„Hornistka Zuzana Rzounková zvýraznila sólo prostupující celou třetí větu tak, že zůstane dlouho v paměti.“

„V Praze se americký dirigent John Mauceri publiku jevil jako věcný praktik.“

„Za vyrovnané hráčské uchopení skladby Českému národnímu orchestru patří velké uznání.“

Jedinou skladbu měl na programu třetího abonentního koncertu Český národní symfonický orchestr. Velmi zdařilým provedením Mahlerovy Páté symfonie připomněl velkou a ne zcela běžnou šíři svého interpretačního záběru a flexibilitu, s níž je schopen se zhostit podobného úkolu, stejně jako třeba večera filmové hudby s Ennio Morriconem o dva dny dřív nebo filmového programu na pomezí klasiky a jazzu před vánočními svátky. Hostem tělesa byl v neděli večer v Obecním domě John Mauceri, americký dirigent, u nás patrně účinkující poprvé.

Pětasedmdesátiminutová symfonie z prvních let dvacátého století vyzněla pod jeho taktovkou víc než dostatečně velkoryse, se všemi náležitostmi košatého stylu, byla zřetelně vrstvená a celkově výborně zahraná. Výjimečné bylo opakovaně se vracející rozměrné sólo lesního rohu, prostupující celou třetí větu. Zuzana Rzounková, která při něm po celou dobu stála, zvýraznila part tak individuálními rysy, že její emotivní výkon s mimořádně průraznými i mimořádně měkkými tóny – a tím i přínos celkovému výrazu provedení díla – zůstane dlouho v paměti jako referenční.    

John Mauceri je spojován s broadwayskou a hollywoodskou hudební scénou, ale i s klasikou. Dirigoval muzikály Candide, Song and Dance a Evita, byl šéfem ve Skotské opeře, v divadle v Turíně, v operních domech v Pittsburgu a v Kennedyho centru ve Washingtonu, přednášel na Yaleově univerzitě, dirigoval přes tři stovky koncertů v amfiteátru Hollywood Bowl, hostoval u Berlínských i Newyorských filharmoniků, v Chicagu a v Bostonu, v milánské La Scale, u londýnských orchestrů, je nositelem Grammy a řady amerických ocenění a vyznamenání… V Praze se publiku jevil jako věcný praktik, bezpečně schopný vybudovat přesvědčivou architekturu obrovitého díla a naplnit ji v duchu rozporuplnosti Mahlerovy hudby širokým spektrem nálad a jejich zvratů.  Logicky hudební tok rozvíjel a dováděl ho k uspokojivým vrcholům i zklidněním.

Mahlerovu Pátou otvírá trubkový motiv připomínající Beethovenovu Osudovou, ale rozsáhlé hudební plochy jsou pak v tempech, melodiích i dynamických proměnách rozkročeny k mnohem složitějším pocitům, k přerývaným úvahám i k výkřikům. Expresivní závažná sdělení střídají výrazy jemnějších pocitů, útržky slavnostních žesťových chórů stojí proti melancholickým smyčcovým meditacím, patos se propadá do temnoty, z níž později zase vysvitnou nové paprsky… Taková je první věta, rámcově určená tempem smutečního pochodu. Takovou ji prezentoval s ochotně hrajícím orchestrem John Mauceri – i když přece jen ne v tak existenciálně propastných kontrastech, jako to umějí navodit ti nejlepší dirigenti. Druhá věta, epičtější, zběsilejší, odehrávající se místy i ve více pásmech současně, pokračuje řadou strměji střídaných epizod a úryvků, je skutečným dramatem. Třetí věta dostala jasné obrysy a výraz scherza, pohupujícího se častěji v rytmu ländleru. Ozývá se i bizarní valčík, je tu hodně náhlých střihů. Například se předstírá trochu pokřivená idyla, která již zmíněnými reminiscencemi s hornovým sólem naznačuje romantická východiska; nelze je však prožívat jen tak jednoduše… Symfonie sice nemá žádný program, je to jakoby absolutní instrumentální hudba, ale Mahlerova invence a rozvíjení a vrstvení hudebních myšlenek přesto naznačuje víc. Pak přichází slavné Adagietto s harfou a smyčci, nebesky klidné. I tento večer přineslo do dosavadní nálady neuvěřitelný kontrast jemně expresivní lyriky. Plynulý přechod do polyfonního, přívětivějšího finále s tématy z předchozích vět – a John Mauceri šikovně dovedl aparát ke gradacím a střízlivému vrcholu.

Celkový dojem byl co do výrazu, který od Mahlera čekáme a který si užíváme, velmi uspokojivý, i když ne nezapomenutelný. Za vyrovnané hráčské uchopení skladby pak Českému národnímu symfonickému orchestru patří velké uznání. Pátá symfonie je z trojice Mahlerových velkých symfonií bez zpěvu, symfonií číslo 5, 6 a 7, ta jakoby přehlednější a konvenčnější. Neznamená to však, že by pro orchestr nestavěla velké výzvy. Smyčce, dřeva i žestě se s nimi vyrovnávaly po celou hodinu a čtvrt výborně a daly dohromady plastickou stavbu plnou světel a stínů a přesně umístěných detailů – Mahlera takového, jaký nás dráždí i uspokojuje.

Foto: Jan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp