„Bez ohledu na to, že je Mozart v Salcburku všudypřítomný, jeho hudby nemáte nikdy dost!“

„Na tuto stránku věci se Robert Carsen soustředil o něco méně, než by bylo záhodno.“

„Bylo by skvělé, kdyby se jménem Bartoli zůstalo nadále spojeno vrcholné umění, a ne jen kreace, které si zaslouží uznání především kvůli slavné minulosti interpretky.“

Cecilia Bartoli a Salcburský svatodušní festival, to je spojení, které po organizační, dramaturgické i umělecké stránce od roku 2012 přináší každoročně potěšení, a to samo o sobě, ale i jako návnada směřující k velkému letnímu festivalu Salzburger Festspiele. Letošní téma Tutto Mozart zahrnulo nejen koncerty, ale také inscenaci opery Titus v režii Roberta Carsena. Jaká byla? A jaká v ní byla umělecká ředitelka víkendové akce a legendární pěvkyně?

Salcburský svatodušní festival jsem ve svých článcích už několikrát označil za jakéhosi „předskokana“ letních Salzburger Feststspiele. Nečinil jsem tak náhodou ani z rozpustilosti: kromě organizačního, logistického či propagačního propojení obou akcí je rok co rok oběma festivalům společná i jedna nová operní inscenace. Ta si vždy na první přehlídce odbude premiéru a první reprízu, na té druhé ji pak čeká hned celá série dalších provedení. O oné novince tu samozřejmě bude řeč především, ale vraťme se zatím ke zmínce o jistém předskokanovi.

Letošním Salzburger Festspiele Pfingsten, jak zní oficiální název festivalu, by v roce 2024 asi nejlépe slušel přídomek „předkrm“. Malované vizuály právě skončené čtyřdenní letnicové slavnosti totiž pracovaly s motivem vyhlášené salcburské čokoládové speciality, jíž jsou Mozartkugeln (překládat jistě netřeba). Karikatury velkého Amadea, stejně jako umělecké šéfky festivalu Cecilie Bartoli tančící mezi bonbony, hrající s nimi kopanou nebo používajícími je jako kouli v kuželkách, byly od 17. do 20. května ve městě nad řekou Salzach k vidění opravdu na každém rohu.

Hlavní téma festivalu tentokrát určovala všeříkající slova TUTTO MOZART. „Možná vás to překvapí,“ píše k tomu Bartoli v úvodní zdravici, „ale od té doby, co jsem v roce 2012 převzala umělecké vedení Salcburského svatodušního festivalu, Mozart nikdy nebyl středem mého zájmu. A tak jsem si řekla: když už, tak už – a rozhodla jsem se věnovat svému oblíbenému skladateli celé čtyři festivalové dny.“ V pokračování textu se autorka vyznává nejen ze své lásky k Mozartově hudbě, ale i ke dvěma dirigentským velikánům, kteří ji do ní zasvětili, tedy k Danielu Barenboimovi a Nikolausi Harnoncourtovi. Někdejší uznávaná představitelka Cherubína, Donny Elviry či Fiordiligi uzavírá svůj článek slovy: „Přiblížit Mozartův svět během jednoho prodlouženého víkendu je možná ambiciózní, ale v podstatě nemožný podnik. Jako kdyby před vás někdo strčil krabici Mozartkugeln a vy jste směli sníst jenom jeden nebo dva bonbony. Protože bez ohledu na to, že je Mozart v Salcburku všudypřítomný, jeho hudby nemáte nikdy dost!“

A jaké že lahůdky z mozartovské bonboniéry tedy Svatodušní festival návštěvníkům nabídl? V kratičkém časovém úseku od pátku do pondělí jich bylo každopádně značné množství a v úctyhodné kvalitě. V sobotu 18. května odpoledne provedl dirigent Paavo Järvi s orchestrem Die Deutsche Kammerphilharmonie Bremen symfonie „Jupiter“ a „Pařížskou“ a navrch doprovodil sólistu Daniila Trifonova v Koncertu pro klavír C dur. Týž den večer se rovněž ve Velkém festivalovém domě konalo i představení pod názvem Une folle journée (Bláznivý den). V režii Davida Livermorea tu v pasticciu z oper Figarova svatba, Così fan tutte a Don Giovanni vystoupila plejáda opravdových hvězd: Cecilia Bartoli, Lea Desandre, Rollando Villazón, Alessandro Corbelli a mnoho dalších. Následující den dopoledne se orchestr této produkce Les Musiciens du Prince s dirigentem Gianlucou Capuanem přesunul do sálu Felsenreitschule, aby tam nechal zaznít Mozartově proslulé Mši c moll v podání sólistů Reguly Mühlemann, Juliette Mey, Jana Petryky a Yasushiho Hirana a sboru Il Canto di Orfeo.

