„Postavy, které se objevují, uvolňují své nejvnitřnější pudy a dávají průchod svým emocím. Je to panoptikum mistrně vykreslených a herecky i pěvecky provedených charakteristik.“

„Do této směsi hudby a hluku se musí pěvci ‚strefovat‘ a zvládat technicky krkolomné úkoly.“

„Podařilo se vytvořit pevný a sdělný celek, přes všechnu proklamovanou hrůzostrašnost prošpikovaný gagy a nadsázkou.“

Hudební svět si letos připomíná 100. výročí narození maďarsko-rakouského židovského skladatele Gyorgy Sándora Ligetiho, narozeného v Transylvánii. Ve Vídni, kam uprchl, se stal uznávaným skladatelem. Tamní Státní opera proto uvedla jeho jedinou apokalyptickou „operu“ s názvem Le Grande Macabre, zkomponovanou na text Michaela Meschkeho. Hudebního nastudování se ujal Pablo Heras-Casado, režijního a scénického zpracování se zhostil Jan Lauwers.

Libreto opery je na motivy hry Michela de Ghelderode s názvem Balada o velkém Děsu (La Grand Macabre). Nejde o příběh, je to absurdní divadlo, formálně varieté, spojení mnoha výstupů, které na sebe sice navazují, ale jsou spojeny spíše volně. Mají ale jednotící motiv. O půlnoci bude konec světa. Oznamuje to Nekrotzar, představující Smrt a chovající se jako diktátor. Postavy, které se objevují, uvolňují nejvnitřnější pudy a dávají průchod svým emocím. Je to panoptikum mistrně vykreslených a herecky i pěvecky provedených charakteristik.

Kostýmy vytvořila Lot Lemm. Autory choreografie jsou Paul Blackman a Jan Lauwers. Z mnoha postav zde vystoupili Georg Nigl jako Nekrozar, Gerhard Siegel jako Piet vom Fass, Wolfgang Bankl jako Astradamos, Mescalinou byla Marina Prudenskaya, Chef der Gepopo a Venus Sarah Aristidou a Fürst Go-Go Andrew Watts, jako duo Amanda a Amando se doplňovaly Maria Nazarova a Isabel Signoret. Spolupracoval Slovenský filharmonický sbor se sbormistrem Jozefem Chabroněm, hrály Orchester der Wiener Staatsoper a Bühnenorchester der Wiener Staatsoper.

Hudba Györga Ligetiho není tonální a už vůbec ne melodická. Španělský dirigent Pablo Heras-Casado ji zvládá s energií a suverenitou a daří se mu nesourodé zvukové prvky skloubit do obdivuhodně logických zvukových a hudebních celků. V orchestru je totiž slyšet vedle klasických nástrojů spousta dalších, především bicích „přístrojů“, jako kladiva, sirény, klaksony, budíky, kukačku, stroj na vítr, brusný papír, poklice na hrnce či střelbu z pistole a další; vytvářejí silně emoční prostředí. Do této směsi hudby a hluku se musí pěvci „strefovat“ a zvládat technicky krkolomné úkoly, ať již silového charakteru či nezvladatelných koloraturních obratů, jak se zdá nijak intonačně nesouvisejících s orchestrální strukturou. Do toho vstupují názvuky a parodie na různorodé hudební motivy beethovenovských či barokních témat. Přesto to vše dohromady dává smysl a dokonce se tu najdou i kantabilní pasáže. V inscenaci vystupují renomovaní pěvci, kteří zde zvládají úkoly, které se zcela odlišují od běžné operní produkce, a zvládají je s obdivuhodným nadhledem a profesionální erudicí.

Role mají signifikantní názvy, ve stylu nomen-omen. V roli Nekrotzara exceluje Georg Nigl, rakouský barytonista, který svým mohutným a barevným hlasem i silnou charismatickou osobností ovládá nejen jeviště, ale i hlediště. Dotahuje projev ad absurdum a stává se místy „řvoucí bestií“. Jeho protipólem je Piet vom Fass, tenorová role pro dionýský charakter, stále mírně přiopilý, ale ne zas tak, aby se nedokázal vtipně vyvlékat z prekérních situací. Německý tenorista Gerhard Siegel zde zúročil nejen průrazný hlas a schopnost herecké komiky, ale i svou hudební i skladatelskou fundovanost. V roli Astradamorse exceloval rakouský basista Wolfgang Bankl, další kumpán, jehož terorizuje sadistická manželka Mescalina. Tu zpívá tmavým mezzosopránem Marina Prudenskaya. Karikaturami jsou postavy jako je Chef der Gepopo, šéf špionáže, což je ovšem role pro soprán, zpívala ji výborně Sarah Aristidou, francouzko-kyperská pěvkyně která si ještě vedle toho zazpívala krkolomnou roli Venuše. Fürst Go-Go je figura, parodující vládce, s mnoha gagy a je napsaná pro kontratenor. Zpíval ho Andrew Watts, anglický pěvec s neuvěřitelně plným a barevným hlasem, který má lesklou špičku a nese se bezproblémově do hlediště – patřil k vrcholům inscenace. Něžný prvek s přídechem karikatury i dekadence přineslo do provedení duo lesbických dívek se jmény Amando a Amanda. Jejich hlasy se krásně pojily jak barevně, tak i dynamicky. Ruská sopranistka Maria Nazarova se sladkým sopránem a americká mezzosopranistka Isabel Signoret tvořily i vizuálně kouzelně propojený celek. Další karikaturní dvojicí byli bílý a černý ministr, tenorista Daniel Jenz a basbarytonista Marcus Pelz. Všichni interpreti vytvořili z jevištní mozaiky dokonale vyvážený celek, který se z počátečního děsivého dění v předtuše hrozící světové katastrofy postupně uvolňovali do lidských neřestí, aby se dostali ke smířlivému oktetu v závěru. „Nebojte se smrti, dobří lidé, žijte co nejdéle“… Lebt wohl na dlouhém, donekonečna drženém tónu, který ale musí jednou skončit.

Vizuálně a režijně je inscenace dílem belgického režiséra Jana Lauwerse. Jeho postdramatické přístupy k realizacím jsou známé. Zde ale dostal výjimečnou příležitost si je realizovat na díle, které je k takovému pojetí přímo určeno. A podařilo se mu vytvořit z mozaiky neuvěřitelně invenčních postupů pevný a sdělný celek, přes všechnu proklamovanou hrůzostrašnost prošpikovaný gagy a nadsázkou, pramenící někde z dávné commedie dell´arte, přesto moderní a současnou. Kdo zpočátku nepochopitelnou inscenaci postupně vnitřně přijme, musí obdivovat její profesně technickou dokonalost a schopnost promlouvat. Fantazií nabité a efektní kostýmy vytvořila Lot Lemm a choregrafii iluzivně nahého baletu, aktivně se podílejícího na dění v příběhu, realizovalo duo Paul Blackman a Jan Lauwers. Stejně tak je implantován jako součást děje sbor, tentokrát spolupracoval v dokonalém sezpívání Slovenský filharmonický sbor, který připravil sbormistr Jozef Chabroň.

Le Grande Macabre je operou, která se nyní, díky 100. výročí narození Ligetiho, objeví i na jevišti Národního divadla v Praze, a to v červnu roku 2024. Bude jistě zajímavé porovnání obou realizací.

******

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn