„Kdykoli mám koncert, snažím se jako přídavek zařadit nějakou arménskou píseň. Pomáhá mi to se i v cizí zemi myšlenkami vrátit domů.“

„Árie Rusalky je pro mě opravdu výjimečná a hraje v mém životě nezastupitelnou roli.“

„Je velmi lákavé přijmout velkou roli, ale divadelní intendanti nemyslí na zdraví vašeho hlasu, o to se musí člověk starat sám.“

Juliana Grigoryan je vítězkou soutěže Operalia 2022 a polské soutěže Stanisława Moniuszka téhož roku, od té doby její kariéra strmě stoupá. Debutovala v newyorské Met i v italské La Scale a pražské publikum, kterému se představila už dvakrát, tak má možnost sledovat její pokroky takřka pravidelně. Poslední únorový den vystoupí ve Smetanově síni Obecního domu s barytonistou Amartuvshinem Enkhbatem. O tom, jaký vybrali program, nebo o vztahu k české hudbě, mluví v rozhovoru pro KlasikuPlus.cz.

Chtěla jste být od dětství zpěvačkou? Jaká byla vaše cesta k tomu stát se operní pěvkyní?

Moje maminka zpívala v opeře, takže snila o tom, že se její dcera také stane operní pěvkyní. Všimla si, že mám hudební sluch, takže mě v sedmi letech přihlásila na hodiny zpěvu. Celý život jsem vlastně dělala hudbu, také jsem osm let hrála na klavír, takže pro mě bylo přirozené se tomu věnovat dál, to ale neznamená, že jsem od počátku milovala operu, k té jsem si musela najít cestu.

Co vás přimělo vybrat si tento žánr?

Byly to především výkony dvou pěvkyň, které mě okouzlily: Tosca Angely Gheorghiu, zejména árie Vissi d’arte, ta mě emocionálně úplně „rozsekala“, naprosto mě pohltila. A poté árie Rusalky v podání Anny Netrebko. Obě byly naprosto ohromující. Tehdy jsem si vytyčila cíl, kterého chci dosáhnout. Později jsem se přihlásila na konzervatoř, kde jsem se v hudbě mnohem více vzdělala, poznala jsem různé žánry, nové skladatele i skladby. To byl konečný bod, kdy jsem opravdu pochopila krásu opery. Takže jsem své mamince moc vděčná. Ona mě nasměrovala a já jsem později pochopila, že to je opravdu moje cesta.

Pocházíte z Arménie, což je země se specifickou a bohatou hudební tradicí. Ovlivnily vás vaše arménské kořeny nějak ve vašem hudebním projevu?

Myslím, že mě ovlivnil zejména arménský folklór. Měla jsem skvělé učitelky zpěvu, díky nimž jsem byla vždy silně spojená s arménskou lidovou hudbou a písněmi. Takže kdykoliv, kdekoli mám koncert, vždycky snažím udělat vše pro to, abych mohla jako přídavek zazpívat jednu arménskou píseň, většinou a cappella. Důvodem je i to, že hodně cestuju a ve své vlasti strávím třeba jen dvacet procent roku. Je to pro mě velmi důležité, protože když tu píseň zpívám, daleko od své země, přenese mě to do mé domoviny, k mé rodině. Mám s arménskou kulturou opravdu silné spojení, které nic nepřeruší, je to součást mého těla, mé mentality.

Mluvíte o arménské hudbě s velkou vášní. Nepřemýšlela jste, že byste teď jako úspěšná operní pěvkyně zkusila světu arménskou hudbu více představit? 

Popravdě, nikdy jsem o tom s nikým ještě nemluvila, ale je to takový můj tajný, křehký sen. Samozřejmě by mě velmi lákalo udělat pěvecký recitál s arménskými písněmi nebo operními áriemi. První arménská opera, kterou jsem viděla jako malá, někdy v devíti nebo deseti letech, byl Anuš od Armena Tigraniana. Je to moc krásné dílo a melodie v něm jsou tak arménské! Chtěla bych ji představit celému světu, protože myslím, že za to stojí. Moc by mě potěšilo, kdyby ji některé slavné divadlo nastudovalo, protože je okouzlující a je to ten nejlepší způsob, jak poznat arménskou hudbu.

Váš hudební projev ale hodně utvářela také česká hudba. Cítíte, že k ní máte bližší vztah díky Rusalce? Árie Měsíčku na nebi vám přinesla vítězství v Operalii.

Árie Rusalky je pro mě opravdu výjimečná a hraje v mém životě nezastupitelnou roli. Zprvu jsem se profilovala jako mezzosoprán, takže pro mě byla nedosažitelná, a jen jsem o ní snila. Když jsem se ale přihlásila do programu Young Artists Opera v Jerevanu, mým učitelem zpěvu se stal Levon Javadyan, společně jsme udělali obrovský kus práce. Dal mi možnost dotknout se mého snu, protože jsem vždycky chtěla být sopranistkou.

