„Rosenthal-Theater v Selbu s kapacitou 620 míst byl otevřen v roce 1982 po několikaleté rekonstrukci bývalého divadla Grenzlandtheater. V podstatě Funguje jako reprezentativní polyfunkční městské kulturní centrum.“

„Ve výrazově vkusném provedení dokáže Gerhild Romberger vyjádřit všechny krajní polohy intimní zpovědi – od úzkosti a obav přes důvěru a úlevný pocit až po hymnickou oslavu v závěru cyklu.“

„Jakub Hrůša jako zkušený interpret Martinů zpřehlednil náročnou partituru pečlivým vypracováním jednotlivých frází v nástrojových skupinách“.

Patnáctitisícové hornofrancké město Selb je sice partnerským městem Pardubic, jeho nejbližším českým protějškem je však západočeská Aš. Je proto přirozené, že právě do těchto dvou protilehlých měst se soustřeďují Bavorsko-české týdny přátelství (Freundschaftswochen Bayern–Tschechien). Letos se tam konají od 20. května do 3. srpna a zahrnují aktivity z oblasti sportu, turistiky a kultury.

Hudební pořady zahájilo 24. června pod názvem Evropské dny hudby v regionu společné setkání profesionálů a amatérů, založené na myšlence „bořit mosty mezi evropskými národy“. Z naší strany se ho slavnostním koncertem zúčastnil komorní soubor ZUŠ z Liberce. Další koncert se odehrál až 18. července, kdy v místním divadle Rosenthal-Theater vystoupil Orchestr policie Spolkové republiky Německo. O tři dny později, v pátek 21. července, hudební dění vyvrcholilo v podobě koncertu Bamberských symfoniků pod taktovkou jejich šéfa Jakuba Hrůši.

Dříve než se budeme věnovat tomuto koncertu, předesílám zmínku o divadelní budově Rosenthal-Theater, jež v podstatě funguje jako reprezentativní polyfunkční městské kulturní centrum. Odehrávají se tam koncerty, divadelní představení, ale také soutěže v klasickém tanci a výstavy. I v tomto směru jsme měli štěstí, neboť 2. července zde byla zahájena výstava 36. ročníku Týdnů bílého zlata prezentující Selb jako město tradiční výroby porcelánu, a to ve spolupráci s partnerskou Střední školou designu a módy Prostějov a Střední školy cestovního ruchu a grafického designu Pardubice. Výstava, na níž své výrobky prezentují všechny porcelánky v Selbu a okolí, trvá do 6. srpna.

Rosenthal-Theater s kapacitou 620 míst byl otevřen v roce 1982 po několikaleté rekonstrukci bývalého divadla Grenzlandtheater. Nemá stálý umělecký soubor; co se divadelních představení týče, je v podstatě jakousi poboční scénou třísouborového divadla (činohra, hudební soubor a balet) v přibližně půlhodinky vzdáleném Hofu. Tamější divadlo (založené roku 1949) vystupuje pohostinsky i v mnoha dalších místech Bavorska a v rámci sezóny prý takto odehraje asi 350 představení. Hof je rovněž sídlem Hofských symfoniků (založených roku 1945), kteří jsou v Selbu rovněž pravidelnými hosty. Jak je patrné, hudební aktivity této východní části Bavorska přebírá sousední Hof, je tudíž pochopitelné, že vystoupení Bamberských symfoniků přilákalo do Selbu početné publikum, a to z obou stran hranice.

Renomované orchestrální těleso, mající své kořeny v německy hovořící komunitě v Praze, se k této tradici nepřestává hlásit. V Selbu se představilo tvorbou Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, dvou osobností, mezi jejichž tvorbou nacházíme nejednu souvislost. Oba obsáhli široké pole komorní, symfonické a vokální hudby. Oba působili, tvořili, ale také vyučovali ve Spojených státech. Martinů se ve svých memoárech o Dvořákovi vyjádřil slovy: „Uměl všechno“. Druhým takovým byl podle něho Mozart.

