„Z termínu ‚zázračné dítě‘ mám smíšené pocity.“

„V soutěžích musí být vždy jen jeden vítěz, ale podle mého názoru existuje více než jedna přesvědčivá interpretace díla.“

„Hudba je jazyk, který jde od srdce k srdci. Jde o emoce a kvalitu, ne o pohlaví.“

Jako „závan čerstvého vzduchu“ charakterizoval časopis Gramophone osobnost klavíristky a dirigentky Dorothy Khadem-Missagh, kterou si Doležalovo kvarteto, přesněji dva z jeho členů Václav Dvořák a Vojtěch Urban, pozvali ke spolupráci na dalším z večerů festivalu Qu@rtet+. Mladá rakouská umělkyně pocházející z hudebnické rodiny se ve světě klasické hudby prosadila jako klavíristka, dirigentka a také jako organizátorka, když založila a vede hudební festival vybavený navíc i vlastním orchestrem. Komunikativní a energická umělkyně, jež sní o postu šéfdirigentky, se již v České republice představila u dirigentského pultu Moravské filharmonie Olomouc. V sobotu 12. října ji v pražském Sále Martinů coby klavíristku čeká český debut.

Jste klavíristkou a dirigentkou. Převažuje něco, nebo pro vás jsou obory vyvážené?

Vnímám to jako úžasné vzájemné doplnění. Jako malá jsem poznávala různé nástroje a ve třech letech jsem objevila lásku ke klavíru. Klavír nabízí velmi bohatý sólový i komorní repertoár a také širokou škálu tvůrčích možností. Zároveň je tu i představa klavíru jako orchestru ve dvou rukách. Právě zde prožívám spojení s dirigováním. Ke komorní hudbě mám velkou vášeň také proto, že jsem velmi komunikativní člověk. To je něco, co mi velmi pomáhá i v dirigování.

Zastavíme-li se u vaší kariéry klavíristky, v životopise uvádíte, že jste už v šesti letech byla přijata na vídeňskou univerzitu… Jste zázračné dítě?

Z termínu „zázračné dítě“ mám smíšené pocity. Uvědomuji si, že existují děti, které se zdají být schopné naučit se určité věci snadněji než jiné. Domnívám se však, že mnohem více záleží na zkušenostech z raného dětství. Jako malá jsem byla neustále obklopena hudbou, maminka mi hodně zpívala a otec se sourozenci doma denně cvičili. Takže pro mě bylo hraní na nějaký nástroj zcela přirozené. Ale už tehdy jsem měla silnou vůli. V rodině jsme byli jen houslisté, já jsem se rozhodla pro klavír.

Vaši klavírní osobnost formovaly významní klavíristé jako Martha Argerich, Elisabeth Leonskaja, András Schiff nebo Rudolf Buchbinder. Dokážete zformulovat, čím nejpodstatněji vás ovlivnili?

Setkání s těmito osobnostmi se odehrála ve velmi odlišných prostředích. Nemohu říci, kdo mě ovlivnil nejvíce, ale každé z těchto setkání jsem prožívala jako formativní, protože všechny tyto osobnosti měly svého času svým způsobem dalekosáhlý vliv na hudební kulturu. To je také něco, co mě pohání, jsem vášnivý hudebník. Hudba je mou formou vyjádření a zároveň vidím i odpovědnost v tom, že vědomě pozitivně přispívám k dalšímu rozvoji naší kultury a společnosti.

Uspěla jste na řadě mezinárodních soutěží klavíristů. Co považujete za průlom své klavírní kariéry?

Před několika dny měla moje první učitelka klavíru narozeniny. Jsem jí velmi vděčná, že rozpoznala mou lásku k hudbě už jako malé dítě a pracovala se mnou s velkou trpělivostí. Tím pro mě položila základy, protože být formován v raném dětství je pro hudebníka důležitým předpokladem. Samozřejmě jsem se později zúčastnila několika soutěží. To je pro mladé hudebníky důležitá zkušenost, ale vnímám ji také poněkud kriticky. V soutěžích musí být vždy jen jeden vítěz, ale podle mého názoru existuje více než jedna přesvědčivá interpretace díla. V konečném důsledku jde o to, abychom inspirovali a nadchli publikum, a proto je pro mě tento kontakt nejdůležitější.

