„Na úvod zvolila vrcholné Preludium g moll Dietricha Buxtehudeho, formálně toccatovou fugu střídající improvizační a polyfonní části, a skloubila je do koncisního celku.“

„Sympatickým odskočením bylo provedení variační Arie Bernarda Storaceho na malé barokní varhany na postranním kůru.“

„Narejstříkování se vyhnulo bombastickému plenu a upřednostnilo jemnější, barevnější a intimnější zvuk.“

Irena Chřibková působí v Praze jako titulární varhanice v minoritské bazilice svatého Jakuba na Starém Městě třicet let. V roce 1996 zde založila Mezinárodní varhanní festival, který úspěšně pokračuje šestadvacátým ročníkem a na němž se vystřídala celá plejáda špičkových evropských a zámořských varhaníků. Díky její iniciativě, organizačním schopnostem a neutuchajícímu elánu stihne sama to, co při jiných festivalech zvládají celé skupiny spolupracovníků. Přitom pilně koncertuje, studuje nový repertoár a udržuje své interpretační umění na záviděníhodné vysoké úrovni. Její hráčská jistota si zaslouží obdiv a její každoroční koncerty v rámci festivalu jsou pozoruhodné. Při detailní znalosti „svých“ jakubských varhan a jejich barevných možností dokáže vyhledat zvukové kombinace málokdy slýchané a interpretované skladby dotváří do pevného tvaru.

Tentokrát zvolila na úvod svého vystoupení vrcholné Preludium g moll Dietricha Buxtehudeho (BuxWV 149), formálně toccatovou fugu střídající improvizační a polyfonní části, a skloubila je do koncisního celku.

Sympatickým odskočením bylo provedení variační Arie Bernarda Storaceho na malé barokní varhany na postranním kůru, ke škodě posluchačů málo využívaných. Jejich křehké rejstříky velmi kontrastovaly s mohutným zvukem velkých varhan, na které sólistka ve svém vystoupení pokračovala.

Další tři skladby pocházely od významných varhanních virtuózů a pedagogů, kteří zároveň komponovali pro svůj nástroj. Zde se nabízí otázka, zda bylo výhodné skladby, které přes veškerou sympatickou snahu interpretky nepůsobily příliš zajímavě, v jednom pořadu uvést. Také třikrát forma variací nemohla přivést do koncertu přílišný kontrast.

Naji Hakim, francouzský varhaník libanonského původu a nástupce Oliviera Messiaena v Sainte-Trinité v Paříži, napsal nepříliš nápadité variace Aalaiki´ssalaam na mariánskou píseň, zpívanou maronitskými křesťany v Libanonu. Zdá se, že přísná tonalita písně ho ve srovnání s jeho ostatními skladbami značně svazovala.

Gabriël Verschraegen působil v katedrále v belgickém Gentu a jako profesor a ředitel tamní konzervatoře. Koncertoval po celém světě a v šedesátých letech minulého století taky u nás. Jeho Partita per octavo tono super „Veni Creator“ zpracovává variačně svatodušní hymnus modálně v čistých liniích a průhledném kontrapunktu. Velmi zřetelně narejstříkované jednotlivé části byly s chutí zahrány.

Závěrečná Toccata na žalm 146 „Chval duše má, Hospodina“ holandského varhaníka a skladatele Jana Zwarta byla pojata kompozičně spíš tradičně. Nepřinesla nápaditější harmonické spoje a její stálý toccatový pohyb v malých rytmických hodnotách byl přerušený pouze před efektním závěrem citací harmonizovaného chorálu ve fortissimu. Toccata byla z hlediska nástrojového výborně napsaná a vytvořila přesvědčivý závěr vystoupení Chřibkové.

Mezi tyto skladby byly jako připomínka stoletého výročí od smrti Camilla Saint-Saënse vloženy jeho dvě kompozice. První z nich, Fantasie, op. 157/3, byla formálně značně roztříštěná. Lépe zapůsobily Preludium a fuga E dur, op. 99/1, z roku 1894. Zachovávaly klasickou formovou výstavbu a nebyly nijak ovlivněny tehdy ve Francii převládajícím „symfonickým stylem“ Guilmanta a Widora.

Určitou pozoruhodností bylo, jaké Irena Chřibková zvolila narejstříkování celého koncertu – vyhnulo se bombastickému plenu a upřednostnilo jemnější, barevnější a intimnější zvuk v mezzoforte a měkkém forte. Svatojakubská akustika to rozhodně dovoluje.

Foto: Zdeněk Chrapek 

Facebook X E-mail WhatsApp