„Režisérka Veronika Poldauf Riedlbauchová miluje metafyzično, pracuje s vizuální a pohybovou metaforou, znaky a symboly či stylizací.“

„Scénografka Lucia Škandíková vytvořila minimalistickou scénu, kde je jedinou rekvizitou vana.“

„Několikaletá práce Maria De Rose s orchestrem nese ovoce.“

Oblastní divadla to nemají lehké. Kromě handrkování o finance zvláště šéfové a dramaturgové opery a baletu musejí dbát daleko více na vkus a reakce diváků. Opavští by mohli vykládat. Stejně jako Ústečtí. Přesto jsou soubory, které dokážou vyprodukovat moderní představení mimořádné úrovně. Jedním z nich je i operní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Na 14. festival hudebního divadla Opera 2020 přivezl svou inscenaci Verdiho opery La traviata a nadchl pražské publikum.

La traviata je nejhranější operou Giuseppe Verdiho. Těžko by se našel operní soubor, který ji neinscenoval. Proto najít nějaký nový inscenační postup není vůbec lehké. Navíc inscenační postup, který by nešel proti smyslu díla, který by je naopak dotvářel nebo nově vysvětloval a byl přitom divácky vděčný, to je inscenační oříšek, jenž vyžaduje výraznou režijní osobnost.

Jihočeské divadlo takovou osobnost našlo ve Veronice Poldauf Riedlbauchové. Veronika Riedelbauchová je osobnost renesanční: režisérka a dramaturgyně s doktorským titulem z Prahy, muzikoložka, choreografka s diplomem pro fyzické herectví z Barcelony, performerka, básnířka, pedagožka, autorka mnoha inscenací v oblasti pohybového divadla, nového cirkusu, site-specific a zvukových projektů hraných po celé Evropě. Pro Jihočeské divadlo režírovala muzikál Kronikáři a opery Brundibár, Trubadúr, La traviata a Nabucco. Jako režisérka miluje metafyzično, pracuje s vizuální a pohybovou metaforou, znaky a symboly či stylizací. Sama tvrdí, že vytváří vlastně jevištní báseň. Dodejme, že báseň značně surrealistickou.

V traviatě tento prvek kromě jiného reprezentuje choreografie dvou přidaných postav – Duše (v pražském představení sólistka baletu Tereza Szentpéteryová) a Matador (sólista baletu Zdeněk Mládek). Pro svůj režijní záměr našla Riedlbauchová skvělé pochopení u scénografky Lucie Škandíkové, která vytvořila minimalistickou scénu, kde je jedinou rekvizitou vana. Vana jako lože, herní stolek i hrob. Vana jako symbol očisty i rituální oběti. Za ní je série polopropustných zrcadel, které mohou být dopisním papírem i projekcí snů, se zářivkami, které psychedelicky mění barvy. Scénografickému ztvárnění napomáhá i světelný design Ondřeje Kyncla.

Kostýmy Terezy Kopecké zdaleka nejsou surrealistické, ale průřezem snad tří staletí typu „co fundus dal“. Přitom vůbec neruší, ale naopak podtrhují stylizaci jednotlivých scénických obrazů, stejně jako sbor, výborně připravený sbormistrem Martinem Veselým. Sbor má roli nejen pěveckou, ale opět i symbolickou (pokrývá jeviště tu skleničkami, tu obuví či bílými karafiáty; v druhém jednání má roli zvědavého senzacechtivého davu se šklebícími se maskami nebo přívrženců Violetty s jejími fotografiemi místo obličejů (scénická fotografie Michaela Karásek Čejková).

Toto pojetí klade vysoké nároky na jednotlivé pěvce. Je to pohybové divadlo se vším všudy, což je spolu se zpěvem mimořádně fyzicky náročné. Opera stojí na představitelích tří hlavních rolí. Jejich obsazení předurčuje úspěch, či propad celého představení. Jihočeši vyřešili obsazení skutečnými osobnostmi formou hostování. V Praze se v titulní roli představila Marie Fajtová. Marie Fajtová je krásná žena, které lehce uvěříme, že jako Violetta dokáže pobláznit Alfreda. Její soprán je příjemný, melodický, ve středních polohách nosný. V prvním jednání jí, bohužel, ne vždy vyšly výšky a koloratura, ve druhém i třetím jednání se ale rozezpívala do své životní formy.

Roli Alfreda zpíval Paolo Lardizzone, který je na českých pódiích, přesto, že žije ve střední Itálii, jako doma. Nejvíce rolí odehrál v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla, jedna z nich, Edgar ze stejnojmenné opery Giacoma Pucciniho, mu vynesla dokonce Thálii. Kromě Jihočeského divadla hostuje i v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Slyšel jsem ho v roli Kalafa na otáčivém hledišti v Českém Krumlově a již tehdy mne upoutal jeho kantilenní spinto tenor. Jako Alfred zaujal nosnými vysokými tóny, dokonalým legatem a dobrým frázováním. Bylo to skutečně dramatické belcanto, tak jak si to asi Verdi představoval. Ještě kdyby vylepšil dynamiku – dost tam chyběla piana.

Svatopluk Sem obdržel za roli Giorgia Germonta Thálii 2018. Jeho baryton je až sametový, velmi nosný. Po árii Di Provenza il mar, il suol se strhla ve Stavovském divadle přímo bouře potlesku i výkřiky „Bravo!“. Nevím, zda to byl záměr režisérky, ale Svatopluk Sem nejméně odpovídal představě o pohybovém divadle. Zpíval skvěle, hrál strnule. Strnulost byla zcela jistě režijním záměrem u postavy služky Anniny v podání Romany Strnadové. Ta vždy drobnými krůčky přecupitala jeviště, oblečena v typickém kostýmu služky 19. století, ale s moderními gumovými žlutými rukavicemi ve strnule zalomených rukou. Její pohyby mi živě připomněly javánské stínové divadlo. Její alt byl jemně zastřený, ale i to mohl být režijní záměr.

Hudebně operu nastudoval a představení dirigoval generální hudební ředitel Jihočeského divadla Mario De Rose. De Rose je na Verdiho opery specialista a na hudebním vypracování to bylo vidět. Ocenil jsem, že operu nastudoval v původní Verdiho verzi, bez zavedených škrtů. Mohli jsme ji tedy slyšet tak, jak ji Verdi složil a libretista Francesco Maria Piave napsal. Od doby, co jsem naposledy slyšel jihočeský operní orchestr, se velmi zlepšila souhra i dynamika, je vidět, že několikaletá práce Maria De Rose nese ovoce.

Před představením jsem se dost divil, proč Jihočeské divadlo zvolilo pro představení své činnosti operu, jejíž premiérové uvedení bylo už před třemi lety. Vždyť letos 1. února premiérovalo Nabucca, loni měli premiéru Dalibor a Turandot. Nebylo tedy lepší uvést některou z těchto inscenací? Po představení jsem pochopil, že se Budějovičtí chtěli prezentovat v Praze představením, které snese ta nejpřísnější profesionální měřítka a může se směle měřit se špičkovými produkcemi nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Pražské publikum odcházelo nadšené a i starší diváci, kteří původně měli obavu z moderního pojetí, byli uchvácení. Když jsem scházel po schodech, jedna dáma, jejíž věk odpovídal průměrnému věku návštěvníků pražských koncertů, říkala svému ještě staršímu manželovi: „Tak jsem se bála toho, jak to bude moderní. A bylo to skvělé.“

Foto: archiv festivalu