„Silentium! ensemble existuje sice teprve od letoška, ale osoba sbormistryně Terezy Válkové byla předem zárukou kvality. A ta se potvrdila.“

„Tomáš Netopil neváhal rozvlnit přímočarou podobu skladby. A vedl celý aparát pro potřebné vyznění energicky, bez oddechu.“   

„Spojení souboru a dirigenta bylo neokoukané a neoposlouchané – ale není zas tak překvapivé. Už spolu vystoupili před dvěma roky v Kroměříži.“  

Mozartovo Rekviem v sobotu ozdobilo festivalový program Pražského jara. Stalo se tak v Rudolfinu díky interpretům plujícím na jedné vlně. Vedle čtyř sólistů jimi byl legendární soubor Concentus Musicus Wien, a to po dvou letech opět pod taktovkou Tomáše Netopila. A s nimi především komorní sbor Silentium! ensemble, podle jména nový hráč na tuzemské scéně, skvěle tento večer debutující. Jde ovšem o zkušené zpěváky starší hudby, už dlouho a i teď nadále vedené Terezou Válkovou.  

Rekviem Wolfganga Amadea Mozarta, a to v té nejobvyklejší, Franzem Xaverem Süssmayrem dokončené podobě, nebylo v letošním programu festivalu Pražské jaro ani trochu banální položkou. Jedna věc jsou komerční koncerty pro turisty s ad hoc sestavenými ansámbly, druhá věc je špičkové a jasně opodstatněné, výjimečné provedení jako toto, které se odehrálo 24. května ve Dvořákově síni Rudolfina.   

Spojení orchestru Concentus Musicus Wien, od poloviny minulého století vlajkového souboru hnutí historicky poučené interpretace, a dirigenta Tomáše Netopila, se vší vážností se vedle oper a symfonického repertoáru zaobírajícího barokními houslemi a tedy i starou hudbou, bylo neokoukané a neoposlouchané – ale ne zas tak překvapivé. Už spolu totiž vystoupili před dvěma roky v Kroměříži pro festival Concentus Moraviae s Beethovenovou Symfonií Eroicou. V Praze byli nicméně společně k vidění poprvé. A také sama tato legenda staré hudby, těleso založené a po léta vedené Nikolausem Harnoncourtem (1929–2016), přes svou hodnotu a proslulost bylo na Pražském jaru naposledy kupodivu před dlouhým čtvrtstoletím.

Že se pro tuto příležitost do reprezentativní sestavy zařadil komorní sbor Silentium! ensemble, není také překvapivé. Existuje sice teprve od letoška, ale osoba sbormistryně Terezy Válkové, která se mimochodem pro koncerty včleňuje jako řadová členka mezi ženy do sboru, byla předem zárukou kvality. A ta se potvrdila. Smíšený sbor obsazený čtyřikrát osmi hlasy věnoval plastickému a emocionálně působivému vyznění díla zdravý rovný zvuk, dynamicky značně flexibilní, kompaktně vyrovnaný a vyvážený, ale přesto v barvě slyšitelně příjemně korunovaný soprány. Sboristé se ničeho nezalekli ani v polyfonii odehrávající se v poměrně rychlých tempech.

Příjemným vkladem byly rovněž pečlivě stylově ohlídané vstupy sólistů: Markéta Klaudová uplatnila zvonivou jasnost hlasu, Václava Krejčí Housková jeho potemnělou měkkost, ruský tenorista Dmitrij Ivančej vyšší posazení a slovenský basista Peter Kellner krásnou hlubokou znělost.

Tomáš Netopil neváhal rozvlnit přímočarou podobu skladby častými crescendy a decrescendy, náhlými, ale logickými dynamickými proměnami odpovídajícími hudebním frázím i textu. Vedl celý aparát do temných barev a náruživých nárazů pro potřebné vyznění energicky, bez oddechu.

A vídeňský orchestr s dobovými nástroji či jejich kopiemi, se svižně pohyblivými smyčci a suše dunícími tympány, exceloval měkkým zvukem hobojů, klarinetů, lesních rohů a na rozhodujících místech, především v Tuba mirum v souzvuku se sólovým basem, i trombonů. Dirigent vedl provedení notoricky známé skladby způsobem, který nenechával na pochybách, že jde na pódiu o vzácnou souhru a ve výsledku o jedinečnou kreaci, která zůstane dlouho v paměti.

V porovnání s pevnou, dramaticky strohou, krásně neromantickou interpretací Mozartova posledního díla byla první polovina koncertu méně poutavá. Mozartovo sólové moteto Exsultate, jubilate s Markétou Klaudovou mělo pěkný styl a jiskřivý zvuk, dostatečnou výrazovou i technickou přesvědčivost, ale přece jen nebylo tak virtuózně elektrizující, jak by mohlo být. A jejího drobného charakteristického klišé či manýry, totiž náhlého zesílení tónu po jeho zprvu tišším nasazení, bylo v četnosti o něco víc než málo.

A Sinfonia con fuga g moll od Františka Xaver Richtera? Svěží hudba, kterou si sice podle dostupných svědectví soubor jako „novinku“ zahrál rád, nicméně v programu pocitově přece jen položka spíše pouze do počtu. Ale na druhou stranu, připomínek umělecké potence a historického významu Čechů aktivních v hudbě v předmozartovské a mozartovské době ve Vídni a jinde, v tomto případě v Mannheimu a ve Štrasburku, není nikdy dost. V motetu i sinfonii působil Concentus Musicus Wien kupodivu průměrněji než v Rekviem; nikoli ve smyslu spolehlivosti a dokonalosti, ale ve smyslu interpretační vyhraněnosti. Vyprofilovaných charakteristik patřících k historicky poučené prezentaci starší hudby bylo kupodivu přítomno slyšitelně méně, zvuk a výraz působily konvenčněji.

foto: Pražské jaro - Petra Hajská; Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp