„Hudba pro mě neznamená jen něco krásného, je to především prostředek pro vnímání věcí, které nemohu uchopit jinými smyslovými orgány.“

„Možná to zní divně, ale inspirují mě velmi staré a nerestaurované nástroje.“

„Zapůsobila na mě profesionalita Johna Malkoviche. Stal se pro mě velkým vzorem.“

Rakouský skladatel a varhaník Franz Danksagmüller je díky svým inovativním projektům, výjimečným varhanním improvizacím a živým elektronickým vystoupením považován za jednu z nejkreativnějších osobností mezinárodní koncertní scény. Hru na varhany, kompozici a elektronickou hudbu studoval ve Vídni, Linci, Saarbrückenu a Paříži. Pedagogicky působí na univerzitě v Lübecku i na Královské akademii v Londýně. V pátek 27. září bude hostem Mezinárodního hudebního festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava ve znojemské části Louka. 

Recitál vás představí jako osobnost propojující klasickou hudbu s novými soudobými prvky včetně elektroniky a také jako komponistu. Co konkrétně festivalovým návštěvníkům nabídnete?

Myslím, že to bude dobrá směs historické a nové hudby. Jedním ze styčných bodů je Fantazie Williama Byrda. V roce 2017 jsem dostal zakázku na skladbu vycházející z této kompozice. Rytmická pestrost a živost Byrdovy hudby mě inspirovala k napsání skladby Fancy. Inspirací mi byla také hudba anglické progresivní rockové skupiny Emerson, Lake and Palmer.

Hudba pro mě neznamená jen něco krásného, je to především prostředek pro vnímání věcí, které nemohu uchopit jinými smyslovými orgány. Kompozice There is no free will se zabývá otázkou: Máme svobodnou volbu, nebo je náš svět, a tedy i naše životy, předurčen od počátku světa? Filozof Schopenhauer to vyjádřil takto: „Člověk může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce.“ Fyzik Hans Peter Dürr na základě poznatků kvantové fyziky předpokládal, že se v malých oblastech našeho života můžeme velmi dobře rozhodovat svobodně. Sólový hlas a „hudební pozadí“ v této skladbě je „sonifikací“ mozkových vln. Varhaník má tento předem určený hlas následovat, doprovázet ho. Není tedy ve svých rozhodnutích skutečně svobodný, ale má určitý manévrovací prostor.

Festival připomíná osobnost stavitele varhan Josefa Silberbauera, s jehož nástroji se můžeme setkat na Znojemsku, ale také v Dolním Rakousku. Silberbauerovy výtvory jsou kvalitou srovnávány s vrcholným německým varhanářstvím. Měl jste možnost se s jeho nástroji už setkat?

Skoro mě to zahanbuje, Silberbauerovy nástroje ještě neznám, vyplňuji si mezeru ve vzdělání a jsem napjatý!

V konventním kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava v Louce u Znojma však budete hrát na ještě starší nástroj, který Silberbauer „pouze“ opravoval. Jak se na koncerty, kdy uvádíte i soudobou hudbu, připravujete? 

Hodně se zabývám historickými nástroji a otázkou, jak s nimi lze dnes dělat současnou hudbu. Výsledkem je několik skladeb pro historické nástroje. Při tvorbě programu vycházím jednak z dispozic příslušných varhan a zadruhé čerpám ze svých zkušeností s různými typy varhan. Při komponování mi je východiskem často improvizace; nechávám se inspirovat příslušnými nástroji.

Za svoji bohatou kariéru jste rozehrál varhanní nástroje na řadě významných evropských míst a předpokládám, že i za hranicemi starého kontinentu. Utkvěl vám v paměti nějaký opravdu výjimečný nástroj, který vás fascinoval svými možnostmi či zvukovými barvami?

Možná to zní divně, ale inspirují mě velmi staré a nerestaurované nástroje. Mohou to být i ty, které mají nějaké vady. Ty mají často nejzajímavější zvuk. Na druhou stranu mě fascinují novější varhany, takzvané hyper-varhany, jejichž tónové možnosti jdou za hranice toho, co se dá z „normálních“ varhan vyloudit. Takové nástroje najdete v kostele svatého Martina v Kasselu, v Orgelparku v Amsterdamu a v kostele svatého Mikuláše v Hamburku. V listopadu budu hrát na nové varhany v koncertním sále v Helsinkách a kombinovat jejich možnosti s elektronikou a videem.

Co vás vůbec přivedlo k tomu, že jste se začal věnovat širokému spektru hudebních žánrů a s hudbou experimentovat?

Už jako dítě jsem byl fascinován novými zvuky. V osmi nebo devíti letech jsem experimentoval s polozataženými rejstříky a už tehdy mě nové hudební nástroje magicky přitahovaly. Nerad se pohybuji ve stejné „plavební dráze“ jako ostatní; nerad dělám to, co už dělají oni.

Jak zapojujete elektronické prvky do své tvorby, která vychází z klasického varhanního základu? A jaké moderní nástroje či technologie při tom využíváte?

Měl jsem velké štěstí, že jsem se stal chrámovým varhaníkem a skladatelem v katedrále v Sankt Pöltenu. Tam jsem měl k dispozici nádherné varhany a prostředí, které ode mě vyžadovalo novou hudbu. Jednoho dne mě napadlo spojit varhany s elektronikou. Fascinovaly mě rozšířené tónové možnosti a skutečnost, že varhany a elektroniku často nerozeznáte. Musel jsem nějakou dobu hledat nástroje, které by odpovídaly ušlechtilému zvuku varhan. To, co jsem hledal, jsem našel v analogových syntezátorech z 60. a 70. let a ve vysoce kvalitní digitální platformě Kyma.

Vrátíme-li se k vašim studiím, vašimi mentory byli Michael Radulescu, Daniel Roth, Erich Urbanner a Karlheinz Essl. Kdo vás nejvíce inspiroval?

Každý z těchto učitelů mě svým způsobem trvale ovlivnil, nejvíce asi varhaník a skladatel Michael Radulescu, u kterého jsem strávil většinu času.

Mnozí skladatelé tvrdí, že kreativní proces je plný nečekaných překážek a objevů. Jaký je váš tvůrčí proces při skládání nové hudby? Kde hledáte inspiraci?

Hodně inspirace pochází z improvizace, z nepředvídatelného, z nechtěného, z domnělých chyb. Samozřejmě prostřednictvím hudby jiných lidí. Je příjemné, když objevíte něco nového. Momentálně mě často štvou koncerty, protože se mi skladby spontánně nelíbí nebo mi vadí něco jiného. Ale právě tyto zážitky často stimulují můj mozek. Další inspirací je věda, oblast sonifikace nebo „data driven music“. To se týká hudby, jejíž zákonitosti vycházejí z vědeckých dat.

Říká se, že každý varhaník má svůj rukopis. Vnímáte to také tak a definoval byste nějak ten svůj?

V tom jsem trochu opatrný: slyšíte hodně podobných věcí. Zejména na soutěžích se účastníci snaží hrát „správně“, interpretace jsou často velmi podobné. Vždycky mě potěší, když mají varhaníci odvahu odklonit se od klasického repertoáru a vytvořit vlastní hudbu.

Co se týče mé hudby a stylu, jsem pro své posluchače obvykle výzvou; vyzývám je, aby se zabývali novými věcmi a objevovali nové zvukové světy. Nejde mi vždy o „krásu“, ať už ji definujete jakkoli, ale o fascinaci, o něco charakteristického. K tomu patří i to neobvyklé a na první poslech nepohodlné. Hudba a umění by nás měly nejen potěšit, ale také rozšířit naše obzory, nasměrovat náš pohled na něco, co leží mimo náš svět.

Mezi lety 1999 a 2005 jste působil jako varhaník v již zmíněném Sankt Pöltenu. Věnujete se i v současné době práci chrámového varhaníka? Nebo se zaměřujete více na „světskou“ koncertní a pedagogickou dráhu?

Stále působím jako církevní hudebník. Ne pravidelně, v různých kostelích. Moje práce se neomezuje pouze na varhany, ale zahrnuje také kompozici, práci s duchovními a práci s novými médii. Tu také vyučuji na Vysoké škole hudební v Lübecku. Nabízíme moderní program církevní hudby, který však vychází z naší historie.

A jak vidíte budoucnost chrámové hudby. V jednom z rozhovorů jste hovořil o nutnosti najít nový styl. V jakém smyslu?

