Před Komorní filharmonii Pardubice se v tomto týdnu vrátil její šéfdirigent Vahan Mardirossian. Spolu s ním přišli na pódium houslista Leoš Čepický a violoncellista Michal Kaňka, kteří suverénním způsobem přednesli sólové party v Brahmsově Dvojkoncertu a moll. Po přestávce orchestr zahrál Beethovenovu Druhou symfonii. Pečlivá příprava a péče o detail vedly k nádherně znějícímu a působivému výslednému tvaru.

V rozrušené atmosféře současné doby je takových koncertů více než zapotřebí. Kdy jindy má smysl vracet se k osvědčeným a důvěrně známým skladbám než v okamžicích obecné nejistoty a rozvibrovaných hodnot, na něž jsme doposud spoléhali? Dramaturgie pardubického orchestru samozřejmě nemohla předpokládat, v jakém podivném stavu se ocitne svět na začátku letošního roku; program sestavený z vrcholných děl hudebního romantismu a klasicismu se však ukázal jako velmi vhodná terapie k překonávání chmurných nálad i vyhlídek. Sukovu síň ovládla radost, ovšem nikoli radost prvoplánová, křečovitá či vnucená. Šlo o potěšení vyplývající z přirozeného působení hudby. Nedalo možné neregistrovat, jak se publikum nechalo strhnout profesionálními výkony dokonale připravených interpretů a opájelo se čistotou jejich výrazu. A jak precizně vede těleso muž s taktovkou. 

Na konstatování, že Leoš Čepický a Michal Kaňka patří ve svých oborech k české interpretační špičce, není nic objevného. Myslím, že by se nenašel nikdo, kdo by jej chtěl jakkoli zpochybňovat. Za důkladné prozkoumání by však u každého z nich stálo, jak se ke svému postavení dokázali propracovat a díky čemu si svou vrcholnou formu stále udržují. Talent, rodinné zázemí, poctivost při studiu, píle, nabírání zkušeností. Bezesporu, ale musím připomenout ještě alespoň dva další, podle mne velmi podstatné faktory. Nezapomínejme na jejich pedagogickou dráhu a setkávání s mladými, mnohdy teprve začínajícími interprety. Oba umělci jsou již delší čas v kontaktu se studnicemi, jejichž čerstvé pramínky mohou náležitě usměrňovat a obohacovat a zároveň z nich pro sebe čerpat přirozený entuziasmus. Pro důkaz není třeba chodit na HAMU, kde již řadu let působí, stačí navštívit letní interpretační kurzy v Litomyšli a hned se stanete svědky tohoto vzájemného okysličování. A pak je tady pochopitelně jejich společné působení ve Wihanově kvartetu. Dovedu si představit stovky, ba tisíce hodin náročného zkoušení a příprav, detailního studia, rozebírání i postupného „prohmatávání“ jednotlivých skladeb, vedoucích k nezaměnitelné čistotě výrazu předního domácího komorního tělesa. 

A teď tedy dva skvostní hráči stanuli před Komorní filharmonií Pardubice, aby s ní provedli Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102 Johannesa Brahmse, vrcholné dílo hudebního romantismu, mistrovskou kompozici dokonalé formy obsahující nespočet odkazů i přesahů. Geniální autor v něm sólistům nic neusnadnil, violoncellový part začíná obtížnou kadencí a ani houslista nemůže spoléhat na jakési „rozehrání se“. Tady se zkrátka jede naplno od samého počátku a nároky nepolevují po celých čtyřicet minut hry. Oba interpreti si toho byli dobře vědomi a příkladně rozložili své síly. Na jedničku jim vyšly všechny čistě sólové vstupy i ty, v nichž vedli se svými nástroji dialog. Pozoroval jsem soustředěný, technicky vybroušený výkon zkušených hráčů a cítil jsem z jejich přístupu, bez ohledu na přece jen už vyšší střední věk obou pánů, právě i ono stále jakoby až mladistvé, dravé nasazení, které ve spojení s křišťálově čistým výrazem posluchačům nedalo již v první větě vydechnout. Bravurní způsob, jakým vzájemnou spoluprací vyklenuli vstupní melodii v následující části Adagio, již považuji za přímý a neskrývaně vroucný atak na citové receptory publika, oslněného rovněž závěrečnou gradací. 

Brahms ovšem v dané kompozici přidělil podstatný a hutný úkol také doprovodnému orchestru. Dirigent Vahan Mardirossian sice jako by poněkud ustoupil do pozadí a přenechal prostor sólovým hráčům, tohle vědomé a zcela případné rozhodnutí však neznamenalo, že si neponechal nad celkem důkladnou kontrolu. Naopak, vše řídil s naprostým přehledem, pozorně a se zcela zjevnou radostí. Hodně si dal záležet na práci s dechy, jimi provedená vedlejší témata vyzněla více než uspokojivě, u členů smyčcové sekce se dozajista opřel o jejich všestrannou spolehlivost. Sympatická nenápadnost slavila úspěch. Potlesk z hlediště byl upřímný a jasně po skončení vyjádřil spokojenost všech přítomných, jimž se vzápětí od sólistů dostalo přídavku v podobě Gavotty Reinholda Gliera.

Druhá část večera pak patřila už jen samotnému orchestru a hlavně jeho šéfdirigentovi. Poté, co Vahan Mardirossian loni v září dostal příležitost provést v Pardubicích jednu z vrcholných symfonií Mozartových, přišel nyní na řadu v jeho provedení Ludwig van Beethoven. Symfonie č. 2 D dur, op. 36 navazuje na to nejlepší z hudební řeči vídeňského klasicismu, obsahuje však i řadu prvků autorova modernějšího tvůrčího cítění, naplno se prosadivších až v jeho dalších dílech. Každopádně jde o skladbu posluchačsky přívětivou, v mnoha ohledech dodnes působivou svým milým charakterem, zvláště díky četným nápaditým figurám ve druhé větě Larghetto.  

Vahan Mardirossian se před časem nechal slyšet, že zahrají-li hráči orchestru dobře vídeňské klasiky, jsou schopni zvládnout všechny další úkoly. Ani v Beethovenově Druhé symfonii se nedá nic ošidit. I v jejím případě je čistota výrazu rozhodující. A že si pan dirigent všechny hráče velmi pozorně ohlídal, mi, prosím, věřte. Důkladnou spoluprací s nimi připravil strhující hudební zážitek překypující libozvučností a pohodou, i když tuším, kolik společného úsilí se za ním při hledání dokonalosti skrývá. Vahan Mardirossian vyniká přesností gest a pozorností, kterou věnuje všem detailům skladby i podílu každého člena orchestru na jejich zdárném provedení. Jeho smyslům neuniká nic, ve střehu je permanentně. Ale je to napětí radostné, vycházející ze vzájemného porozumění, které před svým příchodem do Pardubic zmiňoval. Nyní svá slova v praxi naplňuje a vše nasvědčuje, že jeho angažmá má vskutku pozitivní smysl. Určitě nejsem sám, komu něco takového vylepšuje duševní kondici.

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp