„Vidím, jaký je v divadlech hlad po tom, předvést se před publikem, před plným sálem.“

„Národní divadlo Brno se stalo vlastně první covidovou obětí ještě před tím, než festival začal.“

„Snažíme se oslovit každého, kdo v uplynulých dvou letech něco významného hudebně-divadelního, respektive operního vytvořil.“

Devatenáct operních inscenací v deseti týdnech, to je bilance letošního Festivalu Opera 2022. Začne teď v neděli 16. ledna a potrvá do 29. března. Přehlídka se koná už po patnácté. Letošní bienále otevřou Příhody lišky Bystroušky, které přiveze Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Postavě mluvící lišky z Bílovic nad Svitavou je přitom už celých sto let. Jak se dočtete v našem SeriáluPlus Janáček v souvislostech, Janáček napsal nejen hudbu k této své sedmé a „nejbrněnštější“ opeře, ale i vlastní libreto; práci na Příhodách lišky Bystroušky začal na samém kraji roku 1922. O dalším programu letošního operního bienále, ale hlavně o práci s festivalem spojené mluví podrobně v RozhovoruPlus jeho ředitelka Lenka Šaldová.

Festival Opera 2022 se letos bude konat už po patnácté, navíc se strefil přesně do doby před a po covidových uzávěrách, i když nechci nic zakřiknout… Jaký bude, s ohledem na současnou situaci i půlkulaté jubileum?

Běžný ročník to rozhodně není. Hlavně proto, že úplně nevíme, co bude. Máš pravdu, že jsme měli velké štěstí, protože v roce 2020 festival skončil 2. března a týden na to se už nehrálo. Vzápětí se zavřely hranice a zůstali jsme na dlouhou dobu bez divadla. Byla to klika! A jaký bude patnáctý ročník? Jestli je jubilejní, vůbec neřeším. Budu považovat za zázrak, když se prostě uskuteční. Všichni se bojíme, co bude. Ale zároveň se o to víc těšíme, jak divadla, tak organizátoři. Vidím, jaký je v divadlech hlad po tom, předvést se.

Kolik inscenací a kolik souborů letos diváci uvidí?

Poté, co jsme už bohužel museli zrušit banskobystrické představení Evy, to vypadá na osmnáct souborů, devatenáct představení – divadla velká, tedy městská nebo státní, ale v programu je také osm projektů, které vznikly mimo „kamenná“ divadla.

Za jaké období se inscenace vybírají? Může divadlo přihlásit i starší kus, třeba nějakou svoji profilovou inscenaci, která je staršího data, nebo pouze ten, který vznikl až po uplynulém ročníku Festivalu Opera?

Předpokládá se, že by to měly být inscenace, které vznikly v poslední době, ne inscenace třeba deset let stará. Na druhou stranu jediné pravidlo, které by se mělo dodržet je, že by příslušná inscenace předtím neměla už být k vidění v Praze. Ale samozřejmě se může stát, že před dvěma, třemi lety vzniklo někde více skvělých, profilových inscenací, dané divadlo se nemohlo rozhodnout, kterou přivézt, a tím pádem si jednu schovalo na další ročník festivalu. Obvyklé to ale není už proto, že se v regionálních divadlech málokterá inscenace udrží tak dlouho, aby mohla přijet deset let po premiéře. Takže běžné je, že jsou to věci jeden až tři roky staré.

Podařilo se v této složité době domluvit i se slovenskými divadly?

Minule se z provozních důvodů nepodařilo přijet Slovenskému národnému divadlu. Na Slovensku se v tuto chvíli nehraje, tak tím spíš samozřejmě mají touhu přijet a zahrát. Zároveň ale stávající opatření jejich účast velmi komplikují. To nakonec přimělo i banskobystrické, že se rozhodli hostování v Praze zrušit.

V programu chybí Národní divadlo Brno, to je docela citelná absence vzhledem k tomu, jak kvalitní ten soubor je a jak zajímavou a kvalitní dramaturgii má. Co se stalo?

Národní divadlo Brno se stalo vlastně první covidovou obětí ještě před tím, než festival začal, protože mělo přijet z inscenací Tři fragmenty z Juliette/Lidský hlas. Na podzim do ní mělo vstoupit nové obsazení, které pak mělo vystoupit i na festivalu, ale pro nemoc se tak nestalo. Divadlo tak inscenaci úplně stáhlo z repertoáru. A když jsme začali vyjednávat, jestli by přivezli něco jiného, ukázalo se, že se to tentokrát nepovede. Projekty, které připadají v úvahu, jsou příliš technicky náročné, nehratelné v pražských divadlech, nebo je aspoň není možné připravit tak narychlo. To je jedna z bolestí festivalu, Národní divadlo v Praze je náš hlavní partner a vychází nám vstříc, ale když po něm chceme tolik termínů v krátkém období, není reálné, abychom ke každému z nich měli divadlo k dispozici ještě den předem na přípravu. S Brnem to ale do budoucna bude nutné takhle dělat. Chápu, že brněnská opera, která je teď opravdu na vysoké evropské úrovni, není ochotna ustupovat z maximalistických požadavků a nechce ukázat něco v polovičaté stavu. Takže respektuji jejich rozhodnutí, i když je mi z toho smutno. Ale myslím, že oni jsou z toho také velmi smutní.

Když už se bavíme o tom, že divadlo někdy nemůže přivézt inscenaci, protože by ji nestihlo nasvítit, nebo že jsou nějaké technické věci, které nejsou přenositelné, třeba i vzhledem k tomu, jak velké je konkrétně Janáčkovo divadlo, nevrací se myšlenka, jestli v rámci festivalu neudělat pro diváky aspoň výjimečně výjezdní představení?

Loni jsme v souvislosti s neúčastí Slovenského národního divadla, které navíc v té době slavilo výročí, uvažovali, jestli neudělat výlet do Bratislavy – ne jako součást festivalu, ale nad jeho rámec jako festivalový epilog. V tuto chvíli zvažujeme něco podobného s Brnem. Ale není možné, aby bylo takové představení přímo součást programu. Spíš to chceme koncipovat jako odměnu pro věrné diváky. Nabízí se dubnové představení Řeckých pašijí a začínáme o tom vyjednávat. Festival je ale prostě založený na tom, že divadla přijedou do Prahy. A kdybychom začali uvažovat, že někam se pojede, někdo přijede do Prahy, tak končí regulérní a rovné podmínky. Nakonec je to ale na divadlech samotných, jakou podobu bude festival mít. Připomínám, že o tom, jak vypadá, rozhodují právě divadla. Ona nominují inscenace, Jednota hudebního divadla jim do toho nikdy nemluvila. Zasahujeme jedině tím, že se snažíme přizvat projekty, které vznikají mimo stálá divadla. Ale ani tady nejsme nějaká výběrová komise, pokud někdo na festivalu nevystoupí, většinou v tom hrají roli provozně technické problémy. Na nich před časem ztroskotalo třeba jednání s Musicou Floreou. Snažíme se oslovit každého, kdo v uplynulých dvou letech něco významného hudebně-divadelního, respektive operního vytvořil.

Chybí ještě nějaký obvyklý soubor, když už jsme narazili na brněnský?

Ústí nad Labem, které už před několika lety dalo najevo, že má jiné priority než účast na festivalu. V tuto chvíli jsou hodně zaměřeni na export inscenací do zahraničí, což se jim samozřejmě vyplatí daleko víc, než kdyby přijeli do Prahy, za podmínek pro ně nevýhodných. Divadla totiž na festival v podstatě finančně doplácejí, protože dostanou zaplacené jen základní výdaje spojená s cestou. Ale ani na zaplacení externích umělců drobná honorářová částka, která samozřejmě často není vůbec srovnatelná s tím, jaké by měli doma tržby, leckdy nestačí.

Ale to zas vyvažuje určitá motivace a hodnota příležitosti. Navíc musím z vlastní zkušenosti říct – po letech, co festival pravidelně navštěvuju – že často kvalita představení v Praze je ještě o něco vyšší než na jejich domovské scéně, vybičují se na maximum…

I já mám zkušenost, že jejich motivace bývá často hodně velká. Pro velkou většinu divadel je to emotivní záležitost. Kdyby to tak nebylo, festival už by dávno neexistoval.

Jak moc je složité festival vůbec narýsovat a domluvit? V této složité době to musí být ještě komplikovanější… Jistě se může stát, že někdo onemocní, že na festival dopadnou karantény, co v takovém případě nastane? Je vůbec myslitelné a možné nějaké představení narychlo přeložit na jiný termín, nebo o něj diváci pro letošek přijdou?

Obávám se, že v takovém případě by o představení přišli. Jednání s Národním divadlem o termínech probíhá rok před začátkem festivalu. Uvědomme si, že hraje ve třech domech, kde se potkává činohra, balet a opera,  jejich vlastní provoz je komplikovaný, k tomu všemu letos navíc postižený přesuny představení. To, že bychom do toho vstoupili ještě my se změnami termínů, je zcela nerealistická představa. Takže si jenom můžeme přát a doufat, že změn nebude moc. Anebo třeba už žádné…

Navíc teď probíhá „sezona odložených premiér“, tak musí být vůbec oříšek volné termíny nacházet a festival dát dohromady. Ale v podstatě se to podařilo bez nějakých výrazných odchylek, ne? I letos je rozložený zhruba do dvou zimních měsíců, ve kterých se obvykle koná…

Termíny jsme našli v podobném období jako v předchozích letech. Možná je festival o něco delší než jindy, začínáme 16. ledna, pak je menší pauza, a pokračujeme až skoro do konce března. Nebýt covidu, z našeho pohledu je to termín velmi dobrý – hlavně že se nezačíná na samém začátku ledna.

Jaké letos zasednou poroty? V jakém složení a co když někoho postihne nemoc nebo karanténa, máte náhradníky? Nebo nějaké jiné řešení?

Už třetí ročník za sebou máme nastavené ceny Libušky tak, že o dvou rozhoduje porota kritiků a o dvou publikum. U publika samozřejmě nebude nejmenší problém, hlasuje se prostřednictvím ankety. Diváci vybírají nejlepší inscenaci a nejlepší jevištní herecko-pěvecký výkon. Porota kritiků bude letos jen čtyřčlenná, souhlasili Helena Havlíková, Radmila Hrdinová, Olga Janáčková a Josef Herman. Není to úplně jednoduché, dát dohromady porotu, když to znamená zavázat se být devatenáct večerů v divadle. Lepší by samozřejmě bylo mít lichý počet, porotců – už jsme zažili, že si jedna kritička týden po začátku festivalu zlomila nohu, při hlasování pak nastala patová situace, nikdo z porotců si nedal říct a Libušku nakonec získaly dvě inscenace. A museli jsme narychlo vyrábět jednu cenu navíc. Ale jistě najdeme rozumný princip hlasování, aby to znovu nenastalo, i když porota zůstane v sudém počtu nebo se stane, že někdo neuvidí některé představení. Všechno je řešitelné. Po pravdě řečeno, jak budou fungovat poroty, je pro mě trochu druhotná záležitost. Pro divadla je samozřejmě důležité, když se můžou pochlubit, že dostala cenu, ale stejně si myslím, že ta největší odměna pro ně je, že si zahraji před plným operním domem v Praze, v Národním divadle, ve Státní opeře, ve Stavovském divadle… Moc doufám, že se letos diváci nebudou bát a dorazí. Což je samozřejmě důležité pro to, aby festival vůbec přežil, potřebujeme tržby. Ale skoro jako stejně důležité zvláště teď vidím, že se musíme snažit dopřát přijíždějícím souborům ten pocit, hrát pro plné hlediště. Snad se lidé nebudou bát chodit do divadla, i když musejí přistoupit na různá omezení. Naopak doufám, že dají najevo, jak je pro ně důležité na kulturu chodit. Když mluvím se šéfy a řediteli divadel, všichni se shodují, jak je důležitý je pro ně právě teď kontakt s diváky. Už druhou sezónu připravovali inscenace ve velmi bojových podmínkách a často pak museli jen streamovat. Pro ně je teď tedy opravdu důležité, aby diváci přišli!

Zmínila jsi osmnáct operních domů a devatenáct představení, proč má jeden soubor privilegium, že může hrát dvakrát?

