„Galuppi byl nadaný melodik, se svými nápady si uměl pohrát. Na druhou stranu nějaká hlubší charakteristika chybí, celé dílo působí prostince, prvoplánově, posunuje se od jedné líbezné melodie k druhé.“

„Helsinki Baroque Orchestra hrál čistě a elegantně, vytěžil z hudby mnoho jemného kouzla, což se bohužel nedá říct o vokálním ztvárnění partů Adama a Evy.“

„O třídu lepší byla mezzosopranistka Sonja Runje, která v partu Anděla spravedlnosti předvedla barevný, znělý hlas a intonačně jistý výkon.“

Skladatel Baldassare Galuppi dnes nepatří ani k nejznámějším, ani nejhranějším italským autorům, v 18. století se však řadil k nejúspěšnějším. Vídeňské Theater an der Wien, jehož dramaturgie byla vždy vynalézavá, uvedlo 18. prosince koncertně Galuppiho oratorium La caduta di Adamo (Adamův pád). Nepamatuji se, že by někdy zaznělo u nás, proč si ho tedy neposlechnout?

Galuppi, podle rodného ostrova Burano v benátské laguně přezdívaný Il Buranello, slavil úspěchy v Itálii i dalších zemích hlavně s operami, a to jak vážnými, tak s komickými, které tvořil mimo jiné i s libretistou (a dramatikem) Carlem Goldonim. Obdržel dokonce pozvání do Londýna či Sankt Petěrburgu. Podobně jako o generaci starší Antonio Vivaldi, i Galuppi působil v jednom z benátských útulků pro opuštěné dívky, jimž se tam dostávalo hudebního vzdělání a jejichž hudební produkce byly obdivovány. Jeho kariéra byla dále spojena i s chrámem sv. Marka, kde roku 1762 převzal nejprestižnější pozici v hudebním životě Benátek – maestro di coro.

Oratorium La caduta di Adamo nicméně vzniklo pro Řím, kde poprvé zaznělo roku 1747 (přesné datum není známo) v kostele Santa Maria in Vallicella. Jak název napovídá, oratorium pojednává o klíčové události Starého zákona – poklesku Adama a Evy, kteří požili jablko ze stromu poznání a následně byli vyhnáni z ráje, aby započali éru smrtelníků na Zemi. Oratorium je psáno na italské libreto člena jezuitského řádu Giovanniho Granelliho. Není bez zajímavosti, že o čtvrtstoletí později ho zhudebnil i Josef Mysliveček.

Helsinki Baroque Orchestra

Středobodem Galuppiho díla není ani tak samotné zpodobnění prvotního hříchu, jako spíše úvaha o lidské omylnosti, vině, trestu a odpuštění. Protože nepřicházelo v úvahu uvést na scénu samotného Boha, jeho vůli vyjadřují dva „zplnomocněnci“, Anděl spravedlnosti a Anděl milosrdenství. Spolu s Adamem a Evou jsou to jediné postavy oratoria. A protože na rozdíl od Benátek, kde měl Galuppi k dispozici dívčí ansámbl, v Římě naopak ženy obsadit nesměl, role Evy i obou andělů zpívali kastráti.

Přibližně dvouhodinové oratorium sestává z dvanácti árií (každá postava má tři), duetu Adama s Evou i obou andělů a závěrečného ansámblu. Adam s Evou se zpočátku snaží ukrýt ze strachu, že budou zahubeni, a snaží se obhájit – Adam tvrdí, že byl sveden Evou, Eva zase, že byla svedena hadem. Oba andělé přednášejí svá „stanoviska“. V jejich disputaci nakonec sice Anděl spravedlnosti prosadí potrestání viníků, ale poslední slovo má Anděl milosrdenství.

Aco Bišćević

Hudba se pohybuje mezi prostě vroucí, půvabnou melodikou a virtuozitou. Galuppi musel být nadaný melodik, který si se svými nápady uměl pohrát. Na druhou stranu nějaká hlubší charakteristika chybí, celé dílo působí tak nějak prostince, prvoplánově, posunuje se od jedné líbezné melodie k druhé. Příjemně se poslouchá, instrumentálně mimo jiné zaujme dovedným využitím dvou horen v převážně smyčcovém tělese (třeba ve „scéně“ útěku Adama s Evou), ale spíš kulisově, než aby člověka vtáhlo do příběhu.

Ivana Lazar

Možná že v kostele by jeho sdělení vyniklo víc než v odosobněné, akusticky spíš suché Hale E komplexu Museumsquartier, kde Theater an der Wien po dobu rekonstrukce historické budovy uvádí některé své projekty. Hned při vstupu do haly překvapila scéna zpodobňující něco, co mohlo připomínat fantazii na dětský pokoj: postel, kufr s hračkami, obří židle a knihovna, nad tím svítící hvězdičky. Možná to mělo znázorňovat původní rajský příbytek Adama a Evy a jejich dětí. Ale když už si tedy někdo dal práci s realizací takového jevištního obrazu, proč v něm nebylo nic – aspoň náznakově – rozehráno? Všichni sólisté totiž stáli vpředu a party přednášeli koncertně.

Za nastudováním stál finský barokní soubor Helsinki Baroque Orchestra, který tvořilo 17 hudebníků plus vedoucí a cembalista Aapo Häkkinen. Hráli čistě a elegantně, vytěžili z hudby mnoho jemného kouzla, což se bohužel nedá říct o vokálním ztvárnění partů Adama a Evy. Slovinský tenorista Aco Bišćević zpíval nevyrovnaným hlasem, s nedbalou intonací a nepříjemně násilnými výškami. Chorvatskou sopranistku Ivanu Lazar nebylo v nižších polohách téměř slyšet, respektive slyšet bylo pouze hodně rozevláté vibrato. Střed a výšky jí zněly jen o málo klidněji a hlas působil bezbarvě.

Sonja Runje

O třídu lepší byla chorvatská mezzosopranistka Sonja Runje, která v partu Anděla spravedlnosti předvedla barevný, znělý hlas a intonačně jistý výkon; i když zvláště pro hlavní, nejdramatičtější árii Terra sei, terra sara, v níž se její postava obrací k Adamovi, jí přece jen chyběly síly, aby do výrazu vložila náležitou vervu, takže hlas zněl trochu strnule.

Erika Baikoff

Nejlepší výkon večera však podala mladá rusko-americká sopranistka Erika Baikoff. To byl skutečný Anděl milosrdenství: Jasný, zářivý a měkký hlas, který se doslova vznášel. Navíc pěvkyně překvapila i neobyčejně jímavým, přirozeným přednesem. Zatím je zjevně na úplném počátku kariéry, její životopis uvádí, že má za sebou mimo jiné účast v Lindemannově programu Metropolitní opery a v operním studiu při opeře v Lyonu a že se věnuje systematicky písňové tvorbě – to bylo znát! Její další vývoj by mohl být určitě zajímavý. Zatím se dá každopádně říct, že její Anděl milosrdenství do nemalé míry vskutku zabránil pádu nejen Adama, ale i celého projektu.

Foto: Wikipedia / Lucas Cranach starší / volné dílo (upraveno), Clare Park, Marco Borggreve, Andrej Grilc, Mario Poje, Facebook / Zbor Hrvatske radiotelevizije / Jasenko Rasol