Velmi důležitá otázka. Příliš dlouho bylo studium církevní hudby studiem varhan „s jinými předměty“ a příliš dlouho patřilo minulosti. Podíváme-li se na naše vzory Bacha, Buxtehudeho a další, uvědomíme si, že to nebyli varhaníci, ale hudebníci, kteří stále tvořili novou hudbu. Varhaník a skladatel, tyto dva pojmy se používaly jako synonyma. Musíme navázat tam, kde jsme skončili. Bachova hudba, stejně jako hudba Mozarta, Regera a jiných, byla pro mnohé současníky výzvou, často příliš složitou. My tuto hudbu slyšíme zcela jinak, mnoho informací se nám ztratilo. Musíme se znovu aktivizovat, ptát se sami sebe: „Co je to soudobá hudba“? A na základě tohoto poznání vytvářet novou hudbu.

Může v tomto ohledu podle vás hudba sehrát svoji roli i při udržení návštěvnosti bohoslužeb?

Rozhodně. Ale ne tak, že bychom hráli buď klasickou, nebo popovou hudbu. Ale spíše, a to je velmi důležité, abychom ve spolupráci s teology a duchovními vytvořili něco aktuálního, něco originálního. Něco, co může člověk slyšet pouze v kostele. A ne něco, co stejně slyšíme a čteme na jiných místech, v koncertní síni, v novinách, od akademiků… Teologie a hudba musí jít ruku v ruce a sdělovat něco vlastního.

Zmínil jste, že jste profesorem varhanní hry a improvizace na Hudební univerzitě v Lübecku, působíte jako porotce na významných varhanních soutěžích, jste hostujícím profesorem na Hudební konzervatoři Xi‘an v Číně a od září 2018 i na Královské hudební akademii v Londýně. Máte tedy bohaté zkušenosti. Co bývá u mladých talentů největším kamenem úrazu na cestě za profesionální kariérou. S čím se ve své pedagogické činnosti nejvíce potýkáte?

Nejvíce se potýkám s přesyceností: mnoho lidí si myslí, že jsme v dějinách hudby objevili všechno a že už víme, jak hrát historickou hudbu. Další problém je, že mnoho lidí chce hrát „správně“. Přitom ve skutečnosti víme o hudební praxi barokního období velmi málo. Pro mě je jedním z východisek tvorba vlastní hudby a adaptace či úprava historické hudby. Potřebujeme více kreativních, originálních myslí a méně lidí, kteří chtějí hrát jako ostatní nebo se bojí, že něco udělají špatně.

Na svém kontě máte řadu neotřelých projektů s interdisciplinárním přesahem, spolupracoval jste s vědci a různými uměleckými osobnostmi, jako je basbarytonista Klaus Mertens, skladatelka Carla Scaletti, saxofonista Bernd Ruf nebo hráč na duduk Gevorg Dabaghyan. Čím se zabýváte v této oblasti aktuálně?

V současné době pracuji na programu, jehož základem je hudba Giacoma Pucciniho. Jedná se o kombinaci varhan a elektroniky s využitím technik zpracování, jako je granulární syntéza, páskové smyčky a tak dále. Pracuji také na hudebním divadle pro zpěvačku s živou elektronikou a videem, v němž jsou pomocí skenerů a mikrofonů zaznamenávány různé tělesné funkce zpěvačky (mozkové vlny, tlukot srdce, dýchání). Ty pak ovlivňují zvuky i video. Jde o existenci v našem analogovém světě a ve světě virtuálním; také o kontakt s umělou inteligencí.

Připomeňme ještě hudebně-divadelní kus Just Call Me God, na kterém jste spolupracoval s Johnem Malkovichem v hlavní roli a s Martinem Haselböckem. V roce 2017 jste hostovali na řadě míst, včetně hamburské Elbphilharmonie, vídeňského Konzerthausu, Concertgebouw Amsterdam nebo Union Chapel v Londýně. Jak na tento projekt vzpomínáte?

Velmi na mě zapůsobila profesionalita Johna Malkoviche. Před každým představením proběhla důkladná zkouška, byl nejen velmi dobře připraven, ale dokázal také sebevědomě reagovat na nejeden, třeba technický, nedostatek. Stal se pro mě velkým vzorem.

Jaké další zajímavé projekty vás čekají v nadcházející sezóně?

V říjnu uvedu projekt Puccini v italském Bergamu a v listopadu budu v koncertní síni v Helsinkách kombinovat nové varhany s elektronikou a videem. Mimo jiné tam budu živě převádět své mozkové vlny do hudby. Těším se i na projekty svých studentů s tanečníky, světlem, videem, syntetizátorem, varhanami, hlasem a podobně. Bude to vzrušující sezóna.

Foto: archiv Franze Danksagmüllera, Štěpán Svoboda