„London Brass má pověst nejlepšího žesťového souboru. A to už nepřetržitých čtyřicet let.“

„Největší pozornost na sebe strhl tubista, nejmenší vzrůstem, ale s největším nástrojem. Stal se bez nadsázky miláčkem publika.“

„Byl to večer nabitý energií, nadšením, virtuozitou a výsostným uměním.“

Brno Brass Fest hostil v neděli 15. června soubor London Brass. Světově vyhlášení mistři žesťových nástrojů zahráli na nádvoří hradu Špilberk a zakončili tak čtvrtý ročník festivalu. Nejprve se předvedli jako mistři klasické hudby, když hráli aranže klasických skladeb a tento blok zakončili Uherskou rapsodií Ferenze Liszta. Druhá polovina patřila úpravám skladeb Beatles, Queenů a na závěr přišel i James Bond. 

Nádvoří Špilberku patřilo v neděli 15. června večer milovníkům žesťové hudby, ale také hráčům na tyto nástroje, kteří přišli jako zvědaví posluchači. Každý z nich chtěl slyšet mistry svého nástroje na vlastní uši a zjistit, v čem je ten vtip, že jsou nejlepší. Protože London Brass skutečně pověst nejlepšího žesťového souboru má. A to už nepřetržitých čtyřicet let. Jeho členy jsou totiž špičkoví interpreti z celé Velké Británie, a to napříč všemi žánry. Nedělají rozdíl v tom, jakou hudbu hrají, jestli je to klasika, pop, jazz, rock či filmová hudba. Cílem a smyslem jejich muzicírování je špičková kvalita a především naprosto bezchybná souhra. Technicky jsou všichni bez rozdílu na vynikající úrovni.

Posluchač je u nás vcelku zvyklý na to, že trumpetisté mají nejtěžší party, hrají sóla, která jsou nepřeslechnutelná, a musí tedy být speciálně dobří. A to čtyři trumpetisté v souboru London Brass skutečně byli, stejně lze mluvit o hornistech. Odzbrojující však byli trombonisté, jejichž nástroje jsou většinou odsouvány do pozadí a má se tedy za to, že na tento nástroj se toho moc „fotogenického“ zahrát nedá. V tomto souboru ale hráči dali najevo, že jsou excelentní a že jejich technika i souhra je bravurní. Největší pozornost na sebe však strhl tubista, nejmenší vzrůstem, ale s největším nástrojem. Ovládal ho tak virtuózně a muzikantsky, že se stal bez nadsázky miláčkem publika. 

Koncert zahájil moderátor Jiří Kokmotos, ale záhy si vzal mikrofon první trumpetista Andrew Crowley. Mluvil samozřejmě anglicky a jako rodilý mluvčí příliš nedbal na chabé znalosti angličtiny mnohých zúčastněných. Škoda, přece jen by se tlumočník hodil, soudě podle bezprostředních reakcí lidí, kteří angličtinou vládnou. My, co ji jen lámeme, jsme uvítali změnu moderátora, kterým se následně stal právě tubista Oren Marshall. Nejenom, že skvěle ovládal svůj nástroj, ale jeho slovní projev byl pomalý a výslovnost pečlivá – o to větší radost z pochopení slova.

Nejen, že se střídali moderátoři, ale především se vtipně střídali i hráči na nástroje, předávali si jednotlivé fráze a viditelně je bavila soutěž, kdo je lépe zahraje. A bylo lhostejno, co zrovna hráli. Komunikovali mezi sebou jako hravé děti, neskrývali radost z přesné souhry a naopak kompozice velmi závažné a vznešené hráli s patřičným respektem. Tak tomu bylo v první skupině skladeb s názvem Airs and dances Johna Downlanda v aranži Rogera Harveye, byly to skladby s názvem John Smith his almain, Fortune, Dames and a Squire, In darkness let me Dwell a My Lady Hunsdon´s puffe. Poslední jmenovaná byla nejen úderná a slavnostní, ale především sóla jednotlivých nástrojů byla zdobná a virtuózní, a to nejen u trumpet a trombonů, ale i u horny a dokonce i u tuby. Měkké ušlechtilé tóny hladily v kantiléně a perlily v bězích a ozdobách. 

Další skladbou byla Sonata pian e forte skladatele Giovani Gabrielliho. Hudebníci změnili postavení a proti sobě stáli čtyři a čtyři. Pomalé a opatrné našlapování v napětí a měkká echa vyústila v mohutné forte v závěru. Další skladbou byl Trumpet Tune Johna Stanleye, v aranži Rogera Harveye. Zahájila sólová trubka Philipa Cobba, kterému odpovídala druhá trubka Garetha Smalla. Do tohoto dialogu vstoupil sólový lesní roh Richarda Bisilla a skladba vyvrcholila slavnostním fortissimem všech nástrojů. První blok kulminoval skladbou Hungaria Rhapsody č. 2 Ference Liszta, v aranži hornisty souboru Richarda Bissilla. Úvodní velebné tóny tuby následovalo sólo lesního rohu a následovala další melodie v napětí, umocněném sordinami trubek. Zpěvné sólo horny vystřídaly pevné trombony, uplatnila se opět sólová tuba a pak už se do výšek draly zářivé trubky a s trombony rozjížděly v accelerandu čardášový rytmus. Zpomalení v závěru a pak už skladbu ukončilo crescendo všech nástrojů. 

Druhá polovina večera patřila skladbám Beatles, nejprve Eleanor Rigby Johna Lennona a Paula McCartneyho v aranži Richarda Bissilla, kdy excelovala virtuózní tuba spolu se čtyřmi trombony, poté Blackbird týchž autorů v aranži R. Edeardse zahájila sólová trubka Philipa Cobba a v závěru skladby hrál jeden trumpetista do korpusu tuby a druhý do korpusu lesního rohu, čímž docílili zajímavého zvonivého témbru. Skladba Medley z repertoáru skupiny Queen od Freddyho Mercuryho aranžoval P. Lawrence a na závěr zazněla skladba 007 – Skyfall Adele v aranži R. Edwardse. Pomalou melodii v trombonech doplňovaly postupně ostatní nástroje a zněla zajímavě polyfonně až k závěrečnému vrcholu. 

Rozdováděné publikum a stejně rozdychtění hudebníci, to nemohlo skončit jinak než přídavky. Nejprve J. S. Bach a jeho Svita č. 2 pro flétnu, druhým přídavkem byla skladba Tico Tico brazilského skladatele Zequinhy de Abreu, která je pověstná svojí radostnou virtuozitou a na trubku v ní exceloval Philip Cobb. Závěr patřil skladbě s názvem In nomine Orlanda Gibonse v aranži Elgara Howartha. Byl to večer nabitý energií, nadšením, vitruozitou a výsostným uměním, ze kterého měli radost jak posluchači, tak samotní interpreti. Festival Brno Brass Fest skončil exkluzivně a s příslibem dalších úspěšných koncertů v příštím ročníku.

Foto: Radoslav Vnenčák

Facebook X E-mail WhatsApp