„Isserlisova pianissima, široká tónová škála, pohrávání si s vibratem, pizzicata nesoucí odlišné významy, vypjatost hry, která nesklouzne k citovému vydírání, to vše z něj stále dělá velkou osobnost současné violoncellové interpretace.“

„Mustonen je ideální komorní partner, kde je třeba, je silný a průrazný, jinde se zas dokáže stáhnout do sotva slyšitelného tónu.“

„Závěrečné Allegro bylo příležitostí ukázat veškerou hravost, která v interpretech probleskovala po celý večer (nic není tak tragické, aby se nedalo překonat pozitivním pohledem na svět).“

Drážďanské hudební slavnosti hostily v pondělí 5. června dvě pozoruhodné osobnosti – britského violoncellistu Stevena Isserlise a finského klavíristu Olliho Mustonena. Program složený z hudby ruských autorů 20. století a Mustonenovy skladby byl náročný, zaplněným auditoriem však vřele přijatý.

V Praze vystoupil jeden z nejzajímavějších současných violoncellistů Steven Isserlis (*1958) naposledy před šesti lety. Tehdy se představil jako sólista Symfonického orchestru Českého rozhlasu v koncertu Henriho Dutilleuxe. Bylo by příjemné, kdyby čeští hudební organizátoři pouvažovali o dalším hostování, tato osobnost určitě stojí za to. V drážďanském Palais im Grossen Garten, místě velmi příhodném pro komorní hudbu, hrál Isserlis s klavíristou Ollim Mustonenem (*1967), výborným sólistou i komorním partnerem, který zároveň diriguje i skládá. Program částečně kopíroval jejich společné album z roku 2019, které kromě jiného obsahuje Kabalevského a Šostakoviče a bylo kriticky velmi příznivě přijato.

Sonátu pro violoncello a klavír B dur, op. 71 napsal Dmitrij Kabalevskij (1904–1987) v roce 1962 a dedikoval ji Mstislavu Rostropovičovi, s nímž ji společně provedli téhož roku v Moskvě. Hudební jazyk autora je osobitý a bohatý, v hloubce, drásavosti ani v ironii si nezadá s Šostakovičem, a přece je svůj, jedinečný. První věta Andante začíná hořce, v nejhlubším smutku a depresi, violoncello však zní přes své naříkání stále podmanivěji. Isserlis s Mustonenem stupňovali prožitky takřka do krajních mezí, ale ne do extrému, to ostatně bylo charakteristické pro všechny skladby večera – emočně vypjaté polohy měli oba interpreti stále pod kontrolou, a i když ze sebe vydávali maximum, nepřekročili hranici uvěřitelnosti. V kontrastu s vypjatou, rytmicky složitou a v partech obou nástrojů velmi obsažnou první větou je druhé Allegretto con moto jasnější, čitelnější. Oba hráči se výborně doplňovali, souhra ve vysokých tempech i rytmických figurách byla obdivuhodná. Klavírista se vyžívá v synkopách, cellista v tvoření tónu – rezolutním (pizzicata!), častou hrou sul ponticello (na strunách u kobylky nástroje) a protahovaným, takřka neslyšným závěrem. Závěrečné Allegro molto nastolí tempo na hranici hratelnosti, Isserlisova ruka se pohybuje po hmatníku neuvěřitelnou rychlostí, klavír kontruje fortissimem, z obou nástrojů se řine obrovský neklid a nepokoj. Isserlissova různě znějící pizzicata i skoky do vysokého rejstříku se vrývají do uší, vzrušené akordy klavíru ten prožitek nesmířenosti podporují. V závěru se objevuje náznak katarze – život se dá přece jen přežít? Ovšem cello dodává ironické čtyři tóny pizzicata. Co si s tím počít? Varování, nebo nic není tak, jak se jeví? Někteří muzikologové v závěru sonáty spatřují až cosi maniakálního, vstup zlých duchů na scénu života, návrat do temné říše. Ano, nic (a nikdo) není takový, jak se jeví. Cožpak takovouhle hudbu mohl složit režimu loajální umělec, oddaný doktríně socialistického realismu?