Závěrečný pondělní program pak proběhl ve znamení skutečných legend. Dopoledne se s čistě mozartovským recitálem představil v Haus für Mozart klavírista András Schiff a večer v Grosses Festspielhaus oslavil neuvěřitelných padesát let od svého salcburského debutu Plácido Domingo. Mnichovský rozhlasový orchestr řídil Marco Armiliato, galakoncert moderoval Rolando Villazón a po boku velkého Plácida se na jevišti vystřídali například Aida Garifulina, Elena Stikhina, Sonya Yoncheva, Dmitry Korchak nebo Erwin Schrott. Tady už ale ve slavných číslech z italského a francouzského repertoáru Mozart kupodivu mnoho prostoru nedostal…

Jeden obzvlášť exkluzívní bonbonek z letošní nabídky jsem ovšem ještě nezmínil. Jednalo se o zbrusu novou inscenaci, kterou festival v pátek 17. května večer v Haus für Mozart začal a která se následně hrála ještě v nedělní repríze. Přibližme si ji opět slovy samotné Cecilie Bartoli: „V roce 2022 jsem pro koncertní turné nastudovala operu La clemenza di Tito a uvědomila si, jak krásné je to dílo a jak nespravedlivě je opomíjené. Výsledkem mých úvah je tedy nová produkce režiséra Roberta Carsena, ve které můžete vidět můj jevištní debut v roli Sesta. Po mém boku vystoupí spousta skvělých mozartovských zpěváků a v orchestřišti nás na historické nástroje doprovodí orchestr Les Musiciens du Prince Monaco pod vedením úžasného Gianlucy Capuana. Právě toto představení bude jádrem celého letošního Svatodušního festivalu.“

Paní umělecká ředitelka zde zmínila skutečnost, na niž si patrně mnoho jejích českých fanoušků s jistým smutkem vzpomene. Jednou ze zastávek řečeného turné měla být v prosinci 2022 i Praha, ale krátce před avizovaným koncertem v Obecním domě skolila Cecilii Bartoli viróza a zbytek turné byl zrušen… V roce 2023 sice Bartoli přivezla náhradu v podobě svého sólového programu, ale marná sláva: La Clemenza di Tito s hvězdami typu Johna Osborna či Mélissy Petit přece jen slibovala o něco vzácnější zážitek. Možnost zažít slavnou mezzosopranistku v jedné z dramaticky nejpůsobivějších mozartovských rolí, a dokonce v plnohodnotné inscenaci, však nabídl svatodušní Salcburk – a bude hned v šesti reprízách i lákadlem Salzburger Festspiele. Otázka tedy zní: stojí za to se na „Titovu velkorysost“ v provedení silné trojice Bartoli – Capuano – Carsen v létě vypravit?

Co se týče inscenační podoby opery, pak ji mohu označit jedním slovem jako nepřekvapivou. V roce 1791 už více než půl století staré, mnohokrát zhudebněné a pro Mozartovo zpracování jen nevýznamně upravené Metastasiovo libreto je pro současné divadelní tvůrce spíše koulí na noze. Většina z nich se obvykle uchyluje k převedení děje do současnosti a k hledání paralel s motivacemi a pohnutkami spíše mytických než skutečných antických hrdinů. Stejnou cestou se vydal i renomovaný kanadský režisér Robert Carsen. Spolu se scénografem Gideonem Daveyem přesadil děj z římského císařského dvora do zjevně sice také římské, nicméně soudobé vládní, magistrátní či parlamentní budovy. Interiér se vyznačuje strohou kancelářskou elegancí, laděnou primárně do šedých tónů a prosvětlovanou jen několikrát opakovanou „výzdobou“ v podobě stojanů s vlajkou Itálie a Evropské unie. Místnost občas zakryje svrchu spuštěná čtvrtá stěna, tedy čistě bílá zeď se vstupním vchodem. Po jejím vysunutí prostor obvykle dozná úprav: mění se ze zasedačky v parlamentní sál či kancelář, plynulou scénickou úpravou může vzniknout i první patro s balkonem plným plastových sedaček, určených pro veřejnost, bažící po sledování práce politiků.

Právě tady se z ušlechtilého, ale láskou zaslepeného Sesta, pomstychtivé Vittelie a čistých milenců Annia a Servilie stávají úředníci či zastupitelé v indiferentním byrokratickém světě jednadvacátého století. Kostýmy (či spíše kostýmky) opět z Daveyovy dílny však všem těmto postavám, představovaným zpěvačkami, ponechávají jejich ženskou podstatu. Tím se všechny stávají hrdinkami prostředí, v němž probíhá čistě genderově jednostranný boj o lásku a moc. Titus, zde prezident, primátor, předseda nebo jakýkoliv jiný nejvyšší mezi nejvyššími, a jeho věrný pobočník Publio, tvoří proti této skupině jistou mužskou protiváhu. Ta se vyznačuje racionalitou, titulní velkorysostí, ale jak se nakonec ukáže, i nemalou naivitou.

Pokud jsem vás předchozím popisem navnadil na zajímavou scénickou koncepci, musím v následujícím líčení toto nadšení trochu zchladit. Jak už bylo řečeno, Metastasiovo libreto není příliš samonosné a režisérovým prvotním úkolem by měla být snaha co nejlépe charakterizovat jednotlivé postavy a vysvětlovat jejich motivace ve vztazích s ostatními protagonisty. Na tuto stránku věci se podle mého mínění Robert Carsen (k jehož práci mám jinak letitý obdiv) v případě této inscenace soustředil o něco méně, než by bylo záhodno. Snad se spoléhal na přirozené charisma většiny hlavních představitelů, možná byla jistá uniformita a zaměnitelnost účastníků děje režisérovým záměrem. Hemžení konspirátorek, milenek a dalších úřednic mezi kancelářskými židlemi a kávovary však jako by chyběly skutečné emoce a jasně čitelné důvody pro jejich konání.

Když ve finále prvního dějství Sesto přepadne budovu s davem nespokojenců, úmyslně podobným účastníkům útoku na washingtonský Kapitol na začátku roku 2021, je to vlastně první výraznější okamžik v jinak celkem nevzrušivě pojatém prvním jednání. Druhý akt pak působí o něco funkčnějším dojmem, a to především díky působivému aranžmá centrální scény, jíž je konfrontace neúspěšného spiklence Sesta s Titem, který stojí před rozhodnutím, jak zrádného přítele potrestat. Vcelku neotřelou pointu přináší samotný závěr. Zatímco je balkon kompletně obsazen publikem, v přízemí je místo pouze pro křeslo, z nějž Titus vynese nad Sestem rozudek. Vše ale zvrátí příchod Vittelie, jež vezme celou Sestovu vinu na sebe. Titus tak může dát konečně průchod své velkodušnosti a dát odsouzenci svobodu. Jenže pro podobné projevy archaické ušlechtilosti už v našem tisíciletí nejspíš není místo: balkon obsadí Vitteliini bodyguardi s pistolemi v rukou a drží tam ostatní protagonisty v zajetí. Překvapeného Tita obklopí pouliční dav, který známe z prvního dějství, a jeden z jeho bezejmenných členů ho probodne. Uvolněné křeslo Nejvyššího následně poté obsadí zjevně spokojená Vittelie… Pohled na smrtelně zraněného politika na divadelním jevišti samozřejmě nabývá na jistě nezamýšlené mrazivosti a aktuálnosti při vzpomínce na nedávný vražedný útok na slovenského premiéra.

