„Hosté ze Švédska do svého prestižního vystoupení vpadli imponujícím způsobem, když mimořádně poutavě uvedli Dvořákovu Polednici.“

„Polyfonní zpěv v úvodu Bartókova koncertu se s velkou empatií podařilo naplnit závažným obsahem a soustředěným výrazem.“

„Hardingovi se podařilo vytvořit ze čtyř vět symfonie, v případě třetí a čtvrté dychtivě propojených, jeden velký obraz, plný různých odstínů.“

Festival Dvořákova Praha se uzavřel v neděli koncertem posledního ze čtyř zahraničních hostujících těles, Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. Hudba Antonína Dvořáka se v programu dostala do sousedství tvorby Bély Bartóka. Oba autory těleso prezentovalo zajímavým, barvitým a epickým způsobem, a to velkým dílem díky vynikajícímu vedení dirigenta Daniela Hardinga. Neméně výraznou postavou posledního večera festivalu byla houslistka Veronika Eberle.

Prvnímu houslovému koncertu Bély Bartóka, dílu spojenému s téměř melodramatickým příběhem, který se nemohl neodrazit na jeho charakteru, průběhu a náladě, dokázali hosté dát velký emocionální rozměr. Také obě Dvořákovy kompozice, Polednice a Sedmá symfonie, vyzněly květnatě, v širokém spektru nálad a výrazu.

Béla Bartók psal Houslový koncert č. 1 na sklonku prvního desetiletí dvacátého století v situaci, kdy ho intenzivně – nejen umělecky, ale i velmi osobně – zaujala houslistka Stefi Geyerová. Nejenže se rozhodl jí něco velkého zkomponovat a věnovat, ale také do struktury a nálady díla zcela jistě nějakým způsobem vepsal její podobu a charakter a promítl své city. Dvouvětá skladba má nádherný dlouhý začátek, během kterého se k monologu sólových houslí jen postupně přidávají hráči orchestru, zprvu pouze jednotlivci ze smyčcové sekce. Polyfonní zpěv se s velkou empatií podařilo naplnit závažným obsahem a soustředěným výrazem. V tomto duchu se nese celá první část koncertu. Avšak i ta druhá, velmi kontrastní, vyvolávající pocit plnosti, bystrosti a energie, se občas navrací k pomalejším a zasněnějším epizodám. Veronika Eberle hrála Bartókovu hudbu krásným tónem, její stradivárky se projevily jako mimořádně znělý nástroj. A dirigent byl spolu s ní v souladu s ní napojen na náladu díla velmi přesně. Příběh spojený s touto skladbou má trochu smutnou pointu. Bartók a jeho múza své životy nakonec nespojili, rozešli se, skladatel o díle už nikdy nepromluvil… Rukopis zůstal v držení Stefi Geyerové až do druhé poloviny padesátých let, kdy se dostal jako její posmrtný odkaz do rukou basilejského dirigenta Paula Sachera. Právě on pak stál za opožděným prvním provedením v roce 1958…

Bartókův Houslový koncert jako střed večerního programu rámovala Dvořákova hudba. Hosté ze Švédska do svého prestižního vystoupení vpadli imponujícím způsobem, když mimořádně poutavě uvedli Dvořákovu Polednici, symfonickou báseň podle Erbenovy předlohy, která v českých zemích zazněla poprvé v podstatě právě před 125 lety. V paměti zůstávají po koncertě dva neodbytné dojmy: tím prvním je, že jde o nesmírně zajímavou hudbu; tím druhým, že je vcelku těžko pochopitelné, proč se nehraje častěji.

Daniel Harding totiž nápaditě hudebně stylizované vyprávění o nešťastné matce, děsivém zjevu, mrtvém dítěti a zdrceném otci podal jako opravdu hrůzostrašný příběh, víc než jen jako baladu. Zvolil výrazně vyprofilované, do největších možných kontrastů dovedené výrazové prostředky, výmluvné a velice působivé. Vyšel mu z toho moderní rozvrásněný výklad – možná až moc expresivní, ale přesto uspokojivý, protože neodbytně vzrušující. I kdyby se do mysli vkrádala podobnost s romantickou naléhavostí Čajkovského hudby, vždy bude Dvořák zároveň v něčem jiný: ne tak citově vznícený a vzdychající – a navíc i pozitivnější… Masivní tutti smyčců, stejně jako zlověstné téma trombonů nebo kontext, ve kterém se ozývají tiché tóny basklarinetu a klarinetů, zůstávají ve vzpomínce jako momenty dirigentovy velké imaginace, osobité, objevné a vzorové.

Podobným způsobem uchopil i Sedmou symfonii. Pro vesměs pozitivně působícího skladatele je neobvykle v mollové tónině a má opodstatněnou pověst jako temnější a vyhrocenější než většina ostatních Dvořákových orchestrálních skladeb. Hardingovi se podařilo vytvořit ze čtyř vět, v případě třetí a čtvrté dychtivě propojených, jeden velký obraz. Byl plný různých odstínů a v nich i vývoje, ale především ploch překypující dramatismem, rozmáchlou velkorysostí a snad i vzdorem.

Sedmačtyřicetiletý rodilý Brit Daniel Harding je už patnáct let šéfdirigentem stockholmského rozhlasového tělesa. Dává na pódiu interpretaci výrazné promyšlené podněty, působí cílevědomě, energicky a autoritativně. Způsob, jakým rázně uzavřel Dvořákovu symfonickou báseň a pak i jeho symfonii, byl jasným příkladem schopnosti vybudit v orchestru soustředění, tah a jednotné směřování i angažované muzicírování pro podpoření celkového dojmu. Ze Švédského rozhlasového tělesa ostatně právě tohle vše s velkou samozřejmostí spolu s jakousi přátelskou pohodou vyzařovalo. Není to těleso vyhroceně a nemylně dokonalé jako Vídeňští nebo Berlínští filharmonikové, těleso sebevědomé, pyšné či ambiciózní, ani multikulturně mezinárodní, ale je z něj znát, že je poctivé, dobré a sympaticky své, motivované… Skandinávské. A dostatečně výborně hrající.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská