„Do Waldsassenu byl k budování svatostánku povolán renomovaný pražský stavitel Abraham Leuthner.“

„Zaplněná parkoviště v okolí baziliky svědčila o tom, že Velký podzimní koncert vzbudil velká očekávání.“

„Koncert ve Waldsassenu, jehož slavnostní náladu ukončil v Čechách odlitý zvon, snad nejlépe symbolizoval jedinečnost a sílu umění, při němž podali ruce čeští a němečtí umělci.“

Zatímco Cheb byl od počátku pokládán za významné obchodní centrum Chebska, za jeho duchovní protipól byl vždy považován nedaleký klášter Waldsassen. Po mnoha peripetiích, jimiž prošel v době svého dlouhého, bezmála tisíc let trvajícího vývoje, se jeho část – nynější farní kostel Nanebevzetí Panny Marie a Jana Evangelisty – stává dějištěm pravidelných koncertů, z nichž zejména varhanní recitály využívají tamější vzácné nástroje. Dne 6. listopadu se v této bazilice uskutečnil společný koncert českých a německých umělců.

Sedmitisícové hornofalcké město Waldsassen, ležící necelých deset kilometrů jihozápadně od Chebu, se v Německu může pyšnit jedním z největších cisterciáckých klášterů. Jeho historie sahá až do roku 1133, kdy sem, do nepřístupné zalesněné krajiny, přišli mniši z durynského kláštera Volkenroda. To vše se odehrálo pod patronací markraběte Děpolda III. z Vohburgu, otčíma pozdějšího císaře Friedricha I. Barbarossy, který byl zároveň přítomen i vysvěcení kostela. Klášter dokonce založil tři filiace – v německém Bronnbachu (1151) a v českém Sedlci (1143) a Oseku (1194).

Po smrti fundátora se patronem konventu stal král Konrád III., který, tentokrát díky Friedrichu II., mu roku 1214 propůjčil status „říšské bezprostřednosti“. Tato přímá podřízenost císaři zaručovala klášteru a jeho okolí takzvaného Stiftlandu vysokou prestiž. Po Štaufech převzali patronát nad klášterem čeští králové, kteří se od poloviny 13. století marně snažili získat Chebsko (připojení k Českému království se uskutečnilo až za vlády Jana Lucemburského). To byl zároveň počátek procesu, v němž klášter postupně ztrácel své jedinečné postavení.

Další historie waldsassenských cisterciáků byla dosti turbulentní. S rostoucím vlivem kurfiřtů se na základě augšpurského míru (1555) Horní Falc stala roku 1556 protestantskou doménou. Klášter ještě formálně přežíval a sloužil Stiftlandu jako sídlo kurfiřtské administrace. Roku 1571 následovalo zrušení konventu a jeho fyzické zruinování pak vyvrcholilo drancováním Švédů za třicetileté války.

Zásadní obrat nastal po bitvě na Bílé hoře (1620). Horní Falc byla natrvalo připojena k Bavorsku a na jejím území zahájil vévoda Maxmilián Bavorský důslednou rekatolizaci. Pro Waldsassen to znamenalo příchod nových řeholníků, tentokrát z bavorského Fürstenfeldu. Poté, co byla vyřešena stavba konventu a prelatury, se pozornost představených kláštera obrátila ke stavbě nového kostela, který měl vzniknout přibližně na místě předchozí polorozbořené stavby. Do Waldsassenu byl povolán renomovaný pražský stavitel Abraham Leuthner, který na budování svatostánku zahájil po staletí trvající spolupráci stavitelů, štukatérů, malířů, v neposlední řadě pak i varhanářů, pocházejících kromě Itálie z německých a českých zemí. Ze stavitelů jmenujme z Prahy příchozí sourozence Georga, Kryštofa a Leonarda Dientzenhoferovy, z malířů teritoriálního Čecha burgundského původu Jeana Clauda Monota, renomovaného malíře fresek Jana Jakuba ze Steinfelsu, v neposlední řadě pak autora Křížové cesty, tachovského Eliase Dollhopfa. Z varhanářů připomeňme Wenzela Starcka z Lokte, který se v roce 1716 podílel na stavbě chórových varhan, ale také tachovského Josefa Gartnera, tvůrce varhanního pozitivu (rovněž umístěného na chóru), který sem byl v roce 1976 přenesen z nedalekého Bärnau. Spojení Waldsassenu s českými zeměmi symbolizuje také zvon Bernhard ulitý v roce 1718 Janem Josefem Pernerem z Plzně.

K dějinám kláštera dodejme, že od obnovení opatství v roce 1690 se Waldsassen marně snažil získat od císařského dvorního soudu ve Vídni svou někdejší příslušnost k Říši. Pohnutou historii kláštera ukončila v roce 1803 sekularizace. Teprve v roce 1864 obsadily jednu část klášterních budov řádové sestry z cisterciáckého kláštera v Seligenthalu a o dva roky později v nich založily dívčí školu s penzionátem. V roce 1874 pak od státu obdržely i ostatní budovy s výjimkou kostela. Tento městský farní kostel Nanebevzetí Panny Marie a Jana Evangelisty, jedinečná stavba vrcholného baroka, obdržel v roce 1969 od papeže titul „basilica minor“.

