„Matouškova technika je obecně dobře podchycená. Posluchač si až říká: ‚Vždyť na tom zpěvu nic není!‘ To je přesně známka zvládnutého řemesla.“

„V kombinaci s faktem, že otevřený prostor zahrady je příliš rozlehlý na to, aby ho naplnil pouze základní, nezesílený zvuk tělesa, člověk může získat dojem, že v místech bez smyčců poslouchá nahrávku, na kterou pan řídící tancuje.“

„Kučera neměl velké pochopení pro rozsáhlou kodu, kterou prostřednictvím svěžího tempa časově zestručnil.“

Po obnovení tradice založené hobojistou a bývalým šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Václavem Smetáčkem se open-air souboru konal už podeváté. Hlavní slovo měl ve Valdštejnské zahradě dirigent Jan Kučera, který spolehlivý výkon vedoucího tělesa střídal s podobně jistou, uměřenou a vkusnou moderací. Orchestr během podvečera poslední srpnovou středu vyhověl všem třem písmenům ve svém názvu (F – film, O – opera, K – koncert) a byť tomu jeho čas na pódiu neodpovídal, nejvýraznější stopu v celkovém zážitku zanechal mladý tenorista Daniel Matoušek.

Pro zpěváka se možná jednalo o dosavadní největší příležitost ke zviditelnění se. Zpíval už někdy před větším než přibližně dvoutisícovým auditoriem? V listopadu ho právě s dirigentem Kučerou čeká první hlavní role v Národním divadle v Praze, ale to teprve bude. Publiku na Malé Straně představil výběr nejslavnějších neapolských písní, přičemž nutno podotknout, že všechny čtyři ve vlastní orchestrální úpravě. Kdo nevěděl, že aranžmá jsou jeho dílem, těžko měl šanci něco poznat. (Informace například nebyla ani v rozdávaném letáčku.) Výkon tedy předvedl nejen pěvecký, ale i instrumentační. Vzhledem k tomu, že druhý zmíněný nijak nevzbudil pozornost, lze ho považovat za úspěšný.

Po pěvecké stránce je Daniel Matoušek velmi daleko. Hlas je viditelně i slyšitelně uvolněný, forzi se vyhýbá širokým obloukem. Intonace disponuje žádoucím nadhledem, výslovnost italštiny, či přesněji neapolštiny, působila přesvědčivě; zpěvák též následně prokázal srozumění s významem textu (ruku na srdce, není to vždy zaručené). Zpěvu je pěvec schopen vtisknout různé emocionální polohy, po úvodním „rozehřátí“ a nabytí pevné půdy pod nohama posluchač slyšel také čím dál více detailní práce s matérií melodie. Jeden konkrétní držený jemný falzet vyšel nádherným způsobem, jakož i obtížné decrescendo do piana ve vysoké poloze. Technika je obecně dobře podchycená. Posluchač si až říká: „Vždyť na tom zpěvu nic není!“ To je přesně známka zvládnutého řemesla. Mikrofon nečinil žádné potíže.

Je nutné se však věnovat nejen samotnému zpěvu, ale též výrazové stránce věci. Soudím, že Matoušek se s pódiem musí více sžít zejména ve smyslu provozovaných pohybů. Výkon zpěváka zahrnuje vedle vlastního voce podstatný (a na školách snad trochu přehlížený) aspekt vnějšího vystupování. Koncert není nahrávání, a tak je nutné podat i vizuální výkon, který se nejevil dostatečně dramaturgicky vystavěný, působil staticky. Oční kontakt nastal, mimika byla, ale gesta se spokojila s obecností. Dospěl jsem k závěru, že si jeho výkon chci užít daleko spíše se zavřenýma očima. Jako nahrávku.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se však nepředstavil pouze v doprovodné roli, té bylo vlastně jasná menšina duraty koncertu. Celý započal předehrou k Verdiho opeře Síla osudu. Skladatel s první verzí díla nebyl spokojen. Až přepracovaná druhá zaznamenala výraznější úspěch a možná, že motivací k jejímu zvolení pro účel koncertu FOK bylo částečně i to, že hlavní roli Leonory zpívala při premiéře druhé verze česká zpěvačka Tereza Stolzová (pojítko k Matouškovi).

