. Myslím, že negativa převažují. Varhanní úprava je dílem maďarského varhaníka, žijícího od roku 1956 v tehdejším západním Německu Zsigmonda Szatmáryho. I když je pečlivá, zněla na svatojakubských varhanách nevýrazně a zvukově nenápaditě při srovnání s brilantní, invenční a velmi barevnou orchestrální paletou Dvořákovou. 

Závěrem zazněly dvě skladby letošního jubilanta, varhanního virtuosa Josepha Bonneta, který rozdělil svoji hudební činnost mezi Francii a Ameriku. Byl varhaníkem v Paříži u sv. Eustacha, potom vyučoval v USA na Eastman School of Music, znovu v Paříži a zemřel v Kanadě. Skladbě se věnoval pouze na začátku své dráhy. Před první světovou válkou vystoupil v Praze v nově vybudované Smetanově síni Obecního domu a do svého op. 10 z roku 1913 zařadil Píseň českého národa s věnováním městu Praze. Zpracoval v ní píseň Kde domov můj a svatováclavský chorál. Provensálské ráno a Katalánská rapsodie jsou skladby posluchačsky velmi vděčné a Irena Chřibková je vystupňovala k mohutnému závěru a zaslouženému potlesku četného obecenstva.

Foto: Zdeněk Chrapek