„Cítím závazek odvést co nejlepší práci tam, kde Zuzana Růžičková odvedla tu svou.“

„Ve Wigmore bude vždy něco zajímavého, dokud tam bude existovat tak vizionářská umělecká koncepce.“

„Mám velmi rád celý tým této koncertní síně. Vždycky se u nich zastavím na šálek čaje, když jsem ve městě.“

Cembalista Mahan Esfahani, íránsko-americký umělec žijící v Praze, je jedním z posledních žáků Zuzany Růžičkové. Dal si za životní cíl vrátit cembalo zpět do běžného instrumentáře koncertních nástrojů. Pozornost budí nejen jako koncertní umělec, ale po celém světě i svou neúnavností v poptávání nové hudby pro tento nástroj. Letos v červnu se stal v Londýně nejmladším držitelem medaile Wigmore Hall, skutečné mekky komorní hudby. Je udělována „významným mezinárodním umělcům a významným osobnostem světa klasické hudby, s tímto sálem pevně spjatým“. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad významem této síně a nad jejími programy. A jeho nejbližší koncert v Praze? Koná se 17. ledna v kostele sv. Šimona a Judy, kde s houslistkou Florence Malgoire provedou Bachovy sonáty. 

Kdy toto ocenění vzniklo, jaké významné osobnosti ho získaly před Tebou, co Tě s nimi spojuje a jaký je podle Tebe jeho skutečný význam?

Medaile začala být pravidelně udělována poměrně nedávno – jako první ji v roce 2007 získal skvělý písňový interpret Matthias Goerne. Od té doby se mezi jejími laureáty objevila řada hudebníků, kterých si velmi vážím: Menahem Pressler, Sir András Schiff, Brad Mehldau, Thomas Quasthoff, Dame Felicity Lott… Domnívám se, že základním smyslem Wigmore Medal je ocenit výkony v této koncertní síni, které měly širší dopad ve světě klasické hudby, zejména v jeho mezinárodně uznávaných centrech.

Kdy jsi poprvé vystoupil ve Wigmore Hall a kolik koncertů jsi v ní doposud absolvoval?

Poprvé jsem v této síni hrál, tuším, na podzim roku 2008 s The English Concert – na programu byl Pátý Braniborský koncert (skladbu jsem od té doby provedl nesčetněkrát). Dosud jsem zde vystoupil asi čtyřicetkrát.

Které z těchto recitálů považuješ za klíčové a proč?

Cyklus pětadvaceti koncertů s kompletním dílem Johanna Sebastiana Bacha pro klávesové nástroje (mimochodem, žádné z nich jsem ještě nehrál v České republice). Asi nejzábavnější (a nejvíce nervy drásající) bylo mé dosud jediné veřejné vystoupení jako klavírista – provedl jsem Písně pro Ariela od Michaela Tippetta!

Laudatio přednesl John Gilhooly, který se stal uměleckým ředitelem Wigmore Hall v roce 2005 ve věku dvaatřiceti let. Čím je specifický jeho způsob vedení této koncertní síně a co Tě na jeho proslovu nejvíce zaujalo a potěšilo?

Myslím, že vůbec nepřeháním, když řeknu, že se John Gilhooly zásadním způsobem zasloužil o velké změny v klasické hudbě. Má na starosti někdy i dva koncerty denně, sedm dní v týdnu. Za jeho éry se publikum v sále omladilo a stalo se poněkud rozmanitějším. To vše se děje díky jeho mimořádné energii a vizi, protože sál nedostává prakticky žádné veřejné subvence. Skutečnost, že se mi jako cembalistovi podařilo vystoupit v této síni tolikrát v době pro umění tak obtížné, opravdu vypovídá o tom, jak výtečně tento sál řídí. Nemohu ani vyjádřit, jak jsem Johnu Gilhoolymu vděčný za to, že vytvořil opravdu velké dílo, o kterém se jednou bude psát… Upřímně řečeno, nejvíc mě na jeho projevu potěšilo to, že mi za ta léta dal šanci vyjádřit umělecké poselství, které jeho publikum pochopilo a které umocnil neuvěřitelně výkonný propagační aparát Wigmore Hall a jejich online streamovací platformy.

Další projev přednesl vévoda z Kentu. Jak se vztahuje k tomuto ocenění a co na něm nejvíce překvapilo?

Jeho královská Výsost se jako královský patron sálu stal ústředním osobností kultury ve Spojeném království v době, kdy se tam klasická hudba ocitla pod palbou kritiky a nepochopení ze strany širší veřejnosti. Rád bych si myslel, že představuje tradičnější protějšek k nenápadně revoluční povaze Johna Gilhoolyho.

Čím je Wigmore Hall specifická a výjimečná mezi koncertními sály po celém světě?

Je to jednoduše celé to prostředí z hlediska architektury, místa, osvětlení, akustiky, která zachytí každý sebemenší problém, a člověk si ho tak nádherně uvědomí. Vystupovat v tomto sále je jako být vzděláván, zatímco hrajete svůj vlastní koncert. Navíc mám velmi rád celý tým této koncertní síně, vždycky se u nich zastavím na šálek čaje, když jsem ve městě.

Tvůj koncert navštívila řada významných osobností z oblasti umění a politiky. Čí účast Tě nejvíce potěšila?

Těžko říct, ale přítomnost mého přítele Marcuse du Sautoye, profesora Public Understanding of Science v Oxfordu, byla docela příjemná, protože on byl zcela zásadní pro to, jak jsem změnil svůj pohled na hudbu. Dame Sarah Connollyová mi byla v průběhu let opravdovou mentorkou a „agony aunt“, jak říkáme v angličtině. Je jich příliš mnoho na to, abych je spočítal, ale byl jsem vděčný, že jsem je všechny viděl. Důležitá byla také přítomnost Julie Voglové, londýnské výtvarné umělkyně, která je dcerou Franka Vogla, bratrance Zuzany Růžičkové – je teď jako moje sestra.

V rámci ocenění zazněla zmínka o Tvé velké mentorce Zuzaně Růžičkové. V jaké souvislosti jsi ji zmínil?

Samozřejmě, Zuzana Růžičková toho v tomto sále za tři desítky let odehrála opravdu hodně, takže jsem spíše dal najevo, že cítím závazek odvést co nejlepší práci tam, kde ona odvedla tu svou. Cokoli menšího by bylo urážkou její velké památky a jejího odkazu.

Jaké jsou Tvé další plány ve Wigmore Hall?

Tak trochu od všeho něco. Velká série Scarlattiho sonát (dělal jsem celý večer Scarlattiho v Barbican Hall i v Southbank Centre, takže je důležité vzít je „domů“ do Wigmore), spolupráce s různými sólisty, kompletní koncerty Johanna Sebastiana Bacha, nějaké soudobé skladby včetně elektronické hudby, oslava sedmdesátých narozenin Bretta Deana a tak dále. Ve Wigmore bude vždy něco zajímavého, dokud tam bude existovat tak vizionářská umělecká koncepce.

Aleš Březina

Foto: Facebook – Wigmore Hall, Kaja Smith