„Po všech úpravách se přiklonil zpět ke svému prvotnímu znění z roku 1724. Z toho se nám ale zachovalo pramálo.“

„Výzvy zjistit co nejvíce o první verzi se chopil Andreas Reize, kantor chlapeckého pěveckého sboru Thomanerchor.“

„Nebylo možné například přeslechnout vliv italské hudby, díky němuž i ty nejtíživější pasáže příběhu o umučení Krista znějí až neuvěřitelně lehce.“

Pokus rekonstruovat první verzi Janových pašijí, jak je Johann Sebastian Bach napsal před třemi sty let pro velkopáteční premiéru 7. dubna 1724, jejich scénická verze v kostele sv. Petra v nastudování ansámblu Vox Bona z Bonnu a unikátní bezbariérové uvedení proslulého oratoria pod širým nebem na festivalové scéně BachStage; zpívaného a zároveň překládaného do znakového jazyka v podání Ensemble Sing & Sign. Letošní Bachovy slavnosti originálně vzdaly hold jubilujícím Janovým pašijím, a to hned třemi povedenými a inovátorskými interpretacemi.

Na jaře 1724, po necelém roce svého působení v Lipsku si Johann Sebastian Bach upevnil svou pozici a mohl pokračovat v ambiciózním plánu vytvořit velkolepý cyklus sborových kantát. Ve druhém roce jich složil šestašedesát. Pro svůj umělecký projekt, se kterým začal hned po svém nástupu, měl ve veletržní a obchodní metropoli dobré podmínky. Skvělé hudebníky i umělecky naladěné publikum.

Jako od hudebního ředitele zodpovědného za hudební život ve čtyřech hlavních lipských kostelích a ve městě vůbec se od Bacha pochopitelně očekávalo, že pro Velikonoce složí dílo patřičně odpovídající vyvrcholení církevního roku. Podle tradice se na ranních velkopátečních bohoslužbách zpívaly pašije. Jako základ pro svou kompozici si Bach zvolil osmnáctou a devatenáctou kapitolu Janova evangelia a do textu integroval i části od evangelistů Matouše a Marka. Doplnil ho ještě o vybrané verše církevních písní, které dal zřejmě sám dohromady. Klid potřebný na komponování našel během postní doby, během níž se pět neděl nesměla provozovat figurální hudba. Na začátku pašijového týdne ho ale zastihla nemilá zpráva nadřízeného radního o tom, že pašije budou uvedeny nikoli v kostele sv. Tomáše, jak Bach předpokládal a tuto adresu nechal dokonce natisknout na textový „buklet“, nýbrž v kostele sv. Mikuláše. Bach, který byl v Lipsku teprve rok, si možná neuvědomil nebo snad nevěděl, že se oba hlavní chrámy jako scéna pro pašijovou hudbu každoročně střídají. Tak, či onak to pro něj znamenalo nejenom konflikt se zaměstnavatelem, ale hlavně logistické problémy s přesunem projektu do jiného kostela, kde nebylo tolik místa pro sbor na empoře a kde nebyl ani příliš spokojený s kvalitou tamních hudebních nástrojů. První uvedení Janových pašijí, BWV 245.1 se nicméně setkalo s potleskem a již za rok opět zazněly na Velký pátek, přičemž Bach je přepracoval. Vracel se k nim opakovaně – v letech 1730, 1739 a zřejmě i 1749 (BWV 245.5), kdy se po všech úpravách, zejména v nástrojovém obsazení či v áriích i sborech, přiklonil zpět ke svému prvotnímu znění z roku 1724. Z toho se nám ale zachovalo pramálo a nelze s jistotou říct, v jakém obsazení se tehdy hrálo a zpívalo.

V hlavní roli varhany

Této svým způsobem až detektivní výzvy zjistit co nejvíce o prvních Janových pašijích se chopil Andreas Reize, od září 2021 v pořadí již osmnáctý kantor legendárního chlapeckého pěveckého sboru Thomanerchor s více než osmisetletou tradicí. Do snahy rekonstruovat historickou verzi se pustil už před dvěma lety společně s experty Bachova archivu v Lipsku Martinem Krämerem a Petrem Wollnym. Výslední verzi už před dvěma lety nahrál s kolegy na cédečko (Rondeau Production) a v rámci letošního festivalu se s ní v kostele svatého Tomáše představil nadšenému mezinárodnímu publiku ve stejném složení jako na nahrávce. 

Snahy přiblížit se první kompozici z roku 1724 se se ctí a entuziazmem zhostila Akademie pro starou hudbu z Berlína, špičkový ansámbl, který se od roku 1982 specializuje na historicky poučenou interpretaci, mladí talentovaní sólisté s různě bohatými zkušenostmi nejenom v barokní hudbě, lipský chlapecký pěvecký sbor Thomanerchor a varhaník kostela sv. Tomáše Johannes Lang, a to pod vedením kantora Reizeho, rodáka ze Švýcarska, který je mimochodem první „cizinec“ na této prestižní pozici.

Rozdílů oproti čtyřem dochovaným verzím pašijí je několik. V prvotní kompozici jednoho z nejznámějších sakrálních děl vůbec nechal Bach zaznít flétny pouze v sólových áriích. Rozdíl je oproti zvyklostem rovněž v početním obsazení. Na severní empoře chrámu, kde je přítomen Bachův genius loci, zpívalo pouhých čtyřiadvacet z obvyklých devadesáti sboristů. Stejně tak orchestr hrál v menším složení. V centru nejenom opticky byly velké Bachovy varhany a po obou stranách stáli pěvecký sbor a sólisté. Raphael Höhn, jeden z nejžádanějších pěvců barokního repertoáru (tenor, Evangelista), Daniel Ochoa (bas, Ježíš), Elisabeth Breuer (soprán), Alexander Chance (altus), Robert Pohlers (tenor, árie), Tobias Berndt (bas, árie).

Nebylo možné například přeslechnout vliv italské hudby, díky němuž i ty nejtíživější pasáže příběhu o umučení Krista znějí až neuvěřitelně lehce, což tehdy publiku muselo znít nově, ba cize a navíc to bylo v rozporu s textem. Hudba ovšem signalizovala, že po utrpení a ukřižování Vykupitele život pokračuje.

Po Bachově smrti téměř celé jeho dílo upadlo do zapomnění. Jeho Janovy pašije se znovuuvedení dočkaly až v roce 1832 v Brémách a dodnes jsou stálou a neodmyslitelnou součástí hudebního života v kostelích i koncertních sálech. A samozřejmě také Bachových slavností v Lipsku, kde se kdysi zrodily. Ve všech svých verzích.

Foto: Bach-Archiv Leipzig / Gert Mothes, Pixabay

Facebook X E-mail WhatsApp