„I když se Daniel Barenboim musel ze zdravotních důvodů nastudování této opery vzdát, jeho návrh zůstal součástí dramaturgického plánu.“

„Den po zcela vyprodané premiéře začaly dosud neprodané lístky na zbývající tři představení mizet jako sníh na slunci.“

„Nepřestanu, dokud tuto operu nedostanu na pódium MET!“

Dva významné rakouské operní festivaly přispěly zásadním způsobem ke zvýšení povědomí o Bohuslavu Martinů jako mezinárodním klasikovi operní hudby 20. století. Tím prvním byl v roce 1999 festival Bregenzer Festspiele, na kterém zazněla ve světové premiéře první verze opery Řecké pašije, a to v koprodukci s londýnskou Královskou operou, kde projekt získal v roce 2001 Cenu Laurence Oliviera za nejlepší novou operní inscenaci uplynulého roku. Definitivní razítko k tomuto průlomu dala inscenace druhé verze Řeckých pašijí na letošním ročníku Salcburského festivalu.

V ulicích centra Salcburku visí upoutávky zvoucí na Řecké pašije citátem z libreta (a samozřejmě z Kazantzakisova románu): „Jak tu můžete sedět se založenýma rukama a odpočívat?“

A opravdu, až dosud bylo každé provedení Řeckých pašijí spojeno s nějakým výrazným mezinárodním konfliktem, který této opeře dodával na aktuálnosti, ať již to při premiéře v Bregenzu v roce 1999 byla válka v Jugoslávii, anebo o dvanáct let později při uvedení opery v Teatro Massimo v Palermu živé záběry uprchlíků, vystupujících z lodí v nedaleké Lampeduse. Ostatně již v době, kdy vedení Londýnské královské opery zvažovalo nastudování světové premiéry první verze Řeckých pašijí, tedy v roce 1957, byla jedním z důvodů pro negativní rozhodnutí tehdy aktuální kyperská krize, která po dlouhé protibritské kampani ze strany partyzánské skupiny kyperských Řeků vyvrcholila 16. srpna 1960 získáním nezávislosti na Spojeném království.

Salcburská inscenace jako jedna z mála neobsahuje narážky na žádný konkrétní mezinárodní konflikt. Režisér Simon Stone odolal pokušení využít aktuální uprchlickou krizi, vzešlou z ruské agrese na Ukrajině, a zasadil svou inscenaci do vizuálně zcela abstraktního prostoru, sestávajícího z dřevěné šedivé stěny, táhnoucí se z jedné strany Felsenreitschule na druhou a sahající až do výše poslední z proslulých arkád.

Tuto scénu oživil ve spolupráci se scénografkou Lizzie Clachan o řadu více či méně neviditelných výřezů, jakýchsi filmových oken, která se nečekaně otevírají a zavírají a odhalují tak skryté či prostorově vzdálenější výjevy. S pomocí digitální kopie skladatelovy autografní partitury opravil režisér spolu s dramaturgem Christianem Arsenim zastaralou a místy zcela zavádějící jazykovou adaptaci Briana Large ve vydání vídeňské Universal Edition a vytvořil tak verzi daleko bližší skladatelovu místy ne zcela idiomatickému anglickému originálu. Jeho vášnivě monumentální režijní pojetí také bezezbytku strhlo publikum premiérového uvedení opery, kterou si Stone naprosto zamiloval. Na oslavě po premiéře mi dokonce řekl (a neznělo to jako nadsázka): „Nepřestanu, dokud tuto operu nedostanu na pódium MET!“

Hlavním impulsem pro zařazení poslední opery Bohuslava Martinů na program patrně nejprestižnějšího světového festivalu bylo výslovné přání dirigenta a klavíristy Daniela Barenboima. Jeho vztah k Salcburku trvá již po sedm desetiletí a sahá až do roku 1953, kdy v tomto městě ve věku 11 let navštěvoval hodiny dirigování u Igora Markeviče. Jak mi sdělil dramaturg Christian Arseni (a později potvrdil i obchodní ředitel festivalu Lukas Crepaz), když byl maestro Barenboim ze strany festivalu dotázán, jakým dílem by chtěl završit své mnohaleté účinkování na tomto festivalu, navrhl bez váhání Řecké pašije Bohuslava Martinů. I když se v září 2022 musel ze zdravotních důvodů nastudování této opery vzdát, jeho návrh zůstal součástí dramaturgického plánu. Původně oslovený Jakub Hrůša nemohl nabídku z časových důvodů přijmout, a tak volba padla na mladého francouzského dirigenta Maxime Pascala, laureáta soutěže Salcburského festivalu pro mladé dirigenty (Salzburg Festival Young Conductors Award) z roku 2014 a uznávaného specialistu především na hudbu 20. a 21. století. Ten akceptoval Barenboimem zvolenou druhou verzi opery (která ostatně byla v době jeho oslovení v září 2022 již nezměnitelná). S pomocí Institutu Bohuslava Martinů opravil velké množství tiskových chyb ve vydání vídeňské Universal Edition, pocházejícím z doby Sacherovy premiéry díla v curyšské opeře v roce 1961.

Mluvit o kvalitách Vídeňských filharmoniků by bylo nošením dříví do lesa, ale rád bych vyzdvihl i vynikající nastudování všech zúčastněných sborů, tedy sboru Vídeňské státní opery, sboru Salcburského festivalu a tamního dětského sboru. Z prvotřídního ansámblu mne vedle tří představitelů hlavních mužských rolí nejvíce zaujaly dvě hlavní ženské sólistky, Sara Jakubiak (Kateřina), pro kterou to bylo po Juliettě v Carnegie Hall již druhé setkání s operní tvorbou Martinů, a Christina Gansch jako Lenio.

Kritika označila Řecké pašije, poslední premiéru letošního festivalu, za jeho největší úspěch či dokonce přímo za jeho záchranu na poslední chvíli. Den po zcela vyprodané premiéře začaly dosud neprodané lístky na zbývající tři představení mizet jako sníh na slunci – na každé z nich bylo možné koupit již jen několik málo posledních, a to jen ve třech nejdražších kategoriích.

Autor těchto řádek měl to potěšení hovořit na pozvání Freunde der Salzburger Festspiele o genezi Řeckých pašijí se speciálním zaměřením na zájem Herberta von Karajana o světovou premiéru první verze této opery.

Na závěr této přednášky proběhl křest zatím posledního svazku Souborného vydání díla Bohuslava Martinů, obsahujícího kromě orchestrálních Parabol také Fresky Piera della Francesca, skladbu, kterou Martinů věnoval Rafaelu Kubelíkovi – a ten ji spolu s Vídeňskými filharmoniky provedl ve světové premiéře na festivalu Salzburger Festspiele v roce 1956.

Foto: SF / Monika Rittershaus, Aleš Březina, Lukas Alioth