A první árie, kterou jsem se naučila a kterou jsem mohla předvést jako sopranistka, byla Rusalka. Stejná árie mi pak přinesla v závěrečném kole vítězství v Operalii. 

Zrovna před několika dny jsem ji zpívala na koncertě s Plácidem Domingem. A víte, ta skladba je čím dál lepší! Pokaždé, když ji zpívám, je jiná, výjimečnější. Pokaždé poznávám tu árii, tu postavu jakoby novým způsobem. Prostě mám tu roli v srdci. Navíc miluji češtinu jako jazyk, je tak krásná…

Rusalku jste zpívala i na svém předchozím koncertě v Praze a mnozí velmi oceňovali vaši českou výslovnost. Je pro vás čeština jako pěvecký jazyk těžká? 

Překvapivě, ani ne. Tedy, pokud mluvíme o výslovnosti. Vyrůstala jsem v Rusku a mým druhým mateřským jazykem je ruština. Vidím tam jisté podobnosti a myslím, že pro slovanské mluvčí není foneticky tak obtížná jako třeba pro anglosaské. Čeština je velmi melodická a zpívat v ní je pro mě vlastně příjemné, moc se mi líbí. Jako jazyk je ale samozřejmě gramaticky náročná.

V La Scale jsem navíc debutovala jako Druhá žínka v Rusalce, takže mám k češtině i k české hudbě velmi niterný vztah. Bylo to opravdu nezapomenutelné, slyšet celou operu, její příběh, libreto, které je moc krásné. Sním o tom, že si roli Rusalky jednou zahraju celou.

Zdá se, že vás tato role opravdu fascinuje a je pro vás svým způsobem osudová.

Ano, Rusalka je opravdu výjimečná. Je to pohádka, ale zároveň ji vnímám jako velmi psychologicky hluboké dílo, které lze objevovat různými způsoby a v němž lze najít odpovědi na mnohé otázky. Člověk jej může slyšet znovu a znovu a pokaždé v něm najde něco nového. Opravdu ji miluju.

V Praze jste měla už dva koncerty a letos přijíždíte na třetí, pražské publikum mělo možnost vás slyšet v začátcích vaší kariéry. Máte k němu díky tomu blíže?

Já jsem si Česko zamilovala, koncertování u vás si opravdu užívám. V Praze jsem měla dva velké koncerty, ale byla jsem v České republice už dříve s Arménskou filharmonií a také před lety, když jsme s několika přáteli-muzikanty dělali takové menší turné, takže jsem navštívila i Brno. Naprosto miluju vaši architekturu, tu spoustu gotických staveb, které u vás máte, kulturu a historii. 

Krátce poté, co jsem vyhrála soutěž Stanisława Moniuszka v Polsku, mi napsala Alena Kunertová (ředitelka agentury Nachtigall Artists – pozn. red.), jestli bych nechtěla vystoupit v Praze. Pro mě to bylo skoro neuvěřitelné, nikdy předtím jsem neměla sólový koncert s velkým orchestrem, s tak dlouhým programem, v tak velkém prostoru, jako je Smetanova síň. Nakonec jsme ho kvůli mým dalším aktivitám ale zvládly realizovat až v roce 2023. Jsem jí za tu zkušenost moc vděčná, je hezké, jak podporuje mladé pěvce, pro mě je to „Wonder Woman“. (smích)

Tentokrát vystoupíte s mongolským barytonistou Amartuvshinem Enkhbatem (rozhovor s ním čtěte ZDE), který rovněž sklízí úspěch na největších operních scénách. Jak se na spolupráci s ním těšíte?

Připravili jsme, myslím, velmi zajímavý program. Pro mě tam budou nové postavy, nové role, nové skladby. Moc se na to těším. A je mi ctí zpívat s tak talentovaným, fantastickým barytonistou naší doby, jeho hlas je prostě neuvěřitelný. Navíc české publikum si vždycky užívám. Je tak vřelé… Pro umělce je strašně důležité navázat spojení s publikem. Pokud jste na stejné vlně a stejně naladění, tak se vám pak i lépe zpívá a vystupuje, jste s publikem jedno tělo. Je to úžasný pocit, když se to stane. A v Praze se to stává.

Prozradíte něco z programu? Na co se posluchači mohou těšit?

Pro soprán a baryton existuje spousta skvělých duetů, vybrali jsme například duet Rigoletta a Gildy z druhého dějství, kdy se Gilda svěřuje otci s tím, že byla zrazena. Je to opravdu srdceryvná scéna, jeden z mých nejoblíbenějších duetů vůbec, ale sama jsem ho nikdy nezpívala, takže to pro mě bude úplná novinka. Také budeme zpívat duet Violetty a Giorgia Germonta z Traviaty.

