„Řekla bych, že styl Ofera Ben-Amotse je ohromující svojí jednoduchostí.“

„Záleží mi na tom, abychom něco nedegradovali, opatrně zacházíme zejména se symboly.“

„Přeji si, aby dílo přineslo posluchačem klid, aby se zastavili a zamysleli.“

Příběh Židů na pozadí metafyzické úvahy o času. Tak bychom v několika slovech mohli popsat ambiciózní projekt mladého vokálního souboru Ben-Amots Ensemble s názvem Srdce a fontána. Prokomponovaný program, jehož hudební složku tvoří kompozice soudobého židovského autora Ofera Ben-Amotse, bude mít premiéru již 26. března v pražském Rudolfinu. Záštitu nad událostí převzalo Velvyslanectví státu Izrael. Jedna z hlavních protagonistek, klavíristka Kateřina Dvorská, přibližuje vznik projektu, jeho cíle a zaměření a říká, že o něm i v kontextu současné situace uvažuje jako o jisté formě katarze.

Dílo Srdce a fontánu popisujete jako inscenovaný koncert a zřejmě se nejedná o tradiční koncept. Přiblížila bys trochu formu tohoto projektu?

Vytvořili jsme cyklus, v němž kombinujeme skladby původem izraelského skladatele Ofera Ben-Amotse a báseň ukrajinsko-židovského autora Hayima Nahmana Bialika. Celá myšlenka je silně spojena se židovstvím, popisuje vznik Izraele. Co se týče žánru, definovali jsme to jako inscenovaný koncert. Scéničnost je ale pro nás spíše doplňkem, hlavní je hudba. V praxi to znamená, že jsem dala dohromady Oferovy skladby a postavila je k sobě jako jeden celek. Chtěla jsem také, aby to bylo dostatečně sdílné. Připadalo mi, že toho nejlépe docílíme, pokud tam budeme mít i textovou složku, proto ta báseň.

Nápad pochází z tvojí hlavy, jsi také autorkou konceptu a do velké míry jsi pracovala i na nastudování. Kde tento tvůj zájem o téma pramení?

Když jsem hledala téma své bakalářské práce, byla jsem už lehce v koncích, zároveň jsem trvala na tom, aby to bylo něco smysluplného. Narazila jsem na Oferovu hudbu, protože shodou okolností psal skladby i pro sbor Permoník, v němž jsem zpívala a s jehož bývalými členy teď také projekt připravujeme. Spojila jsem se s ním a od té doby jsme v kontaktu. Pro bakalářskou práci jsem zpracovala jeho sborovou tvorbu. Teď se, jakožto klavíristka, soustřeďuji na jeho klavírní dílo. Pro tento typ události mi ale přišlo právě médium vokálního ansámblu nosnější, než sólový recitál.

Mělas i nějaký konkrétní podnět pro to, abys na netradičním projektu začala pracovat?

Ano, ale celkem náhodně. Vzniklo to loni, měla jsem ještě v mysli bakalářskou práci a jednou u kávy jsem před kamarádkami pronesla, že něco takového chci udělat. Neměla jsem tenkrát vůbec nic promyšleno. Ale zněla jsem asi přesvědčivě. Holky se pak samy ozvaly, jak to teda celé bude a nebylo cesty zpět. Postupně se naše skupina ustálila na devíti členech, což má symbolizovat devět ramen chanukového svícnu.

Zmiňovaly jsme, že Srdce a fontána je cyklus z různých skladeb Ofera Ben-Amotse. Jak probíhal tvůrčí proces, čím ses při sestavování cyklu řídila?

Skladby jsem vybírala tak, aby zapadaly do určitého dějového rámce. Ten sleduje trápení Židů, tematizuje holocaust, ale i vznik Izraele. Závěr je pak velmi rozjasněný, plný naděje. Co se týče hudebního materiálu, použila jsem nejen Oferovy autorské sborové kompozice, ale i jeho aranže židovských písní. Celkem je skladeb sedm. Opět je v tom symbolika, sedm je i ramen svícnu menora. Původně jsem chtěla být konzistentní v tom, že kompozice vyberu tak, aby měly všechny židovskou tématiku s exaktním textem. Nakonec tam ale jsou písně, které měly původně jiný obsah, ale chápeme je přeneseně. Například milostná tematika je metaforou pro touhu po vlastním státě. Celek pak propojuji leitmotivem ze sborové kompozice Srdce a fontána. To je také jediná skladba, kterou Ofer přímo napsal pro Permoník, a jejíž název se tak promítnul i do názvu našeho scénického koncertu.

Konzultovala jsi tento výběr se samotným Oferem?

Částečně. Nejvíce konzultací se týkalo samotných aranží. Jelikož je náš soubor poněkud nestandardní, šest žen a tři muži, museli jsme řešit, jak kompozice pro toto seskupení upravit. Musím ale říct, že jsem měla pocit, že se Oferovi náš výběr opravdu líbí, že je jím nadšen. On je ale obecně velmi vstřícný a skromný člověk. Jsem proto opatrná, jestli je opravdu tak spokojen, nebo jestli jen neví, jak to kritizovat (smích). Věřím však, že je to skutečně upřímné. 

Jaká je vlastně hudba Ofera Ben-Amotse? Z toho, co o něm píšeš ve své práci a co jsem od něj slyšela, je jeho hudba takovou kombinací tradičních postupů a novějších prvků.

