„Na úvod nechyběl nestor hudby a varhaníků především – Johann Sebastian Bach.“

„Početné publikum odměnilo po téměř pětasedmdesát minut trvajícím koncertě sólistu zaslouženým potleskem a vymohlo si tak přídavek.“

„Je nedůstojné, aby varhanní koncert na mezinárodních akcích probíhal na nepřipraveném nástroji.“

Téměř na konci léta ještě doznívají prázdninové festivalové koncerty a jedním z nich zpříjemnil slunečné nedělní dopoledne v Českém Krumlově svým umem varhaník Pavel Kohout. V kostele Božího Těla a Panny Marie Bolestné vystoupil s programem ze skladeb mistrů baroka a klasicismu.

Pavel Kohout je absolventem HAMU ve třídě Jaroslava Tůmy, studoval však také na Sweelinckově konzervatoři v Amsterdamu u proslulého Jacquesa van Oortmerssena a dalších. Je vítězem řady mezinárodních soutěží – Lublaň 1998, Vilnius 1999, laureátem v Opavě, Praze, Poznani, Kaliningradu, Bruggách a Lübecku… Mimořádného ocenění se mu dostalo na světové soutěži International Organ Competition Musashino -Tokio 2000, kde kromě zlaté medaile získal i cenu za nejlepší interpretaci Johanna Sebastiana Bacha. V roce 2010 obhájil doktorát na pražské HAMU. V rámci Mezinárodního festivalu v Českém Krumlově byl pozván na matiné 5. září zahrát na nástroj z let 1679–1682, postavený tehdejším významným varhanářem Nicolausem Christeindlem, který spolu s Bernhardem Wollersem z Brém patřil do okruhu stavitelů varhan v oblasti jihozápadní Moravy a také jižních Čech.

Nástroj se nachází v katolickém kostele Božího Těla a Panny Marie Bolestné, v takzvaném podvojném klášteře bratří a sester Řádu svatého Františka. Když v roce 1375 přibyla ještě komunita zbožných laických sester, takzvaných bekyní, které přebývaly v objektu sousedícím s konventem klarisek, vznikl tak unikátní soubor trojklášteří. Nástroj – jeden z nejstarších na našem území i v Evropě – se zachoval téměř v původním stavu, procházel jen drobnými opravami. Poslední proběhla kolem roku 1985 a zásluhou varhanáře Vladimíra Šlajcha z Borovan dvaadvacetirejstříkové dvoumanuálové varhany s pedálem a takzvanou krátkou oktávou ještě dnes hrají. Nástroj byl tehdy ošetřen proti působení červotoče, naladěn a zakonzervován. Bohužel, kromě snad občasného naladění nemá tento unikátní skvost stálou údržbu. Je nepochopitelné, že pořadatelé koncertů těží z provozu věhlasného nástroje, a není mi známo, zda vůbec vědí o této nedostatečnosti či zda mají zájem postarat se o přípravu nástroje ke koncertu – je to jejich povinnost! Varhany ale kromě své umělecko-historické hodnoty mají ještě jednu zvláštnost: nejsou instalovány na kůru, ale za oltářem. Důvodem pravděpodobně byla okolnost, že na kůru, který byl propojen s klášterem, byla panská oratoř a také byl za oltářem prostor pro takzvané řádové hodinky, pro nácvik zpěvu a scholy spolu s varhaníkem. Není to ale ojedinělý případ, například v Mikulově u Znojma známe totéž.

Program dopoledního koncertu byl bohatý a pestrý, také volbou autorů, z nichž mnozí slaví v tomto roce polokulaté nebo kulaté výročí. Na úvod nechyběl nestor hudby a varhaníků především – Johann Sebastian Bach. V mládí, ve Výmaru do roku 1717, rád zpracovával – stejně jako jeho vzdálený příbuzný Johann Gottfried Walther, který také byl součástí programu – pro klávesové nástroje různé instrumentální koncerty té doby. V oblibě byl zejména Antonio Vivaldi. Pavel Kohout si vybral na úvod Bachem zpracovaný Vivaldiho Houslový koncert G dur, RV 310. Bach jej přepsal do F dur a pod označením BWV 978 se hrává na sólový klávesový nástroj. Obvyklé členění Allegro – Largo – Allegro dalo vyniknout jak brilanci a virtuozitě interpreta v okrajových částech, tak i nádherné zpěvnosti, poučeným zdobením a rozvolněnosti ve střední větě. Kontrast skupiny Tutti a Soli byl docílen střídáním obou manuálů s patřičným zvukovým efektem.