Ačkoliv byla jako první na programových letácích uvedena Symfonie č. 1 (H. 289) Bohuslava Martinů, pořadí se na místě změnilo. Nejprve zazněla hudba Dvořákova, a to jeho Biblické písně, op. 99 (B. 185). Dvořákův písňový cyklus u nás dosáhl své největší interpretační obliby v devadesátých letech. Tehdy ho na koncertech zpívali mnozí pěvci, zejména muži, ať již v původní verzi s klavírním či varhanním doprovodem, anebo ve verzi orchestrální (prvních pět písní instrumentoval sám skladatel, ostatní Jarmil Burghauser). V současné době jejich zastoupení na programech koncertů bohužel poněkud ubývá. O to vzácnější bylo jejich uvedení v Selbu Bamberskými symfoniky pod taktovkou Jakuba Hrůši a v podání vynikající německé mezzosopranistky Gerhildy Romberger. V německém překladu, vytvořeným spolu s anglickým pro nakladatele Simrocka v roce 1895 (a později i v novém německém překladu, který pořídil Bedřich Eben), je český posluchač sice poněkud ochuzen o krásu kralické češtiny, nicméně nelze německého pěvce nutit, aby se v tak krajně intimní zpovědi vzdal své mateřštiny…

Gerhild Romberger, pedagogicky působící na Hochschule für Musik v Detmoldu, je v mnoha evropských hudebních centrech vítanou interpretkou písňové a oratorní tvorby. Za vše připomeňme její interpretaci vokálních partů v Mahlerových symfoniích. Pěvkyně disponuje podmanivě barevným hlasem velkého tónového rozsahu, schopným rozvinout širokou paletu dynamických odstínů. Ve výrazově vkusném provedení dokáže vyjádřit všechny krajní polohy intimní zpovědi od úzkosti a obav přes důvěru a úlevný pocit až po hymnickou oslavu v závěru cyklu. Příkladná byla vzájemná spolupráce sólistky s orchestrem. Aby nenarušil nádherná pianissima zpěvačky na počátku či v závěru písní (č. 2, 4, 7), udržel dirigent zvuk orchestru v nejnižší hladině, s hymnickým patosem vyzněly naopak písně č. 5 a 10.

Poté, co se rozlehlé pódium zaplnilo dalšími hudebníky, mohly zaznít první signifikantní akordy (h moll – H dur) Symfonie č. 1 Bohuslava Martinů. Teprve v tomto plném orchestrálním zvuku si člověk plně uvědomil akustické přednosti divadla, které se vysunutím pohyblivých stropních dřevěných desek může podle potřeby proměnit v koncertní síň. Nebudu se zde podrobně rozepisovat o historii vzniku první ze šesti symfonií B. Martinů. (Ostatně se jí na těchto stránkách podrobně věnoval Petr Veber.) Připomenu jen, že první ze symfonií, jejichž tvorbu Martinů z pocitu zodpovědnosti dlouho odkládal, vznikla na objednávku šéfa Bostonského symfonického orchestru Sergeje Kusevického k uctění památky jeho ženy Natálie. Premiéra se odehrála 13. 11. 1942 v Bostonu v podání zmíněného tělesa pod taktovkou samotného Kusevického. Dvaapadesátiletý skladatel ji psal od května do 1. září 1942 na různých místech – na Jamajce, v Middleburry, u jezera Mah-Kee-Nack Lake ve Vermontu, v průběhu letních kurzů Berkshire Music Center a v Mamonettu ve státě Massachusetts. Její úspěch mu pak zajistil definitivní přijetí do amerického hudebního života.

Podobně jako Dvořák, i Martinů je zkušenému posluchači čitelný hned úvodním tématem. To se rozeznělo v plné kráse monumentálního orchestrálního zvuku, aniž by však postrádalo svůj měkce lyrický charakter. Jakub Hrůša jako zkušený interpret Martinů, mající k tomuto skladateli obdivný vztah (viz jeho kniha glos a zamyšlení Hrůša o Martinů), zpřehlednil náročnou partituru pečlivým vypracováním jednotlivých frází v nástrojových skupinách. Druhá věta Scherzo: Allegro – trio svou rytmickou živostí podnítila německé posluchače k nečekanému spontánnímu potlesku. Výrazné uklidnění přineslo vážné a meditativní Largo s nádhernými sóly fléten a anglického rohu. Jeho závěrečné pianissimo pak opět vystřídalo živě rytmizované Allegro non troppo, jehož závěr Hrůša působivě vygradoval. Svým bouřlivým aplausem si obecenstvo vynutilo přídavek v podobě páté věty Dvořákovy Americké suity, op. 98 (B. 184).

Ve své neformálně pojaté řeči náš dirigent v závěru zdůraznil význam podobných koncertů pro další rozvíjení česko-německých vztahů, pro něž je hudba právě tím nejúčinnějším prostředkem. V osobě dirigenta Jakuba Hrůši a oběma výše uvedenými díly byla v bavorském Selbu naše republika reprezentována vskutku tím nejlepším způsobem.

Foto: archiv autorky, Týdny přátelství (Facebook)