Poslední renovační práce velkolepé barokní stavby v letech 2013 až 2017 si vyžádaly mnoho finančních prostředků. Nejen za účelem jejich finančního krytí, ale také s cílem podpořit v bazilice pravidelné koncerty byl ve Walsdassenu založen Podpůrný spolek přátel waldsassenské baziliky, v jehož čele stojí ze saského příhraničí pocházející vynikající trumpetista Ludwig Güttler. Koncerty se v bazilice konají pravidelně jedenkrát za měsíc, a to od dubna do prosince. Kromě symfonické a komorní tvorby jsou bohatě využívány varhany, které jsou považovány za jedny z nejlepších v Německu.

V důsledku koronavirové nákazy bohužel odpadl velikonoční koncert orchestru mladých hudebníků z Německa, Francie a Maďarska s hudbou Antona Brucknera. V přehledovém programu letošní sezóny jsem si v předcházejících měsících povšimla účasti orchestru Vysoké hudební školy z Norimberku a orchestru i sboru německých lékařů.

Zaplněná parkoviště v okolí baziliky v neděli odpoledne 6. listopadu svědčila o tom, že Velký podzimní koncert, v němž spolu s místním chrámovým sborem vystoupili amatéři a profesionálové výhradně z české strany, vzbudil velká očekávání. Posluchači se sem sjížděli ze širokého okolí, z naší strany zejména z Chebska a Karlovarska. V samotném Waldsassenu je vysoká kredibilita, o čemž jsem se nejednou přesvědčila při tamějších bohoslužbách. Účast na koncertě je tudíž chápána i jako pravidelná návštěva svatostánku posvěcená významnou hudební událostí.

Pod vedením sbormistra místního sboru Andrease Sagstettera vystoupil komorní orchestr Czech Virtuosi s uměleckým vedoucím Karlem Procházkou, spolu s místním chrámovým sborem sbor Rastislav z Blanska, jako sólisté Jana Šrejma Kačírková (soprán), Václava Krejčí Housková (alt), Tomáš Kořínek (tenor) a David Szendiuch (bas). K této slavnostní příležitosti byla vybrána hudba Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena.

Obdivovala jsem klidnou slavnostní atmosféru, v níž do baziliky vstupovaly stovky posluchačů i dobrou organizaci pořadatelů, zvládajících usadit je na přesně označená místa. Početný sbor se sólisty a orchestrem byl umístěn před hlavním oltářem. Jako v každém velkém prostoru i v této bazilice si člověk musel zvyknout na specifické akustické prostředí, které mě překvapilo poměrně krátkým dozvukem. I takto se však Andreas Sagstetter, důvěrně znalý akustických možností baziliky, jejímu prostoru po celou dobu evidentně přizpůsoboval pomalejšími tempy.

Úvodní moteto Wolfganga Amadea Mozarta Exsultate, jubilate, KV 165 přednesla Jana Šrejma Kačírková s intonační jistotou, velmi hezky vyzněla kadence v první části i závěrečné Alleluja. Přítomnost dvou početných sborů – domácího chrámového a hostujícího Rastislava, od roku 1986 vedeného Jaroslavem Martináskem – byla jistě i důvodem prezentace obou těles kratší samostatnou skladbou. Známé moteto Ave verum corpus, KV 618 bylo za doprovodu smyčců interpretováno ve vzácně vyrovnaném souzvuku.

Hlavní součástí programové skladby byla Mše C dur, op. 86 Ludwiga van Beethovena, vzniklá v roce 1807 na objednávku knížete Mikuláše II. z Esterházy k příležitosti svátku jeho manželky. Protože se manželskému páru tato kompozice nelíbila, Beethoven ji v tisku věnoval knížeti Ferdinandu Janovi Kinskému. I tyto okolnosti zdůraznil sbormistr ve svém úvodním slově.

Beethovenova mše je časově uměřená konzistentní kompozice, zachovávající dobový tempový úzus jednotlivých částí. Svým interpretům dává mnoho možností muzikantského vyžití, což ostatně svými výkony předvedli i výše jmenovaní umělci. Oba sbory zaujaly hlasovou vyrovnaností a rytmickou precizností fugovaných partií, díky sbormistrovi bylo dobře využito dynamických kontrastů. Sólový kvartet svým kompaktním souzvukem popřel všechny mýty o Beethovenově méně šťastné ruce při komponování vokálních partů. V podání dobře zvolených sólistů krásně vyzněl Benedictus i následný Agnus Dei, v němž jsme si doslova vychutnali Beethovenovu melodiku s působivými klarinetovými a hornovými sólovými partiemi.

Koncert ve Waldsassenu, jehož slavnostní náladu ukončil v Čechách odlitý zvon, snad nejlépe symbolizoval jedinečnost a sílu umění, při němž si tak jako v 17. století budovatelé chrámu i dnes, tentokrát na poli hudby, podali ruce čeští a němečtí umělci.

Koncerty pokračují 26. a 27. listopadu hostováním komorního žesťového souboru z Drážďan vedeného trumpetistou Ludwigem Güttlerem.

Foto: autorka, Rastislav-smíšený pěvecký sbor (Facebook)