Ciaconna e moll, Bux 160, dílo Bachova severoněmeckého předchůdce a též učitele Dietricha Buxtehudeho, je skladba oblíbená a často lze slyšet členitou registraci uplatňovanou v každé variaci na úkor celku. Kohout se přiklonil k výstavbě užitím větších ploch, což hudebně sklenulo tuto variační formu v jednolitý monumentální celek. Škoda jen, že pedál byl díky neuspokojivému stavu varhan použitelný jen v neznělé šestnáctistopové poloze, a tak si musel interpret vypomoci přidáním levé ruky v pedálovém sólu a v závěru.

Od Johanna Kašpara Ferdinanda Fischera, rodáka z českého Krásna, který působil v nedalekém Ostrově nad Ohří a posléze v bádenském Rastattu, kde také zamřel, zaznělo několik skladeb. Svým rozsahem střídmé Praeludium a Fuga in h a poněkud delší, ale se zaujetím a barevností zahraná Aria mit Variationen. Dále to byl Ricercar pro Festis Paschalibus, který zpracovává první verš jedné z nejstarších duchovních písní – Christ ist erstanden (Buh všemohúcí), důstojně a slavnostně provedený, a v baroku oblíbená forma, původně tanec, Passacaglia in d, kde se projevil opět interpretův smysl pro detail v rámci celku. Nevelké Preludium XX, jemně narejstříkované s ohledem na působivé disonance, a Fuga v plénovém zvuku jako kontrastní dvojice uzavíraly „fischerovskou“ část programu.

Současník řady významných skladatelů (Händela, Bacha a synů, Telemanna, Mozarta, Beethovena, Myslivečka, který byl i jeho žákem, a dalších) – Josef Ferdinand Norbert Seger – byl dalším číslem programu. Seger, který působil v Praze u Matky Boží před Týnem a byl vyhledávaným učitelem a skladatelem, je už jednou nohou v klasicismu, ale jeho skladby jsou svým kontrapunktickým myšlením ještě silně ukotveny ve stylu vrcholného baroka. Jeho Preludium a moll a Fuga a moll jsou známé a často se přehánějí jejich tempa. Pavel Kohout nechal vyznít polyfoničnost a imitaci v preludiu ve flétnové registraci a radostnou fugu zahrál na silnější zvuk s energií a rytmickou přesností.

Mozart nemá mnoho skladeb pro varhany, ač na ně hrával, výjimkou jsou Chrámové sonáty pro varhany, dvoje housle a cello. Přesto ale je několik skladeb, které jsou varhaníky na koncertech hrány – Andante F dur bylo původně zkomponováno na objednávku pro hraběte von Stritez, vídeňského šlechtice, pro tehdy oblíbenou novinku – píšťalový hrací strojek v hodinách. Hudba je to zábavná, přímočará a nekomplikovaná, i takto však lze poznat mistrný rukopis, a podobně jej také interpret zahrál – lehká ironie, nadsázka, poněkud pouťový charakter, nápaditá agogika… Především takřka cembalovou lehkost a detailně propracovanou artikulaci je třeba vyzdvihnout.

Johann Gottfried Walther svojí transkripcí Concerta del Sign. Vivaldi LV 133 v h moll, v tradičním rozvržení Allegro – Adagio – Allegro, dokončil pomyslný dramaturgicky promyšlený oblouk, započatý Bachovou transkripcí v začátku koncertu. Početné publikum odměnilo po téměř pětasedmdesát minut trvajícím koncertě sólistu zaslouženým potleskem a vymohlo si tak přídavek.

Přes všechny už jmenované klady Pavla Kohouta (poučenost, interpretaci ozdob, výbornou technickou výbavu, kontrastnost…) je třeba ale poukázat na některé skutečnosti související se stavem nástroje: místy drobné nečistoty ve hře způsobené nevyregulovanou trakturou, problémy s manipulací při přetahování spojky z pozitivu do hlavního stroje, omezenější možnosti v použití rejstříků, způsobené prašností a rozladěním rejstříků, už zmíněný hluk ventilátoru…

Co říci závěrem? Je nedůstojné, aby varhanní koncert na mezinárodních akcích probíhal na nepřipraveném nástroji, ba dokonce na nástroji ve velmi špatném stavu, a činil varhaníkovi (byť velmi zdatnému, jakým Pavel Kohout bezesporu je) starost i v průběhu koncertu – co a kde přestane hrát, zda se „nezasekne“ manuálová spojka, jestli nezůstane nechtěně hrát některý nežádoucí tón… Jako je samozřejmostí, že houslista si svůj udržovaný nástroj naladí před výkonem, klavírista přijde k dokonale připravenému nástroji – proč ne varhaník v Čechách? Ne všude je to takto tristní skutečnost, leckde je péče zajišťována pravidelně, ale není to bohužel případ tohoto unikátního nástroje evropského významu. Berme tuto skutečnost jako apel. 

Miroslava Svobodová

Foto: Miroslava Svobodová, ilustrační – Libor Sváček