„Tom Stoppard, který se narodil ve Zlíně, se na akci objevil ve formě videonahrávky. V angličtině pozdravil obecenstvo.“

„Záhadný název EGBDF je v angličtině označení pro pořadí not na notové osnově.“

„Orchestr nemůže hrát bez pravidel a bez řádu, proto zde hraje klíčovou roli; je metaforou společnosti.“

Společný projekt Městského divadla Zlín a Filharmonie Bohuslava Martinů vzbudil společenskou senzaci. Hru Toma Stopparda s názvem EGBDF uvedly oba soubory společně na pódiu v sále Kongresového centra 24. dubna pod taktovkou Jakuba Kleckera a v režii Patrika Lančariče. Hra padesát let stará je stále více aktuální. 

Tom Stoppard, který se narodil ve Zlíně v roce 1937 v židovské rodině jako Tomáš Straussler, se na akci objevil ve formě videonahrávky – v angličtině pozdravil obecenstvo. Je to už opravdu starý pán a Československo opustil, když mu byly dva roky. Hru pro orchestr a herce napsal již před padesáti lety. Tehdy byla motivovaná osudy ruských disidentů, kteří se postavili proti okupaci Československa v roce 1968 a poté byli jako duševně narušení umístěni do sovětských psychiatrických léčeben. Je alarmující, že tyto léčebny fungují i dnes a není jich málo. 

Záhadný název EGBDF je v angličtině označení pro pořadí not na notové osnově. S tím, že nota H se v angličtině označuje jako B. Má to i mnemotechnickou pomůcku: „Every Good Boy Deserves a Favour“ , tedy „Každý hodný chlapec si zaslouží odměnu“. Základem projektu je otázka vyváženosti totality a řádu ve společnosti. Orchestr nemůže hrát bez pravidel a řádu, proto zde hraje klíčovou roli; je metaforou společnosti.

Autorem hudby je André Previn, také původem z židovské rodiny z Německa, která emigrovala do USA. Tam se stal úspěšným skladatelem filmové hudby. Tento projekt považoval za „divadelní hru s hudbou“ a snažil se o propojení jevištních akcí s koncertními. Orchestr se tu stává jedním z protagonistů příběhu a je synonymem chodu společnosti. Hudba je velmi sdělná a ilustrativní, charakterem odpovídá hudebnímu myšlení 30. let minulého století, podobá se jazzově a civilizačně laděným skladbám Bohuslava Martinů. Najdeme tu ale i odkazy na ruské autory, jako byl Šostakovič či Prokofjev, objeví se tu i odkaz na téma z Čajkovského Předehry 1812. Vzniká tak plastický psychologický obraz vývoje ruské společnosti, na který hudba navazuje.

Dirigent Jakub Klecker si vystoupení užil v uniformě KGB, dal provedení energii, dynamické kontury a instrumentální barevnost a hudebníci Filharmonie Bohuslava Martinů se zhostili svých partů s vervou a nadšením. Krásné houslové sólo přinesla v v prvních houslích Ivana Kovalčíková, nostalgická sólová linie violoncella patřila Danijele Kos, nad vším zářila flétna Jany Holáskové. Melancholickou náladu přinesl hoboj Alžběty Jamborové a bezpečnou muzikalitu klarinet Matěje Veselky. Pevný a jistý byl lesní roh Jiřího Hammera, o bezpečné intonaci ujistily trubky pod vedením Miroslava Bureše a hrozivě zněly trombóny v čele s Vítem Pospíšilem. Orchestr zněl mohutně a výhružně tam, kde hrozila komunistická moc, a dojemně tam, kde se odehrávaly lidské osudy.

Děj se odvíjí v psychiatrické léčebně jen mezi šesti osobami, z nichž jeden je skutečný schizofrenik, Ivanov, kterého přesvědčivě, až dojemně, představuje Pavel Vacek. Je pronásledován představou, že vlastní celý symfonický orchestr a sám je přitom schopen hrát jen na triangl, který považuje za nejdůležitější nástroj. Odtud se line myšlenka celé hry. Orchestr není demokratický, to je totalita. Musí existovat jen jedna vůle, vůle dirigentova. Jenže ten, kdo si myslí, že vlastní a ovládá orchestr, je nebezpečný. Proto je potřeba tohle přesvědčení z mysli člověka vymýtit. Stejně se děje i spoluvězni, Alexandrovi, kterého představuje Zdeněk Lambor. Toho v léčebně přesvědčují, že si také myslí, že má orchestr a na něco hraje. Přestože tento člověk je zcela zdravý a neustále opakuje, že nikdy na nic nehrál a orchestr nemá. Navíc je otcem dospívajícího syna Saši, kterého hraje výstižně a s odhodláním Metoděj Návrat. Ten otce povzbuzuje, aby vydržel. Protihráči jsou tu Doktor v podání Rostislava Marka, který je sice nesmlouvavý, ale je jasné, že i on je pod tlakem a musí hrát svoji roli. Učitelka Saši v podání Evy Daňkové je prototypem sadistky, která se mladému chlapci snaží vymýt mozek a přesvědčit ho, že otec je psychopat. Na dokreslení příběhu je tu ještě postava Plukovníka KGB, v uniforně celé pokryté vyznamenáními, kterého spíše jako karikaturu hraje Jan Leflík. 

Vše se děje v režii Patrika Lančariče, jemuž připravil scénu Michal Syrový. Scéna je úsporná s ohledem na minimum místa na pódiu, na kterém sedí celý symfonický orchestr. Za ním je panel, na kterém je nakresleno v trojúhelníku „Boží oko“, které v závěru spiklenecky mrká. V levém portálu jsou dvě polní lůžka pro oba uvězněné, v pravém portálu je stůl a židle pro syna Sašu a jeho učitelku. Pro zdůraznění výpovědi otce a v závěru i syna je vyvýšený praktikábl s mikrofonem. Toto skromné vybavení scény stačí, aby se zde odehrávala střetnutí zdravého rozumu s křečovitou a bezohlednou mocí. Východiskem je, že oba zadržení jsou nakonec propuštěni jako zdraví, ale Saša se nenechá oklamat, on ví své. Přesto se otce snaží na motiv dětské říkanky utěšit. „Tati, nebuď blázen, třeba vše dobře dopadne…“ 

Závěr je mrazivý a vlastně bezvýchodný. Otec je propuštěn, ale nemá východisko, stejně jako ho nemá bezcitná a surová totalitní moc, vládnoucí nešťastnému Rusku. Věděli jsme to už tenkrát v roce 1968, víme to i dnes. A také víme, že je to ještě horší, ale východisko nezná nikdo. Tady může pomoci jen čas, jen nevíme, pro koho pracuje. 

Obecenstvo, většinově mladšího věku, přijalo hru s nadšením. Tento výjimečný projekt se hrál ještě jednou 25. dubna v Kongresovém sále a 11. a 18. května ho mohou diváci ještě vidět v Městském divadle Zlín. Spojení divadla a filharmonie ve Zlíně avizuje ještě jednu skutečnost. Že je možné oba nesourodé soubory propojit, aniž by se ohrozila jejich samostatnost a stabilita. Zlín se tak i v tomto ohledu stává vzorem pro ostatní města v republice.

Foto: Facebook filharmonie a Městského divadla Zlín, Dominik Bachůrek