Následující čtyřvětá Sonáta pro violoncello a klavír Olliho Mustonena vznikla v roce 2006 a Olli Mustonen ji poprvé provedl v Hamburku s cellistou Danielem Müllerem-Schottem. Vzbudila ve mně protichůdné pocity. Na jedné straně efektní hudební nápady a excelentní provedení, na straně druhé ztrácení se v přemíře motivů, témat, které – zvlášť po Kabalevském – místy působily až nepřehledně. V úvodu opakující se sled tónů v klavíru i violoncellu měl zřejmě vzbuzovat napětí, ale po významuplném Kabalevském si člověk řekl: Zajímavé, ale poněkud prázdné. Nutno zmínit, že autor se jako klavírista neprosazuje, většinou se spokojí s doprovodnou úlohou. Na cellistu však klade velké nároky – prodlevy v dlouhých tónech, vibrata, dynamické zvraty. Mustonen nešetří ani zvukovými překvapeními – dvojhmaty předepsané violoncellu znějí jako kvílení, které ústí v souhru obou muzikantů v rychlém tempu. Právě v této druhé větě jsem měla neodbytný pocit, že nedovedu sdělení rozluštit, že jsou to navršené hudební nápady, které by bylo třeba pročistit. Zato třetí věta Precipitato, v rytmu synkopická, s vůdčí rolí klavíru a jazzovým duchem, byla výborná a vyústila do závěrečné věty se zpěvnou melodií. Hlavní téma ve violoncellu zahrál Steven Isserlis jemně, s velkým emocionálním vkladem. Jeho pianissima, široká tónová škála, pohrávání si s vibratem, pizzicata nesoucí odlišné významy, vypjatost hry, která nesklouzne k citovému vydírání, to vše z něj stále dělá velkou osobnost současné violoncellové interpretace.

Balada pro violoncello a klavír c moll, op. 15 Sergeje Prokofjeva (1891–1953) byla jakýmsi nadechnutím před následujícím Šostakovičem. Rozsahem kratší skladba však přinesla velký zážitek – z Isserlisova naléhavě jemného tónu, tajemně znějících pizzicat a pohrávání si s dynamikou nízké intenzity na jedné struně. Právě v Prokofjevovi se plně vyjevilo blízké partnerství obou muzikantů; víc než jen souhra, souznění.

Vyvrcholením celého večera byla zhruba půlhodinová Sonáta pro violoncello a klavír d moll, op. 40 Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Zkomponovaná v létě 1934 pro přítele Viktora Kubackého, člena orchestru Velkého divadla v Moskvě, je první komorní prací skladatele. Violoncello v ní má jednoznačně vedoucí roli. Šostakovič využil všech jeho barev a rejstříků, klavír podkresluje violoncellovou melodii, současně však svého partnera podněcuje, nabízí mu nová témata, která violoncello rozvíjí. Interpretace protagonistů pondělního večera byla dotažená do posledního detailu. Teskný a současně nádherně temný tón Isserlissova violoncella v první větě Allegro non troppo nepospíchal dopředu, pomalé tempo vzbuzovalo rapsodickou náladu. V druhé větě Allegro, ráznější, temperamentnější, skladatel přidělil klavíru větší úlohu – rytmickou, dynamickou i motivickou. Klavír je tím nástrojem, který vede a dává podněty violoncellu. Mustonen ji zahrál skvěle, jako zkušený perkusista. Až živočišný temperament obou hráčů, kromě jiného projevený i v ostrých glissandech violoncellisty, vyvrcholil ve třetí větě Largo hloubkou a jemností, teplým, zasmušilým, hladivým tónem violoncella a sebejistotou klavíristy. Mustonen je ideální komorní partner (mimochodem velmi oceňovaná je Mustonenova a Isserlisova nahrávka sonát Bohuslava Martinů z roku 2014), kde je třeba, je silný a průrazný, jinde se zas dokáže stáhnout do sotva slyšitelného tónu. Závěrečné Allegro bylo příležitostí ukázat veškerou hravost, která v interpretech probleskovala po celý večer (nic není tak tragické, aby se nedalo překonat pozitivním pohledem na svět). Posměšně ironické Šostakovičovo téma „komentoval“ Steven Isserlis srozuměnými pohledy do obecenstva, hrát tuhle sonátu oba interprety evidentně velmi baví.

Spokojené poučené obecenstvo se dočkalo i přídavku. Píseň, kterou složil Isserlisův syn Gabriel, byla příjemnou lehkonohou tečkou za večerem s nelehkým repertoárem.

Foto: ilustrační – Barnes Music Festival’22 / LNgaze / Facebook