„Nebyl to Martinů sám, ale duch jeho tvorby byl v zachován.“

„Nádherný opus, který nebyl poplatný Otvírání studánek jako neoddiskutovatelnému vzoru, ale přesto v tom nejlepším slova smyslu hovořil jejich jazykem.“

„Kantáta Mikeš z hor přítomné vrátila na začátek, k touze, aby špatné odešlo a zůstalo to dobré, stálé…“

Komorní sbor Martinů Voices na Smetanově Litomyšli uvedl v premiéře komorní kantátu Pochovávání světla skladatele Jiřího Gemrota. Vznikla na libreto Vojtěcha Stříteského, který vyšel z odkazu básníka Miloslava Bureše, spoluautora Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Ke koncertu se vrací pravidelný návštěvník festivalových programů Jaromír Kašpar.

Myslím, že vůbec nebudu přehánět, když napíšu, že v sobotním odpoledním pořadu Pochovávání světla zažila Smetanova Litomyšl jeden ze svých letošních vrcholů.

První část obstaraly skladby Jiřího Gemrota. Nejprve Žalozpěv pro vojenské sekretářky na text Jiřího Dědečka zkomponovaný v roce 2018 na objednávku Terezín Music Foundation. V kontextu doby a událostí na Ukrajině z díla na jedné straně téměř mrazilo, na straně druhé vyznívalo tak nějak povzbudivě ve své podobě vzdorného protestu proti absurditě války.

Následoval zlatý hřeb odpoledne – premiéra nové kantáty Pochovávání světla. Díla, které vyžadovalo bezesporu obrovský kus odvahy, ať již od již jmenovaného skladatele, tak od Vojtěcha Stříteského jako autora libreta inspirovaného – a z části i tvořeného – verši poličského rodáka Miloslava Bureše. Bylo totiž zcela jisté, že dílo pojednávající o lidovém zvyku z Vysočiny bude po všech stránkách srovnáváno s Martinů Otvíráním studánek. Ani já jsem se tomu neubránil. A musím říct, že po doznění závěrečného tónu a následného užaslého ticha jsem musel k potlesku povstat, neboť výsledek byl fascinující.

Slova v jistém smyslu respektují stavbu Studánek, jsou však zamyšlenější, zemitější. Stejně tak hudba. Nebyl to Martinů sám, ale duch jeho tvorby byl v díle – nejen v sympatickém akcentování violového partu – zachován. Bylo v něm logicky méně té dětské hravosti; převažující vážnosti však nechyběla vroucnost. A rezonovala tu láska, ústřední motiv letošního festivalu, tentokrát láska k rodné hroudě… Vyslechli jsme nádherný opus, který nebyl poplatný Otvírání studánek jako neoddiskutovatelnému vzoru, ale přesto v tom nejlepším slova smyslu hovořil jejich jazykem. To vše v bezchybném provedení Zemlinského kvarteta, klavíristy Matouše Zukala a sboru Martinů Voices pod taktovkou Lukáše Vasilka, s vynikajícím barytonistou Romanem Hozou (s Poličkou Bohuslava Martinů a Miloslava Bureše spjatým) a s citlivým recitátorem Janem Šťastným.

Druhou polovinu sklánějícího se odpoledne obstarala již tvorba Bohuslava Martinů samotného. Pět českých madrigalů přineslo do Smetanova domu onu již zmiňovanou hravost a kantáta Mikeš z hor přítomné svým způsobem (optimističtějším) zase tak trochu vrátila na začátek, k touze, aby špatné odešlo a zůstalo to dobré, stálé… To ve slovech Burešova textu „to je má země, jak Mikeš bych ji vidět chtěl, klidnou a pokojnou přes křídla bělásků a včel…“ A vlastně i v samotném závěru: „Dodnes s Mikešovým stádem dobře je mi, jako bych s ním také bránil zemi a přemáhal nepohody, vichřice.“

Přídavku se asi ze dvou třetin zaplněné hlediště Smetanova domu, aplaudující ve druhé části i výborným sólistům Pavle Vykopalové a Martinu Šrejmovi, nedočkalo. A připadalo mi to správné a patřičné, protože hudba v tom zapamatováníhodném odpoledni řekla vše potřebné, ne však poslední slovo…

A to je opravdu dobře.

Jaromír Kašpar

————

O koncertě čtěte také zde.

Foto: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce, František Renza, archiv KlasikyPlus