„Křesťanskými tradicemi silně prodchnuté místo nabídlo možnost soustředit se při poslechu opravdu jen na hudbu.“

„Souzvuk hlasů byl dokonalý, vystižení stylu naprosto samozřejmé.“

„Atmosférou nevšední, interpretačně minuciézní, dramaturgicky objevný koncert.“

První večer pražského festivalu Letní slavnosti staré hudby vzácně oživil prostor gotického klášterního kostela v Emauzích. Stejně vzácně připomněl zřídka slýchaný francouzský vokální církevní repertoár z konce 17. století, jehož notový materiál zapůjčilo Centrum barokní hudby ve Versailles. Čtvrteční koncert tří tuzemských vokalistů a tří instrumentalistů byl výrazně komorní a duchovní a také výrazně frankofonní, včetně autentické výslovnosti latiny.

Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích je zvláštní místo, v centru metropole tak trochu zapomenuté – přestože jeho architektonicky mimořádně zajímavé betonové věže, nahrazující průčelí zničené za druhé světové války, tvoří při pohledu od Vltavy charakteristickou a nepřehlédnutelnou dominantu. Klášter s tehdy zcela výjimečnou slovanskou liturgií založil Karel IV. Dnes stojí v pomyslném stínu mnohem známějších památek a velkoryse koncipovaný středověký kostel, s minimem pozdější výzdoby, je místem konání koncertu jednou za uherský rok. Je to škoda. Collegium Marianum, pořádající Letní slavnosti staré hudby, tam šikovně umístilo první z letošních sedmi programů. O festivalu jsme psali podrobně už ZDE.

Volba právě tohoto prostoru hodinový koncert ozvláštnila, i když šlo o hudbu, která časově ani místně neměla s pražským klášterem Na Slovanech nic společného. Křesťanskými tradicemi silně prodchnuté a ničím současným nerušené místo (až na jakousi filmovou projekci, která po koncertě přechodně zaútočila na odcházející publikum z malého parku vedle kostela) nabídlo sváteční odlehlost a klid, akustiku velkého prostoru a možnost soustředit se při poslechu opravdu jen na hudbu. Koncert ostatně nesl název Meditatio… Značný dozvuk, s nímž byli interpreti v dialogu, byl nicméně pro tak subtilní hudbu téměř až hraniční.

Třemi zpěváky, na jejichž umění byl večer postaven, byli tři výrazní specialisté na starou hudbu: v partu vysokého tenoru (haut-contre) Vojtěch Semerád, známý též jako barokní houslista a umělecký vedoucí souboru Cappella Mariana, tenorista Ondřej Holub (obsazený v poloze zvané taille), který zpívá zejména v Collegiu Vocale 1704, a barytonista Tomáš Král (zde v partu basse-taille), mezinárodně působící koncertní a operní sólista. Jemný, měkký a vyladěný souzvuk jejich hlasů byl dokonalý, napojení na nástrojové continuo přirozené, vystižení stylu naprosto samozřejmé.

Koncert rámovala hudba Marc-Antoine Charpentiera, jména ostatních autorů byla méně známá až neznámá, jejich tvorba však vyzněla zcela rovnocenně a vyrovnaně. Charpentierovy Postní meditace (Méditations pour le Caréme) nastavily laťku hudebnímu okruhu a charakteru celého večera. Výběr z nedlouhých deseti motet s pašijovým, tedy téměř dějovými texty uzavřelo poslední z nich, které se jako protějšek k Ježíšově oběti vrací ke starozákonnímu příběhu, v němž má Abraham obětovat syna Izáka. Spíše než avizovaný překvapivý a působivý vrchol (kterým je desátá meditace myšlenkově v dramaturgii cyklu) to byl však hudebně jen pouhý konec: Charpentierova hudba, inspirovaná tvorbou italskou, neprokázala ve skutečnosti schopnost skutečně výrazně sledovat a vyjádřit obsah textu.

Dalšími autory byli Henry Du Mont, Pierre Méliton a Pierre Robert. Zvolený repertoár jazykově latinské chrámové tvorby z doby Ludvíka XIV. obdobným způsobem pracoval se sazbou mužského trojhlasu, formou malých motet a vesměs ztišeným, neexaltovaným výrazem.

Vokální hudbu doplnilo několik instrumentálních skladeb. Marin Marais, Robert de Visée… Sólově je zahráli to, kteří tvořili continuo: gambistka Mélusine de Pas, teorbista Jan Krejča a hráč na varhanní pozitiv Pablo Kornfeld. Prameny ke koncertu pocházely mimo jiné z Francouzské národní knihovny, kam se dostaly s obsáhlou a cennou sbírkou hudebnin pořízenou v první třetině 18 století knězem a hudebníkem Sébastienem de Brossard. Atmosférou nevšední, interpretačně minuciézní, dramaturgicky objevný koncert. Nebyl ohromujícím vstupem do festivalového programu. Nenápadně naopak upozornil, že Letní slavnosti staré hudby nejdou po vnějším hudebním a společenském efektu, ale že jsou přehlídkou se znaleckým zázemím a ryze uměleckými ambicemi.

Foto: Letní slavnosti staré hudby – Petra Hajská, Fb Letních slavností staré hudby