„V Ostravě představuji tu příšernou čínskou princeznu, ale Rocc mi dovolil, abych do ní dala trochu lidskosti.“  

„Dramatický repertoár je třeba občas zjemnit koloraturou, je to zdravé.“ 

„Mezi ženskými hlasy je daleko větší konkurence.“

S koncem roku 2024 si umělecký svět připomíná sto let od úmrtí jednoho z nejslavnějších operních velikánů Giacoma Pucciniho. Výročí je spjaté také se vznikem mistrovské opery Turandot, jež v momentu skladatelova skonu zůstala ležet těsně před svým dokončením na pracovním stole a podle náčrtů operu dokončil Pucciniho žák Franco Alfano. V novém nastudování režiséra Rocca a dirigenta Marka Šedivého ji 19. a 21. prosince uvede Národní divadlo moravskoslezské. V titulní roli kruté čínské princezny při druhém večeru debutuje Frédérique Friess, francouzská sopranistka, která má na našich scénách mnoho jevištních zkušeností.

V jednom rozhovoru jste nastínila, že pocházíte z rodiny, která miluje hudbu. Propisuje se hudba i do vašich oslav Vánoc?

Ano, hodně spolu zpíváme. Občas někdo z nás hraje i na klavír, většinou já nebo moje sestra, která je znamenitou klavíristkou. Když jsme byli menší, všichni jsme hráli na nějaké hudební nástroje, ale profesionálně se hudbě věnuju pouze já. Každopádně hudba je v nás všech silně zakořeněná. Vánoční písně a koledy jsou pro nás důležitou tradicí. Moje babička, která s námi dlouho žila, pocházela z Německa. Díky tomu jsou na našem rodinném vánočním repertoáru mimo francouzských písní i mnohé německé koledy. 

Rád bych se zeptal na vaše hudební dospívání a zrání. Zajímá mě ten zlom, kdy jste si uvědomila, že zpěv je pro vás více než hobby. Kdy jste na něj začala nahlížet jako na poslání, případně zdroj obživy?

Už od mala jsem zpívala ve sboru, vystupovali jsme v katedrále Panny Marie ve Štrasburku, ale i na divadelních prknech, konkrétně v Humperdinckově Jeníčkovi a Mařence a v Leoncavallových Komediantech. Tam se mě opera dotkla. Ten bod zlomu nastal trochu později, bylo mi asi patnáct a se sborem jsme vystupovali na konci prvního dějství Wagnerova Parsifala. Většina dětí potom odcházela domů, ale já jsem zůstávala do konce opery, protože ta hudba se mě silně dotýkala. Rozhodla jsem se pro hudbu, protože jsem si ji zamilovala. 

Máte nezvykle rozsáhlý repertoár, od Mozarta až k současné Turandot. V jaké hudbě je vám nejlépe? 

Nyní už zpívám Mozarta jen okrajově, ale doufám, že se k němu vrátím. Ty role jsou samozřejmě hodně o vývoji, jak vývoji hlasu, techniky, tak i mojí osobnosti. Teď se cítím lépe v dramatičtější poloze, například v Meyerbeerových Hugenotech, a navíc buďme upřímní, třeba k Taťáně se ve svém věku asi těžko vrátím. K posunu k dramatičtějšímu repertoáru mě pobídla i moje spolupráce s českými a moravskými divadly, zde mi nabídli Abigaille a nyní i Turandot. Sama bych si na tyto role asi nepomýšlela, ale zdá se, že tu v mém hlasu slyší něco, co já ne.  

Překvapilo mě, že mezi vašimi plány po Turandot figuruje Norma…

Mám tu operu velmi ráda a ano učím se ji, ale nemám zatím konkrétní nabídku. U Normy, možná více nežli u jiných rolí, velice záleží na tom, kde ji zpíváte, jak veliké je divadlo, kdo je dirigent, a především jakou Normu chcete ztvárnit. Má být jemná a ženská, nebo vůdkyně a bojovnice? Navíc se nechci nechat zaškatulkovat jako dramatická sopranistka, repertoár je třeba občas zjemnit koloraturou, je to zdravé. 

Povězte nám něco o ostravské Turandot. Jaká je vize režiséra Rocca?

Máme za sebou kostýmní zkoušku, na níž jsem zjistila, že na sobě budu mít velmi blyštivé šaty. Režijní pojetí je celkem moderní, základem je téměř prázdné pódium a minimum rekvizit a zároveň psychologické propracování postav a přirozené herectví. Rocc nám vštípil některé své velmi detailní nápady, ale v jiných místech opery nám dal svobodu, abychom scénu uchopili po svém a naplnili ji vlastním temperamentem. Já samozřejmě pořád představuji tu příšernou čínskou princeznu, ale Rocc mi dovolil, abych do ní dala trochu lidskosti.  

Ostravská opera na svých stránkách zatím nezveřejnila obsazení. Kdo bude vaším Kalafem?

Kalafa ztvárňuje Luciano Mastro v alternaci s Ragàa Eldinem, se mnou v roli Turandot alternuje Maida Hundeling.

Na našich operních pódiích jste poměrně známá, vystupovala jste v Národním divadle v Praze, v Českých Budějovicích, vracíte se do Ostravy a do toho v těchto dnech v Liberci zpíváte Abigaille v Nabuccovi. Přibližte nám, jak tato plodná spolupráce vznikla.

Bylo to ohromné dílo náhody. V roce 2010 jsem dělala Desdemonu v Passau, které je partnerským městem Českých Budějovic a náhodou v obou městech uváděli Verdiho Otella. V rámci spolupráce se dohodlo, že si obě města na jedno představení vymění zpěváky. Mně se budějovická produkce moc líbila, měli jsme překrásné kostýmy, ta výměna byla skvělý nápad a výborná zkušenost. Asi rok nato byl Sbor opery Jihočeského divadla pozván, aby Otella předvedl v Národním divadle v Praze a mně požádali, abych byla jejich Desdemonou, což jsem po předchozí zkušenosti nemohla odmítnout. Asi jsem udělala dojem, protože mi po představení napsal Daniel Jäger a nabídnul mi Mimi v Ostravě. Já tenkrát vůbec nevěděla, kdo to je, na jeho zprávy jsem zprvu nereagovala, myslela jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci. A od té doby se k vám pravidelně vracím a pracuji s takovými vašimi kapacitami, jakými jsou Tomáš Brauner, Martin Glaser, Robert Jindra, Karol Kevický, Zdeněk Klauda, Zbyněk Müller, Jiří Nekvasil, Martin Peschík, Tomáš Studený a teď si samozřejmě nesmírně vážím spolupráce s Roccem, Markem Šedivým a celým týmem Turandot. 

Vaše stopa v našich divadlech je patrná, ale co stopa v českém repertoáru?

Kdysi jsem měla nabídku dělat Káťu Kabanovou, ale časově to nevyšlo. Samozřejmě jsem zpívala Dvořákovy písně a mám velmi ráda Janáčka, po jehož rolích pokaždé pošilhávám. Bylo by mi ohromnou ctí, kdyby mi nějaká role byla svěřena právě v českém divadle, na druhou stranu si ale uvědomuji, kolik výborných českých sopranistek tu máte. Zároveň si ale říkám, kde jinde se mám naučit českou operu nežli u vás. 

Je nějaký skladatel, který si podle vás zaslouží více pozornosti, případně znovuobjevení?

Myslím, že větší pozornosti by se mělo dostávat zejména skladatelkám. V minulosti bylo mnoho báječných skladatelek, které stále stojí ve stínu svých mužských kolegů. Využiju příležitosti, abych zmínila francouzskou mezzosopranistku a skladatelku Pauline Viardot. Ta byla mladší dcerou slavného španělského tenoristy a pedagoga Manuela Garcii. Operní akademie v Ostravě bude v únoru dělat její operu Popelka. Velice se na ni těším.

Pozorujete v uvádění děl skladatelek nějaký vývoj? 

K uvádění jejich děl určitě napomáhá to, že mezi skladateli a dirigenty nyní figuruje více žen, což je dobře. Zejména ráda vidím, jaké oblibě se těší díla Clary Schumann a Fanny Hensel. Ale v minulosti byla opera psána především muži.  V této oblasti by se ženy ještě měly emancipovat. Každopádně vývoj byl v hudbě a opeře patrný vždy, i u nás sopranistek. Vezměte si, že po staletí byly primadony korpulentní dámy. Pak přišla Maria Callas se svým půvabem a najednou se od ostatních sopranistek začalo očekávat, že budou stejné jako ona…

Pozorujete podobný tlak na vzhled i u vašich mužských kolegů?

Musíme si uvědomit, že mezi ženskými hlasy je daleko větší konkurence. Sopranistek, dobrých sopranistek, je opravdu hodně – navíc přichází veliká konkurence ze Spojených států, ale i z Číny nebo Afriky. Díky tomu mají režiséři a intendanti ohromný výběr: pokud chtějí sopranistku, která bude mít dlouhé blonďaté vlasy a nohy jako modelka, stačí si vybrat. U mužů je to jiné i proto, že jich je méně. Potom se logicky tolik nehledí na to, jakou má muž postavu a jak moc se herecky hodí do dané role. Ale možná ještě zásadnější je faktor, že v opeře je všeobecně více rolí pro mužské hlasy. Vezměme si jen Turandot: mimo hlavní postavy v ní vystupuje jen jedna další sopranistka Liù. A zbytek rolí – Altoum, Timur, Kalaf, Ping, Pang, Pong, Čínan a Princ z Persie jsou všechno role pro mužské hlasy. V takovém světě nemůžete očekávat rovnoprávnost. 

Jste ráda, že jste sopranistka?

V mládí jsem strašně toužila být mezzosoprán. Milovala jsem melodické linky v kompozicích a zejména písně od Mahlera a Brahmse. Vždy mi připadalo, že lépe vyniknou, když je zpívá mezzosoprán nebo baryton. Ale teď jsem se s osudem sopranistky už smířila, a navíc mezzosopranistky nemají tolik možností byt primadonami. (smích)

Máte před vystoupením nějaké rituály nebo specifické potřeby?

Vzdor létům mých jevištních zkušeností stále trpím před každým vystoupením trémou a díky tomu si s sebou do šatny beru dva nebo tři banány, protože nic jiného nejsem schopna sníst a na prázdný žaludek se nedá zpívat, není odkud brát energie. Žádné rituály nemám, nejsem nijak pověrčivá, ale kdo ví, co by se stalo, kdybych neměla své banány. (úsměv)

Do Ostravy se vracíte po deseti letech. Vnímáte, jak se město nebo místní divadlo za tu dekádu změnilo?

Když jsem byla v Ostravě poprvé, byl za Divadlem Antonína Dvořáka takový veliký pozemek, který ležel ladem. Nyní se na něm nachází Campus Ostravské univerzity, jsou to dvě skvělé budovy, které ten prostor neuvěřitelně oživily. Navíc se v něm nachází výborné fitness centrum, kam si s manželem rádi chodíme zacvičit, zejména teď v zimě, když nemůžeme vyjet na naše oblíbené kolo. Do České republiky se vracím pokaždé moc ráda, cítím se tu šťastná a vlastně ani nevím proč. Jsou tu skvělí hudebníci a kolegové, líbí se mi přístup místních dirigentů. Část mojí rodiny pochází ze Slezska, takže kdoví, třeba mám v genech něco, co mě sem táhne…