Ano, a do všeho se navíc promítá židovská tradice. Velmi ale záleží na tom, jestli se budeme bavit o jeho sborové tvorbě, nebo například o dílech pro klavír. Ve sborech je tradičnější, přísněji ctí postupy židovské hudby. Naopak v klavírních dílech experimentuje více. Obecně bych řekla, že je jeho styl ohromující svojí jednoduchostí. Staví například na prosté židovské melodii a pracuje s ní relativně přímočaře, tak, že není potřeba se k jeho dílům vracet několikrát, aby člověk pochopil, co chtěl sdělit.

Zajímala ses o židovskou hudbu a kulturu i předtím?

Přišlo to, až když jsem se začala zabývat Oferovou hudbou. Vždy mě bavilo dělat soudobou hudbu, věci, které jsou nové, které nikdo nezná. Viděla jsem v tom smysl, navíc mě přitahovala svoboda, kterou v novější hudbě jako interpretka nacházím. Židovské hudbě a kultuře jsem ale začala propadat opravdu až díky Oferovi.

Nebála ses, že ti bude chybět kontext, že se možná v židovské kultuře neorientuješ stoprocentně? Předpokládám, že to vyžadovalo pečlivé studium.

Samozřejmě, řešila jsem to. Už při bakalářské práci jsem pořád zjišťovala nové a nové skutečnosti, které bych měla zmínit. A už teď vím, co všechno se dalo udělat lépe! To je ale přirozené, dostávám se pořád hlouběji. V rámci Srdce a fontány jsem se tím zabývala ještě hmatatelněji. V souboru často diskutujeme o tom, co se do kontextu hodí, co už je moc patetické, co je vhodné a co ne. Záleží mi na tom, abychom něco nedegradovali, opatrně zacházíme zejména se symboly. Méně je asi více, tak se to snažíme nepřehnat, pracovat s omezeným množstvím prvků, ale správně.

Povedlo se propojit projekt i se židovskými institucemi?

Paradoxně, v tomto směru to bylo komplikovanější. Jsem ale moc ráda, že jsme získali záštitu Izraelského velvyslanectví, toho si opravdu velmi vážíme. Také koncert uvedeme například v rámci pamětního dne obětí holocaustu v Třebíči. Největší finanční podporu máme ale ze strany Pedagogické fakulty UK, za to jsem velmi vděčná, protože bez toho by to nešlo.

Jak se celý projekt vyvíjel? Podílí se na něm devět různých osobností, dařilo se vám nacházet společnou představu?

Já jsem měla o konceptu celkem jasnou představu již od začátku. A nebylo pro mě jednoduché přijmout, že se tato vize mění. Jsou to zajímavé procesy, když člověk na něčem lpí a nechce připustit, že to takto nefunguje… Zjistila jsem ale, že je občas nejlepší nechat věci plynout. Obecně si myslím, že jsem pro realizaci zvolila relativně náročný model. Mohla jsem oslovit zpěváky z Prahy, ale já chtěla tuto partu. A tak se zkoušelo v Karviné. Těžké pak bylo, že jsme všichni kamarádi (smích). Je pak náročnější ostatní vést. Navíc jsem zjistila, že jako klavíristka, odkázaná sama na své pokyny, mám trochu problém sdílet interpretační představu s jinými lidmi. Neumím to vysvětlit. A také jsem měla potřebu všechno řešit sama, což v měřítku, v jakém teď projekt děláme, není udržitelné. Ve finále se ale myslím podařilo si to rozdělit, delegovat role tak, aby to fungovalo.

Co tě během přípravy drželo v přesvědčení, že dílo navzdory dílčím úskalím stojí za to?

Věděla jsem, že mám opravdu dobré zpěváky. Jsem přesvědčená o vysoké kvalitě našeho provedení. Takže jsem měla pořád na paměti, že i když je to náročné, výsledek bude mít cenu. Navíc, celý projekt je pro mě velmi osobní. Moje okolí si snad už zvyklo, že tím teď žiji.

Srdce a fontána má relativně silnou společensko-politickou rovinu. Nenarazilas s tím?

Mám tolerantní sociální bublinu, takže ne. Uvidíme, co se stane, když to zahrajeme v mojí rodné Karviné… Vzhledem ke všem událostem ve světě se tam ale tato rovina promítla úplně přirozeně. Hledala jsem klíč k tomu, jak to celé uchopit, a takto mi to dávalo smysl. Například i tím, že jednou z hlavních složek je báseň ukrajinského autora.

Je za tím i snaha o to, abyste posluchače motivovali k vnímavějšímu postoji k aktuální situaci?

Já v tom vnímám hlavně katarzi. Když to hodně zjednoduším, je to příběh obyčejného lidu, který zažívá neuvěřitelné, hrozné věci. Závěr je ale plný naděje a dobra. Jelikož text pracuje s časem jako s nejdůležitějším principem, přenáším to i do svého pojetí. Asi bych ráda sdělila, že to nejvzácnější, co můžeme udělat, i v současné situaci, je investovat do něčeho svůj čas. Nicméně si nenárokuji, aby si to každý vykládal úplně přesně tak, jako já. Přeji si však, aby dílo přineslo posluchačem klid, aby se zastavili a zamysleli. Nedávno jsem slyšela hezkou větu: „Když nemůžeš, zastav.“ To je vlastně i něco, co jsem si z projektu odnesla sama.

Foto: archiv Kateřiny Dvorské, Foto Straka, Alžběta Havelec Krhovjáková