Zmiňujete Gildu a Violettu, zároveň máte v programu Normu. Posouvá se tedy váš hlas nyní spíše ke koloraturním rolím?

Gilda je hodně lyrická koloraturní role, já tak lyrická nejsem – neoznačila bych se ani za dramatickou, spíše něco jako lyrický spinto soprán. Gildu bych jako celou roli nezpívala, ale tento duet si, myslím, mohu dovolit, aniž bych si hlasově ublížila. Věřím, že zvláště při koncertování se člověk nemusí zcela přizpůsobovat roli a může zůstat věrný svému přirozenému nástroji. Vždy se dá najít způsob, jak to udělat. 

Violetta má velmi obtížnou koloraturní árii v prvním dějství, ale pak už je také spíš spinto dramatico. Budu teď v roli Violetty debutovat a první dějství je pro mě opravdu hrozně těžké, ale druhé a třetí už jde hladce, tam ta role mému hlasu naprosto sedí. Člověk musí hodně přemýšlet a nedělat nic, v čem by se jeho hlas vyloženě trápil, protože ho za to hlasivky časem potrestají. Jakmile se člověk cítí v roli komfortně a neunavuje ho hlasově, myslím, že ji může zkusit.

Je pro vás někdy těžké odolat nabídce zkusit lákavou těžší roli, která by vám ale hlasově mohla uškodit?

Samozřejmě! Dostávám nabídky na nesmyslně obtížné role vzhledem k mému věku – je mi šestadvacet a nedávno mi někdo nabízel Toscu, to je šílenství. Možná můj hlas dělá dojem, že můžu zpívat všechno, ale já se pořád potřebuji učit, pořád jsem uprostřed procesu poznávání svého hlasu a toho, co mu vyhovuje. Nejlepším učitelem pro zpěváka je samozřejmě jeviště, ale to neznamená, se musíte nutit do zpěvu skladeb, které nejsou vhodné pro vás, pro váš věk. Je to samozřejmě velmi, velmi lákavé, ale divadelní intendanti nemyslí na zdraví vašeho hlasu, o to se musí člověk starat sám.

Důležitým milníkem ve vaší kariéře byly právě soutěže, v nichž jste zvítězila. Spousta interpretů ale říká, že je to především velký stres a že výkon v divadle je autentičtější. Jaký vztah k soutěžím máte vy?

Je důležité nějakou soutěž absolvovat, zlepšuje to vaše schopnosti zvládat stres. Naučíte se, jak s ním pracovat. Vždy, když se mě někdo ptá, co bych poradila mladým interpretům, tak říkám, ať nějakou soutěž zkusí. Ne kvůli vítězství, ale můžou tam získat kontakty, zkušenosti – jak jinak o sobě dát vědět?

Přesto to ale nevypadá, že byste si to příliš užívala. 

Proboha, ne, je to strašný stres! (smích) Nechci ale nikoho strašit, každý zvládáme trému jinak. Já mám velký smysl pro zodpovědnost, nedokážu se uvolnit ani před koncerty nebo představeními. Řeknu to takhle: pro mě bylo soutěžní období, díkybohu, opravdu krátké. Zúčastnila jsem se soutěže Stanisława Moniuszka a pak Operalie, což bylo ve stejný rok. A jsem ráda, že je to za mnou. 

Jak před koncerty odpočíváte?

Úplně jednoduše: jsem doma a nedělám nic. Někdo třeba před koncertem chodí do posilovny, někdo běhá, ale to já nemůžu. Jsem tak soustředěná na to, co je přede mnou, že nedokážu dělat nic. Zároveň vím, že se nesmím fyzicky vyčerpat, protože by na to doplatil můj výkon. 

Jaké jsou vaše nejbližší pěvecké plány? Jaké role vás v této sezóně čekají?

Hrozně nerada mluvím o věcech, které ještě nejsou hotové, protože se vždycky může něco změnit. Ale myslím, že můžu říct, že únor pro mě bude koncertním měsícem, mám naplánovanou opravdu spoustu koncertů. Pak mě čeká Musetta v Parmě – na to se moc těším, několikrát jsem hrála Mimi, ale Musetta bude můj debut. Jsem velmi zvědavá, jak roli poznám, jak ji pojmu. Pro spoustu lidí je to povrchní koketa, ale to je jen nějaká vnější maska, v posledním dějství poznáváme, že je hodná a starostlivá, když pečuje o Mimi. 

Už jsem také zmínila, že pracuji na Traviatě, to bude v Královské opeře v Maskatu v Ománu, dirigovat bude maestro Domingo a inscenaci režíruje Marta Domingo. Takže to bude velmi zajímavá zkušenost.