FOK tedy na úvod podvečera spustil Verdiho předehru. Předem bylo jasné, že vyznění akce bude – fotbalovou terminologií – značně záviset na „dvanáctém hráči“, tedy na zvučení. Nechci se mu výrazněji věnovat, řekněme však, že z elitního místa v první řadě místy měly zbytečně navrch zejména žestě, málo byly průřezově vyšší smyčce. Celkově ale slušný výkon zvukaře. S amplifikací však souvisí fakt, že posaz orchestru je v zahradní sale terreně do určité míry nešťastný svou zasutostí. Hráče kryje jednak mohutné sloupoví, dále pak mocné kamenné zábradlí. Dobře vidět je pouze na střed smyčcové sekce. Se zvučením to souvisí tak, že v těch místech kompozic, kde smyčce zrovna požívají tacet, dochází ke komické situaci: v mírné nadsázce zní hudba, aniž je vidět, že by někdo hrál. Pouze pan dirigent pracuje. V kombinaci s faktem, že otevřený prostor je příliš rozlehlý na to, aby ho naplnil pouze základní, nezesílený zvuk tělesa, člověk může získat dojem, že – v daných místech bez smyčců – poslouchá nahrávku, na kterou pan řídící tancuje.

Druhé číslo koncertu, symfonická báseň Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany, předznamenalo mimo jiné skladatelova významná výročí narození i úmrtí, která se budou v rámci Roku české hudby mocně slavit po celé republice v příštím roce a pražští symfonikové také mají v plánu přispět „svou trošku do mlýna“. Kučerovo pojetí Vltavy jako by mírně zaskočilo i samotné muzikanty volbou temp. Úvodní potůčky tempově nikam nespěchaly – tempo se mi chtělo označit za školometské –, následná svatební scéna zase možná překvapila svým rychlým spádem. Pro mě sympaticky Kučera neměl velké pochopení pro rozsáhlou kodu, kterou rovněž prostřednictvím svěžího tempa časově zestručnil.

Písmeno „O“ tedy reprezentovala operní předehra, písmeno „K“ Smetanova Vltava i následné písně v podání tenoristy. Zbývalo poslední: první „F“. Nastal blok čtyř suit či jiných výňatků ze čtveřice slavných oscarových snímků (Gladiátor, Podraz, Lawrence z Arábie, Ohnivé vozy), pak pásmo melodií z českých večerníčků a nakonec ukázka hudby Petra Hapky k filmu Krakonoš a lyžníci. „Léto je pryč, blíží se vánoce,“ komentoval dirigent a moderátor v jedné osobě. Nemohu si pomoct a dá se to říct vždycky, ovšem filmová hudba hraná bez obrazu mi vždycky působí zvláštně. Samozřejmě by to obnášelo větší organizační starosti i snad určitý umělecký výkon, ale nebylo by nereálné zatraktivnit závěr nějakou velkoplošnou projekcí nějak hudbu dokreslující. Už byl naznačen určitý nedostatek vizuálního kontaktu s umělci – takto by bylo na co se dívat. Navíc filmová hudba je přece integrálně spjata s dějem na plátně! Filmová hudba má bez související složky věnované očím daleko větší hodnotu při důkladné znalosti dotyčného filmu, zní jednoduchá teze.

Se zmiňovanými večerníčkovými melodiemi se trochu „protrhla hráz“ a nějak respektovaná diskrétní zóna mezi diváctvem a hráči a snad to byla právě tematika večerníčků, která dětské posluchače (nebylo jich málo) povzbudila k pohybových kreacím v blízkosti dirigenta. Divák trochu trnul, kdy některý reálně vstoupí do hudebního dění, nicméně nestalo se tak. Adekvátně dlouhý (hodina dvacet) podvečer tak získal o něco vřelejší ráz, který ještě zesílil návratem tenoristy Daniela Matouška na pódium. Realizoval přídavek, předem Kučerou decentně avizovaný.

Byť dirigent řekl, že přídavek bude trochu navážno, nic nezměnil na populárním a posluchačsky přístupném a přívětivém ražení produkce. Zaznělo totiž Nessun dorma z Pucciniho opery Turandot, jak šlo čekat. Zpěvák kousek věnoval všem zesnulým a zejména jedné jemu blízké, nespecifikované osobě. Cítil jsem určitý zlom atmosféry, jakmile to dořekl, a po předchozích výtkách k výrazu byl zvědav, nakolik se do něho promítne osobní angažovanost umělce. Promítla. V tomto momentě šlo o výstup pana umělce. Luciano Pavarotti by měl radost, že mu roste zdatný kolega. I v Matouškově hlasu cítíme určitou nepopsatelnou „italskou slzu“, k Pavarottiho komplexnosti však Matouškovi schází ještě ždibec charisma a trocha „bouráctví“ ve výškách, ale to je možná typem hlasu. Ať tak, či onak, Daniel Matoušek na poslední chvíli ukradl show. Jeho vystoupení však potěšilo i jako celek. Milé, pokorné, svěží.

********

Foto: Petr Dyrc