Jedno z letošních vystoupení vás zavede do Prahy na festival pořádaný Doležalovým kvartetem…

Jsem velmi ráda, že mohu spolupracovat s Doležalovým kvartetem, které mě pozvalo, abych hrála v rámci jejich festivalu Qu@rtet+. Program, který budeme společně s Václavem Dvořákem a Vojtěchem Urbanem hrát, je velmi pestrý. První polovina koncertu je věnována Leoši Janáčkovi, od Sonáty 1. X. 1905 pro klavír přes Pohádku pro violoncello a klavír až po Sonátu pro housle a klavír. Po přestávce zazní slavné Dvořákovo klavírní trio Dumky, které mám obzvlášť ráda.

V České republice nebudete vystupovat poprvé, již dříve jste spolupracovala s Moravskou filharmonií Olomouc. Máte nějak speciální vztah k českému prostředí nebo k české hudbě?

Narodila jsem se a vyrostla v Rakousku. Pokaždé, když přijedu do České republiky, mám pocit, že se vracím domů, cítím se tu jako doma. I když nemluvíme stejným jazykem, cítím, že tu po mnoho staletí panuje velká kulturní blízkost. Začíná to českou kuchyní nebo českými jmény, která jsou v Rakousku všudypřítomná. Mám také zvláštní vztah k české hudbě. Máloco mě dojímá víc než hudba Dvořáka a Smetany. Je také skutečným potěšením spolupracovat s českými hudebníky, protože si vždy hudebně rozumíme, mluvíme hudebně stejným jazykem.

Žijeme v 21. století, ale žena-dirigentka je stále zajímavý a ne zcela běžný fenomén; odhaduju, že to stále nemáte úplně snadné. Jak to vnímáte? Bojujete stále s předsudky?

Je to tak. V této oblasti jsme ještě nedosáhli rovnováhy. Nemám pocit, že by dirigentky byly plošně diskriminovány, ale samozřejmě to chce čas, aby se napravil fakt, že dříve měly dirigentky kvůli předsudkům méně příležitostí k rozvoji. Sama pocházím z rodiny s velkou hudební tradicí a byla jsem často přítomna zkouškám a koncertům, ale v dětství a mládí jsem na pódiu neviděla jedinou dirigentku. Tato okolnost stále charakterizuje lidi mé generace.

Moje osobní cesta mi umožnila vystupovat na mezinárodní scéně jako klavíristka a nyní se vydat i na cestu dirigentky. Díky speciálním pozváním a programům, naposledy na Královské hudební akademii v Londýně, se velmi intenzivně věnuji dirigování. V Londýně jsem si plně uvědomila, že tam mají jiné prostředí pro dirigentky. Když si otevřete programy tamních významných pořadatelů, zjistíte, že poměr mezi dirigenty a dirigentkami je velmi vyrovnaný. Důraz je vždy kladen na hudbu. Pro mě je to jazyk, který jde od srdce k srdci, jde o emoce a kvalitu, ne o pohlaví.

Máte mezi svými souputníky a souputnicemi nějaký vzor?

Určitě existují vzory, ale zároveň je důležité si uvědomit jedinečnost každého člověka a každé životní cesty. Proto se snažím soustředit se na hudbu a vůli skladatele a uvědomit si svůj potenciál, abych jim mohla dopřát co nejlepší poslech. Ale kdybych to měla shrnout obecně, obdivuji kolegy, ať už muže, nebo ženy, kteří vynikají kvalitou a lidskostí, příkladem je Claudio Abbado.

Svůj dirigentský debut jste absolvovala u Vídeňského komorního orchestru. S jakými tělesy jste doposud měla možnost pracovat a o jakých sníte?

Jako dirigentka jsem spolupracovala s Londýnskou Sinfoniettou, Moravskou filharmonií Olomouc nebo orchestrem Královské hudební akademie v Londýně. Zároveň jsem založila festivalový orchestr symfonických rozměrů v rámci festivalu Beethoven Frühling (Beethovenovo jaro), který diriguji. Ať už jedu kamkoli, vždy mě naplňuje, když mohu v krátkém čase společně s vynikajícími hudebníky vytvořit společnou hudební vizi a o tento výsledek se podělit s publikem.

Láká vás možnost působit u nějakého tělesa nastálo jako šéfdirigentka, nebo s ohledem na šíři vašich aktivit preferujete dílčí spolupráce?

Mohu dělat obojí, ale je to něco výjimečného, když máte možnost dlouhodobě růst společně se souborem. O pozici šéfdirigentky orchestru se velmi zajímám…

Jak jste zmínila, založila jste a umělecky vedete festival Beethovenovo jaro a Festivalový orchestr Beethovenova jara. Jaké je zaměření tohoto festivalu a co vás přimělo k založení festivalového tělesa?

Beethovenovo jaro je festival klasické hudby, který se koná v působištích Ludwiga van Beethovena nedaleko Vídně. K těmto místům měl Beethoven mimořádný vztah, právě tam čerpal inspiraci a sílu. Je to například v Badenu, Gneixendorfu u Kremsu nebo v Retzer Land. Festival je zaměřen zejména na mladé publikum, mladé dospělé, mou vlastní věkovou skupinu, ke které mám velmi přirozený přístup a kterou chci klasickou hudbou inspirovat. Program festivalu pokrývá širokou škálu a zahrnuje hudbu až po současnost, která je spojena s Beethovenovou osobností. Vzhledem k mé dirigentské roli a bohaté Beethovenově symfonické tvorbě pro mě bylo založení vlastního festivalového orchestru přirozeným krokem. V tomto smyslu je orchestr srdcem festivalu.

Máte s tímto tělesem i ambice překračující hranice vašeho festivalu?

Ano, orchestr již několikrát hostoval u jiných pořadatelů a samozřejmě je naším cílem vyjet s našimi programy na turné, na kterém velmi intenzivně pracujeme. Je to něco výjimečného, protože v našem orchestru je velmi příjemná lidská dynamika. Všichni si to užívají.

Ve výčtu vašich aktivit nesmíme opominout ani Vienna Vision Trio, které tvoříte společně se sólovým violoncellistou Peterem Somodarim a první houslistkou Vídeňských filharmoniků Jekatěrinou Frolovou… Jaké místo zaujímá ve vašich aktivitách komorní hudba?

Komorní hudba pro mě byla vždy velmi důležitá. Jsem komunikativní člověk, a proto se v ní cítím velmi dobře. Komorní hudba mě navíc charakterizuje již od útlého dětství a významně přispěla k mému hudebnímu vývoji.

Na svém kontě už máte nejednu nahrávku. Zaujalo mě objevné album připomínající pozapomenutého německého pianistu a skladatele Karla Traugotta Zeunera. Čím vás jeho tvorba oslovila?

U příležitosti Beethovenova výročí v roce 2020 jsem vydala album s díly Ludwiga van Beethovena a chtěla jsem k němu přidat něco, co by poskytlo nové pohledy. Při zkoumání Beethovenova okruhu jsem narazila na Karla Traugotta Zeunera. Byl Beethovenovým současníkem a Beethoven si ho velmi vážil jako klavíristy a pedagoga. Zasloužil se také o to, že kníže Golizyn pověřil Beethovena zkomponováním tří smyčcových kvartetů, op. 127, 130 a 132. V archivu Společnosti přátel hudby ve Vídni jsem pak objevila Zeunerovu velmi půvabnou variační skladbu. Tuto skladbu jsem přidala na své album, abych ukázala, že když opustíme známé repertoárové stezky, můžeme objevit ještě mnoho nádherných pokladů. Kromě toho je toto dílo velmi objevné pro pochopení účinku, který Beethovenova hudba měla na jeho současníky. Když obě díla posloucháte vedle sebe, je těžké uvěřit, že vznikla v tak těsné blízkosti.

Co zajímavého vás čeká v aktuální sezóně?

V nadcházející sezóně mě čeká mnoho nádherných projektů. Obzvlášť se těším na koncert, který budu dirigovat ve vídeňském Musikvereinu u příležitosti Mezinárodního dne žen. Na programu jsou díla dvou výjimečných skladatelek ze dvou různých období, obou si velmi vážím, ale v této fázi nemohu prozradit více. Těším se také na pokračování skvělé spolupráce, kterou jsem navázala s festivalem La Gacilly – Baden Photo. Spojuje symfonickou orchestrální hudbu s působivými a oceňovanými fotografiemi z celého světa. V tomto formátu je příští rok na programu premiéra s dílem Antonína Dvořáka.

A je ještě něco kromě hudby, co naplňuje váš bohatý život?

Před několika dny jsem byla pozvána, abych vystoupila na Forbes Women’s Summit. Setkala jsem se tam se zajímavými lidmi z různých profesních oblastí a měla možnost podělit se o svůj pohled na věc jako umělkyně. Kromě společenského setkávání, které obohacuje můj profesní život, se někdy také ráda trochu uzavřu a prožiju klidný večer s přáteli a dobrým jídlem.

Foto: Svitlana Mazina, Shirley Suarez, Frances Marshall, Stefan Polzer, Lukas Beck