„Passacaglia immaginaria je skladbou, která vychází z barokní formy a postupně vstřebává i renesanční a neoromantické prvky.“

„Anton Bruckner není dramaturgicky příliš frekventovaným skladatelem. V podvědomí publika jde o těžké skladby, náročné na pochopení i interpretaci.“

„Pohroužení do filosofie této mohutné symfonie bylo zřetelné a pomalá a rozvážná tempa dávala provedení patřičnou hloubku.“

Prvním abonentním koncertem Filharmonie Brno v Janáčkově divadle byl koncert ve čtvrtek 23. listopadu. Představil publiku náročný repertoár, Symfonii č. 6 A dur Antona Brucknera a Passacagliu immaginariu Stanisława Skrowaczewského. Orchestr Filharmonie Brno řídil jeho šéfdirigent Dennis Russell Davies.

Koncert zahájilo dílo Stanisłava Skrowaczewského, soudobého polsko-amerického skladatele a dirigenta (1923–2017), který byl rovněž interpretem Brucknerovým. Passacaglia immaginaria je skladbou, která vychází z barokní formy a postupně vstřebává i renesanční a neoromantické prvky a jejich moderním zpracováním přináší posluchači silný až impresionistický zážitek, podepřený pevným basovým základem. Jednověté dílo využívá bohaté instrumentace orchestru zejména opulentním obsazením perkusí. Jednotlivé skupiny nástrojů si odpovídají a mísí se v překvapivých témbrových kombinacích, ve zvukové hmotě nechybí disonanční prvky, ale není jich nadužíváno, zato jsou tu prvky zvukomalebné, evokující dešťové kapky či vítr. Sólové tympány Lukáše Krejčího byly efektní, první housle Pavla Wallingera se krásně nesly prostorem, harfa Anastázie Tomečkové byla průzračná, hoboj Barbory Trnčíkové zněl průrazně i svíravě, flétna Martiny Venc Matušínské jasně svítila, lesní roh Nicolase Pereze hladil i burcoval a trubka Ondřeje Jurčeky byla úderná. Silné dílo posluchače strhlo k nadšeným ovacím.

Rakouský symfonik Anton Bruckner není dramaturgicky příliš frekventovaným skladatelem. V podvědomí publika jde o těžké skladby, náročné na pochopení i interpretaci. Což není nepravda, hudba Antona Brucknera je skutečně nabitá emočními dramaty, které skladatel zpracovává s obdivuhodnou invenční hloubkou. Symfonie č. 6 A dur je klasicky čtyřvětá, 1. Maestoso navozuje meditativní charakter díla. Hluboké tóny kontrabasů a měkký zvuk lesního rohu dávají postupně prostor širokým plochám houslí, napětí vrcholí do vítězného pléna, které utichá a ustupuje lehkým a svítivým tónům fléten, hobojů a klarinetů. Plné ruce práce měl i početný aparát žesťových a bicích nástrojů. 2. Adagio. Sehr feierlich zahajuje ponurý vstup smyčců a nářek hoboje a vstup uklidňujících lesních rohů. Melodická písňová plocha je protkána barevností instrumentace a plná gradujícího napětí, které utichá do klidného spočinutí v pianissimu. 3. Scherzo. Nicht schnell – Trio. Langsam se probouzí a přechází v pochodovém tempu do vítězného entuziasmu. Fanfáry lesních rohů navozují závažnost sdělení, která potvrzují pevné vstupy trombonů a trumpet. 4. Finale. Bewegt, doch nicht zu schnell je poslední, závěrečnou větou, kterou zahajují nekompromisní žestě. Střídání rytmických a dynamických ploch je podpořeno variabilní instrumentální barvitostí, podmíněnou sóly jednotlivých nástrojů i závěrečnou tutti fanfárou, která korunuje dílo.

Dirigent Dennis Russell Davies, který koncert řídil, je uznávaným znalcem Brucknerova díla. Vychází to z jeho patnáctileté dirigentské mise v čele Brucknerova orchestru v Linci, kdy měl možnost se s dílem skladatele do hloubky seznámit a utvořit si názor a styl jeho provádění. Na výkonu orchestru to bylo znát, pohroužení do filosofie této mohutné symfonie bylo zřetelné a pomalá a rozvážná tempa dávala provedení patřičnou hloubku. Potěšující byla zřetelná barevná členitost i jednotlivé sólové vstupy logicky zakomponované do celku. Něco však přece chybělo, a to souhra jednotlivých nástrojových skupin. Nejkrásněji zněla violoncella spolu s kontrabasy, byly kompaktní, vyvážené, ústrojně jednotné. To se nedalo říct o všech skupinách, housle už byly poněkud nesoudržné a problematicky zněly lesní rohy i dřevěné nástroje jako celek. Lépe se nástrojům dařilo v sólových vstupech, jako hoboji Barbory Trnčíkové, flétně Martiny Venc Matušínské, klarinetu Emila Drápely. Lesní roh Nicolase Pereze byl příjemně měkký a pevný, ale skupina lesních rohů koherentní homogenitu postrádala. Tentokrát to asi nelze svést na akustiku sálu a na posazení na jevišti v zadním plánu.

Možná přispěla k menšímu soustředění při výkonu i situace ve společnosti, kdy se v připravovaném státním rozpočtu rozhoduje o podpoře kultury v příštím roce. Opatření, o nichž kusé informace prosakují i mezi nezasvěcené kruhy, budí obavy. Ty vyjádřili toho večera i hudebníci, kteří hráli na jevišti ozdobeni vínovými stuhami s nápisem „Hrajeme forte“. Je pochopitelné, že očekávaná restrikční opatření na úrovni státu budou mít dopad i do krajů a municipalit a že se umělci obávají oprávněně. Nicméně by tyto obavy neměly vstupovat do interpretace koncertů, na které se hudbymilovná veřejnost těší a která svým hudebníkům fandí. Hrejme nejen forte, ale ve všech dynamických polohách, a buďme obezřetní a soudržní. Jen tak můžeme uhájit svoji kulturní úroveň.

Foto: Dag Markl