To je velmi jednoduché, souvisí to s kapacitou hlediště. Některé inscenace jsou určené pro malý počet diváků. Hausopera v rámci minulého ročníku hrála před knihkupectvím. Letos zas přivážejí operu, která je zasazená do prostředí cukrárny, takže ji divákům nabídneme v prostorách Kavárny Adria. Uvádíme jejich Věčnou slečnu Bledou dvakrát, abychom celkově umožnili přijít rozumnému počtu diváků. Pokud se ale může hrát pro alespoň stovku diváků, představení je jen jedno.

Ty sama obvykle uděluješ Libušku ředitelky festivalu, podle čeho vybíráš? Většinu inscenací už znáš, objíždíš všechny premiéry. Jsi už třeba tak trochu rozhodnutá předem, nebo čekáš, jak mimopražské inscenace zafungují v hlavním městě? Některým to může velmi prospět, některým naopak…

Neznám úplně všechny, ale většinu ano, to máš pravdu. A samozřejmě už mám představu, která z nich je větší nebo menší kandidát na cenu. Ale festival s tím opravdu může zamíchat! Některé inscenace na něm vyjdou extrémně dobře, i lépe než na premiéře na domácí scéně. Rozhoduju se tak opravdu až poté, co se odehraje celý festival. A samozřejmě i poté, co odhlasují diváci a porota kritiků, protože je obvykle víc inscenací, které by podle mě měly ocenění získat, než na které se dostane…

Takže se snažíš vybírat spíš mezi neoceněnými?

Ne nutně! Ve chvíli, kdy budu přesvědčená, že všechny tři ceny má získat jediná inscenace, tak je získá. Ale i já většinou váhám aspoň mezi dvěma, a pokud váhám a vím, že jedna už cenu má, tak by mi přišlo líto neocenit tu druhou. Ale určitě to není tak, že jsem předem rozhodnutá nedat cenu inscenaci, která už nějakou má.

Jaký je letos zájem diváků? Předprodej už začal, ale lidé se asi budou rozhodovat spíš na poslední chvíli, že? Máš obavy z návštěvnosti vzhledem ke covidu?

Mám velké obavy a je pravda, že jsme začali s předprodejem o něco později než jindy, protože máme zpětnou informaci z divadel, že se lidé rozhodují později, než bylo obvyklé. Zatím tedy nepanikařím, i když představení moc prodaná nejsou. Myslím, že si lidé divadlo budou plánovat tak týden, maximálně dva předem a s ohledem na aktuální omezení. Pořád doufám, že to návštěvnost moc neovlivní! Festival má navíc možná trochu výhodu oproti divadlům, že je mimořádnou událostí, a tím má větší šanci než běžné reprízy. Držíme si palce! Jak to dopadne, nevíme…

Festival někdy uzavíral Galakoncert, v letošním programu ho ale nevidím. Dramaturgie už s ním nepočítá?

Galakoncert jsme naposledy měli někdy před deseti – dvanácti lety, tuším. Zkoušeli jsme to jako řešení, jak nejlépe předat ceny Libušky. V 90. letech, na začátku festivalu, se předávaly přímo na scénách vítězných divadel. Pak jsme ve spolupráci s Ivanem Kusnjerem udělali asi třikrát nebo čtyřikrát právě galakoncert v Praze, ale ukázalo se, že daleko větší smysl má je předávat na domácích scénách, protože si divadla mohou pozvat svoje politiky, novináře a publikum, a tím se kolem toho udělá daleko větší propagace. Galakoncert měl po této stránce větší význam jednou, když se podařilo domluvit s Českou televizí, aby ho natočila. Na oceněná divadla a interprety tak bylo více vidět.

Když nahlédneme do programu, samozřejmě je ideální jít na všechno, aby člověk získal ten správný přehled a nadhled, ale i tak se zeptám, jaké máš favority a osobní tipy?

To by teď ode mě bylo hrozně diskriminační (směje se). Ale každopádně velmi zvu na zahájení festivalu 16. ledna, na libereckou Lišku Bystroušku. Doufáme, že zahájíme v plném lesku, a navíc tuto inscenaci vytvořil inscenační tým Linda Keprtová a Martin Doubravský, což je dvojice, která v posledních ročnících festivalu vždy získala ocenění jak od diváků, tak od kritiků. Myslím, že diváci, kteří už viděli Thaïs, Evu nebo Rachmaninovovy aktovky Lakomý rytíř a Francesca da Rimini, by si Lišku neměli nechat ujít. Je to další projekt v řadě, o kterém si myslím, že je výjimečný. A pak už spíš záleží na tom, kdo má chuť vidět jaký repertoár. Nabízíme neobvyklé tituly, jako je třeba vtipná ostravská inscenace Křičkovy opery Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší. Ambiciózní projekty typu Mefistofeles – na Boitovo veledílo si troufnul jeden z nejmenších souborů, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Mám radost, že je v programu dokonce třikrát Janáček. A hrajeme i představení pro děti, Opera Diversa přiveze Městská strašidla, což je roztomilá trojice oper, soubor i šikovně děti zapojuje do přestavby scény a okamžitě s nimi naváže kontakt, i s těmi malými. Také jsou v programu projekty, které jsou výsledkem hledání soudobého operního jazyka – a nemusí to být divácky náročné a nepřístupné, jak ukazuje třeba Ensemble Damian a Tomáš Hanzlík. Nakonec právě tento soubor minule získal cenu diváků… Operní diváci si můžou objevit prostory, kam normálně nepřijdou, třeba Venuše ve Švehlovce je velmi působivá. Kdo to tam nezná, bude překvapený, jaký se ve Slavíkově ulici ukrývá nádherný sál ve stylu art deco. Shrnuto: opravdu stojí za to, udělat si přehled. A letos se program poskládal myslím báječně.

A koneckonců je to i výzva pro ty nejtradičnější diváky, protože v rámci festivalu mají vše dostupnější a mohou si tak snadno rozšířit obzory a nemusejí nikam jezdit.

To je jeden z cílů festivalu, rozšířit povědomí o tom, jak si stojí jednotlivé soubory, dát lidem možnost porovnávat a poznávat, a pak samozřejmě představit i to, co se děje mimo tradiční scény.

Festival existuje od roku 1993. Ty ho vedeš od roku 2001, dá se mluvit už o získané rutině, nebo je to vždy nové dobrodružství?

Když jsem před dvaceti lety začínala, tak jsem to neuměla a jako studentka jsem měla víc času. Teď už jsem získala zkušenosti, ale zase mám času mnohem míň. Navíc tento ročník tedy určitě rutinní není! Vše komplikuje covidová situace, a navíc moje snová produkční je měsíc maminkou. Tím pádem je příprava dobrodružnější než předtím. Ale věřím, že to zvládneme.

S festivalem jsi srostlá a ani si snad neumím představit, že bych o něm někdy měla vést rozhovor s někým jiným, ale přesto se zeptám, vychováváš si už nástupce? Uvažuješ o tom, že bys někdy odešla z vedení?

Pokaždé! (směje se) Před každým ročníkem, když je to nejstresovější období, tak o tom uvažuju. Trochu jsem doufala, že zmíněná Míša, dnes Helanová, dříve Syrová, by do budoucna mohla festival převzít. Ale ukázalo se, že tak jako to baví mě s ní, baví to i ji se mnou a nahradit by mě nechtěla. Takže si nevím rady, komu festival předat. Ale kdybyste věděli dobrý tip, tak si ráda nechám poradit (směje se).

———

Jednota hudebního divadla, hlavní pořadatel festivalu, se bude ve spolupráci se soubory intenzivně snažit, aby se festival uskutečnil v plné naplánované šíři i v této „covidové“ době, ovlivněné řadou opatření. Bohužel musíme oznámit, že s ohledem na komplikace spojené s opatřeními v ČR i na Slovensku, mj. na aktuálně platné podmínky pro vstup cizinců do ČR, zrušil účast na festivalu soubor z Banské Bystrice, který měl v Praze začátkem února zahrát Foersterovu Evu. Vstupné na toto představení se vrací v plné výši způsobem, jak je v těchto případech v Národním divadle obvyklé.

Celý program najdete na www.festival-opera.cz.

Foto: archiv Lenky Šaldové, archiv festivalu, Vojtěch Havlík, Daniel Jäger