„Básnické obrazy a osobní úvahy nesené klidnou hudbou, jednoduše znějící, intenzivně jadrné a snadno přístupné vyprávění.“

„Lukáš Vasilek nesmlouvavými gesty vedl interprety k elementárně zřetelným a působivým pasážím, lyricky poetickým i zaujatě vyprávějícím.“

„Výsledek byl zajímavý, krásný a bez váhání lze říci, že i skvělý.“

Sbor Martinů Voices má v repertoáru novou skladbu. Bohuslav Martinů páté vokální dílo na text Miloslava Bureše už nestihl napsat a námět čekal šest desetiletí. Zhudebnil ho až Jiří Gemrot, kterému libreto komorní kantáty sestavil a dotvořil Vojtěch Stříteský. Krásnou kultivovanou skladbu Pochovávání světla je tak možné vnímat jako volné pokračování Otvírání studánek a tří dalších poetických opusů tematicky spjatých s Vysočinou. V premiéře zaznělo v sobotu na festivalu Smetanova Litomyšl.

Pochovávání světla zachycuje sklářské tradice Vysočiny a s nimi mnoho obecnějšího – hlubšího, niterného, nevyslovitelného. Jiřímu Gemrotovi se v tonálně ukotvovaném, v podstatě neoklasickém hudebním jazyku podařilo navázat na odkaz Bohuslava Martinů ne snad doslova, ale pocitově rozhodně ano. Stejně tak citlivě se vcítil Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel festivalu, múzami líbaný milovník a znalec hudby a literatury, do ducha Burešovy poezie. Vzniklo více než půlhodinové dílo, které je vystavěné a členěné podobně jako komorní kantáty Bohuslava Martinů, dílo, které zprostředkovává vynalézavě prostými obrazy dotyk s minulostí rodné země a s vlastními kořeny; skladba, která zdařile, poučeně a zkušeně našla pro průsečík hudby a slova intenzivně „vonící“ prostředky.

Pro sbormistra Lukáše Vasilka a jeho sbor Martinů Voices jistě šlo o náročný interpretační úkol, ale výsledek byl zajímavý, krásný a bez váhání lze říci, že i skvělý. Odpolední koncert v litomyšlském Smetanově domě měl na programu čtyři kompozice. Dvě Gemrotovy a dvě od Martinů. I přes nevstřícnou akustiku závěsy hutně zatlumeného pódia byl výsledkem špičkový výkon.

Nejprve zazněla drobnější, jen několik let stará skladba Jiřího Gemrota na protiválečný text Jiřího Dědečka. Má název Žalozpěv pro vojenské sekretářky a je emotivním vzkazem mocipánům. Polyfonním, ale přehledným způsobem nechává vyznít slova, ke sboru, z něhož vystupuje několik sól, připojuje smyčcové trio. Nástroje umožnují vyjádřit větší naléhavost, než jakou by měl pouhý a capella zvuk, ale autor se za ně neschovává. Do zpěvu bez velkého tlaku promítá všechen možný výraz, zřetelné poselství. To byl první zdařilý příspěvek Lukáše Vasilka.

Tím dalším byla hned poté kantáta Pochovávání světla. Titul získala ze zachycení starodávného zvyku vysočinských sklářů – „pohřbení“ starého světla a jeho nahrazení novým v určitou dobu roku. Jde o podobně prostý, jakoby pohanský a přitom duchovně hluboký rituál či obřad, jako je „otvírání studánek“. Hned od tohoto bodu se odvíjí přiznaná příbuznost nové skladby s již existujícími „částmi“ Zpěvů Vysočiny, které vznikly za pětileté spolupráce Miloslava Bureše a Bohuslava Martinů. Hlásí se sem i obsazení: s komorním sborem se pojí smyčcové kvarteto a klavír, sólový baryton a vypravěč. Herec Jan Štastný, Zemlinského kvarteto, klavírista Matouš Zukal a krásně deklamující Roman Hoza dali provedení všechnu možnou opravdovost. A příbuzný je i svět vyjadřovacích prostředků: básnické obrazy a osobní úvahy nesené klidnou hudbou, jednoduše znějící, intenzivně jadrné a snadno přístupné vyprávění… – kytice komplexních sdělení zadírající se jasnými emocemi pod kůži, dojemná a dojímající, ale ne kýčovitá. Nacházející, stejně jako je tomu v Otvírání studánek, pomyslný „klíč od domova“.

Po přestávce sbor Martinů Voices, dokonale se všemi harmonickými a deklamačními finesami, potěšil publikum Pěti českými madrigaly Bohuslava Martinů. A pak i jeho kantátou Mikeš z hor, čtvrtou částí volného „vysočinského“ cyklu inspirovaného texty Miloslava Bureše. Milá alegorie o pasáčkovi, který stádem bílých kozlů zakryl zelený kopec a uchránil ho tak před mrazem; ten si totiž řekl „…tady už jsme byli“. Lukáš Vasilek nesmlouvavými gesty vedl aparát, v podstatě shodný s Gemrotovou kantátou, ale se zářivými sopránovými sóly Pavly Vykopalové a vzrušenými vstupy tenoristy Martina Šrejmy, k elementárně zřetelným a působivým pasážím, lyricky poetickým i zaujatě vyprávějícím. A lidově znějící legendě, milé a průzračné, ovšem s hlubším poselstvím, se dirigent nebál přidat na rozhodujícím místě i přesně odhadnutý patos.

Ano, program koncertu se dá vyložit jako vlastenecký. Ostatně, první pražské souborné provedení cyklu čtyř vokálních děl na texty poličského rodáka Miloslava Bureše (Otvírání studánek, Romance z pampelišek, Legenda z dýmu bramborové nati a Mikeš z hor) bylo prý v roce 1960 označeno nápisem Zde je můj domov. Program se proto ovšem současně dá vyložit i pomocí slova láska, které je programovým mottem letošní Smetanovy Litomyšle. Jako vyjádření citů pojících se k rodné zemi.

Foto: František Renza