A jak se to má s tím „přirozeným charismatem hlavních představitelů“? V některých případech společně s jejich hereckými a pěveckými schopnostmi skutečně fungovalo. Bez uzardění to lze prohlásit o obou mužských protagonistech. Uznávaný německý tenorista Daniel Behle patří bezpochyby ke špičkám svého oboru a jako salcburský Titus tento status plnohodnotně potvrdil. Jeho interpretace Mozartova titulního partu zní stejně stylově autenticky jako i naprosto lehce a uvolněně. Roli, která neskýtá mnoho příležitostí k dramatickému vývoji, umí Behle učinit představitelsky lidsky uvěřitelnou a různé změny nálad dokáže interpretačně skvěle dynamicky odstínit. Jedním z vrcholů představení se tak stalo jeho vzorové provedení náročné árie Se all’ impero, amici Dei ve druhém dějství. Jakkoliv jsem před dvěma lety vyjádřil jistou pochybnost nad současnou pěveckou kondicí Ildebranda D’Arcangela v případě jeho interpretace Dona Basilia v Lazebníku sevillském na Svatodušním festivalu 2022, pak jeho Publiovi v aktuální inscenaci není co vytknout. V malém, ale důležitém partu dal italský pěvec zaznít svému basu opět v plné síle a nádheře, a co se týče onoho charismatu, má ho pěvec i po téměř čtyři dekády trvající světové kariéře stále na rozdávání…

Pokud necháme hodnocení Cecilie Bartoli v roli Sesta jako zcela samostatný odstavec (který si umělecká ředitelka festivalu dozajista zaslouží), pak je myslím na místě konstatování, že dámské části ansámblu se stejně úspěšně jako té pánské bohužel nevedlo. Francouzská sopranistka Alexandra Marcellier vsadila v roli Vittelie na setrvale vypjatou, až hystericky exponovanou polohu po herecké i vokální stránce. Ta první se stala po čase tak trochu neměnnou rutinou, ta druhá obnášela až nepříjemně znějící tóny zejména ve vyšší poloze. Mnohem příjemněji se poslouchal soprán Francouzky Mélissy Petit v roli Servilie, stejně jako mezzo Izraelky Anny Tetruashvili v úloze Annia. Jejich souhra a přirozená něha v milostném duetu Ah, perdona al primo affetto z prvního dějství dokonce patřila k dalším posluchačsky památným okamžikům. Pro obě tyto postavy však Carsen nenašel ve své koncepci výrazné uplatnění – a Petit ani Tetruashvili samy od sebe žádný klíč k řešení, jak na sebe strhnout diváckou pozornost, ve větší míře nenalezly.

Jak vidíte, ke slíbenému odstavci jménem CECILIA jsem se dostal poměrně brzy. Pokud se nebudete zlobit, začnu ho citací vlastního rok starého zamyšlení, k němuž mě inspiroval tehdejší festivalový výkon Cecilie Bartoli v úloze Orfea v Gluckově opeře. „Zdálo se, že skutečnou inspirátorkou výsledné koncepce je – po pečlivém zvážení sil, které je reálně schopna projektu odevzdat – sama Cecilia Bartoli. Což prosím nechápejte jako můj pokus inscenaci nějakým způsobem degradovat. Naopak se domnívám, že zodpovědnost a inteligence, s nimiž Bartoli k aktuálním úkolům přistupuje, jsou v operním světě jevem nevídaným a že si za tento přístup zasluhuje plný respekt. Gluckův Orfeus je navíc relativně krátkou operou, která už sama o sobě funguje na základě rovnocenného dialogu sólistů se sborem a jejich interakci s tanečníky. Pokud se tedy chtěla Bartoli představit v inscenaci, v níž by mohla, řekněme, šetřit silami, automaticky to neznamená, by po hudební či scénické stránce hodlala diváky o něco připravit nebo ochudit. Přesto mě během sledování inscenace pronásledoval jakýsi neodbytný smutek nad skutečností, že ona eruptivní, neunavitelná a vždy a ve všem brilantní Bartoli je už nejspíš opravdu minulostí…“ Ne, nejsem na svůj loňský text nijak přehnaně pyšný, a vlastně bych si přál, aby letos už neplatil. S lítostí se však musím ke svému dojmu z roku 2023 přihlásit i tentokrát.

Cecilia Bartoli zkrátka není jen operní pěvkyně, je to fenomén, solitér a nebojím se označení přírodní zázrak. Zázrak, který okouzloval svět od konce osmdesátých let a který donedávna bezchybně fungoval. Inteligentní pěvkyně, která zanedlouho oslaví už šesté kulatiny, si je svých limitů a možností nepochybně dobře vědoma. Touha zazpívat si Mozartova Sesta na jevišti byla ale nejspíš příliš silná na to, než aby jí Bartoli dokázala odolat. Jak už jsem také dříve uvedl, jedinou konkurencí velké Cecilie je jen ona sama. V případě této konkrétní role si pak zpěvačka konkuruje nahrávkou opery, kterou realizovala už před třiatřiceti (!) lety s Academy od Ancient Music a dirigentem Christopherem Hogwoodem. Nikoho z tehdejších Ceciliiných pěveckých partnerů už dnes na jevištích nenajdeme…

Sesto je role o poznání náročnější a obsáhlejší než Gluckův Orfeus. Cecilia Bartoli evidentně přistoupila k jejímu nastudování, pochopení a hereckému ztvárnění s obvyklou profesionalitou a precizností. Na jevišti je rozhodně tou nejvýraznější postavou a hybatelkou děje, na její charisma i herecký talent se mohl režisér Carsen spolehnout bez výjimky. Jenže: když v jejím podání slyšíte například největší hit opery, árii Parto, parto ma tu ben mio, neubráníte se dojmu, že Bartoli už při vší skvělé technice a jedinečné barvě hlasu není tou nejlepší zpěvačkou na planetě, která může v daný okamžik toto hudební číslo zazpívat. Všechen ten někdejší lesk, kouzlení s dynamikou i s neomylným dramatickým odstíněním každé fráze, voluminózní projev, to všechno je… už nejspíš opravdu minulostí. A tak Bartoli nakonec v Titovi opravdu triumfovala ve scéně, která mnohdy inscenace opery spíše zpomaluje a prodlužuje: v rondu Deh per questo istante solo. V monologu, v němž Sesto osvětluje Titovy důvody své zrady, se zpěvačka předvedla jako naprosto komplexní umělkyně, která dokáže dokonale sjednotit smysl zpívaného slova s jeho gradací a hereckým ztvárněním.

Ano, Cecilia Bartoli je stále hodna obdivu a pozornosti, důvody pro obé jistě vypočítávat netřeba. Na rozdíl od minulých let už své budoucí úkoly neavizuje s ročním předstihem, ale třeba v případě Svatodušního festivalu už si s nimi dává načas. Chce se tedy věřit, že pro sebe bude nacházet nové výzvy s rozvahou a reálným očekáváním výsledku. O své věrné publikum se jistě bát nemusí – to jí konec konců přichystalo standing ovation i na konci představení Tita. Jen by bylo skvělé, kdyby s jejím jménem zůstalo nadále spojeno vrcholné umění, a ne jen kreace, které si zaslouží uznání především kvůli slavné minulosti interpretky. A bylo by to skvělé tím spíše, že se v posledních letech zpěvaččiny nejen festivalové kreace opírají o opravdu špičkový orchestr. Hráči na historické nástroje z tělesa Les Musiciens du Prince – Monaco pod vedením dirigenta Gianlucy Capuana totiž podali plnokrevný a fascinující výkon i tentokrát, znamenitě se uvedl i sbor Il Canto Orfeo se sbormistrem Jacopem Facchinim.

Cecilia Bartoli převzala vedení festivalu v roce 2012. V Juliu Caesarovi ani Normě jsem ji bohužel nezažil, ale od roku 2014 jsem ji pravidelně obdivoval v jedinečných kreacích v operách od Händela přes Glucka a Rossiniho až po Bernsteina (neboť v roce 2016 si pěvkyně nenechala ujít příležitost vystoupit v monumentální inscenaci jeho West Side Story). Upřímně doufám, že fenomén jménem Cecilia Bartoli nás ještě v mnohém potěší a překvapí, a pokud ne, tedy že pozná správný okamžik, kdy se s grácií s publikem rozloučit.

Foto: SF / Marco Borrelli a Matthias Horn, Robert Rytina. Daniel Jäger