„Posluchači byli přeneseni do bájných časů.“

„Filharmonici se bravurně proplétali plností orchestrální sazby a pod vedením zkušeného Petra Vronského prodali zvukovou pestrost díla.“

„Závěrečná invokace na vokálu ve vysokých polohách byla v podání Magdalény Hebousse odzbrojující.“

Festival Mahler Jihlava – Hudba tisíců uvedl ve čtvrtek 13. června v jihlavském kostele Povýšení sv. Kříže vrchol jarní řady programu. Unikátní projekt Má vlast před mou vlastí s podtitulem Vlastenecké motivy v české hudbě 19. století přinesl v rámci Roku české hudby ojedinělý výběr děl méně známých autorů většinou předsmetanovské doby. Na koncertu se podílela Severočeská filharmonie Teplice s dirigentem Petrem Vronským, mužské hlasy Jihlavského smíšeného pěveckého sboru Melodie a dětského sboru Gaudium ZUŠ Jihlava pod vedením Pavla Saláka společně se sólistkou Národního divadla Magdalénou Hebousse. 

Dílo Gustava Mahlera stojí v centru jihlavského festivalu, nicméně každým ročníkem se organizátoři snaží představit i doplňující jednotící prvek. Letos je jím spojitost Gustava Mahlera s českým hudebním prostředím a napojení festivalu na intenzivně probíhající oslavy Roku české hudby a projektu Smetana200. Známým faktem je, že Gustav Mahler byl velkým propagátorem hudby Bedřicha Smetany i Antonína Dvořáka. Jihlavská „vlastenecká akademie“ přiblížila, jak k tématu národní historie spojenému s procesem etablování moderního českého národa přistupovali jiní autoři, často generační předchůdci, nebo i vrstevníci, kteří se dostali do stínů tehdejších velkých jmen – Smetana, Dvořák, Fibich. V Jihlavě tak zazněla díla Františka Škroupa, Hynka Vojáčka, Karla Šebora, Karla Bendla či Josefa Leopolda Zvonaře. Vrcholem koncertu bylo po sto sedmdesáti letech obnovené uvedení Libušina proroctví (Libuša´s Prophezeihung) Augusta Wilhelma Ambrose. 

Hudebně-vlasteneckou přehlídku uvedla Slavnostní předehra C dur Hynka Vojáčka (1825–1916). Ouvertura otevřela 18. listopadu 1862 provoz Prozatímního divadla v Praze, po ní bylo na programu historické drama Vítězslava Hálka Král Vukašín. Zlínský rodák Hynek Vojáček působil většinu svého profesního života jako carský kapelník, fagotista a hudební pedagog v Petrohradu pod pseudonymem Ignatij Kašparovič Vojáček. Záslužné byly jeho sběratelské aktivity valašských lidových písní při každé návštěvě rodného kraje. Z Ruska vedl čilou korespondenci s přítelem Leošem Janáčkem a také v roce 1870 s Bedřichem Smetanou ohledně uvedení Prodané nevěsty v Petrohradě. Jihlavské publikum mělo v podání vynikajících Severočeských filharmoniků příležitost vyslechnout zdařile dynamickou kompozici, v níž nebylo možné přeslechnout „smetanovské“ motivické probublávání. Na jemný úvod navázaly honosně znějící žestě, postupně se sazba jako chorální oslava zahušťovala. Lahodně měkce provedená byla cellová témata a smyčcová melodická lyrika. V plné orchestrální síle ústila předehra do monumentální gradace za úderů tympánů a činelů tak, jak se na slavnostně vlastenecký kus patří. 

Následovala další předehra, a to k romantické opeře Svatojánské proudy pražského rodáka Josefa Richarda Rozkošného (1833–1913). Poměrně obsáhlé kompoziční dílo tohoto činorodého hudebního vlastence bylo ve své době velmi oblíbené, nejvíce slávy a úspěchů zažil Rozkošný s operní tvorbou, která čítá na jedenáct titulů (Černé jezero, Popelka, Krakonoš…). Některé ze zpěvoher se dostaly opakovaně nejen na scénu Prozatímního, ale později i Národního divadla. 

Ve druhé polovině 19. století se divoké peřeje ve skalnatém údolí řeky Vltavy staly námětem pro nejedno hudební dílo. Již neexistující Svatojánské proudy patřily po staletí k obávaným místům starých vltavských vorařů, dnes je tento sedmikilometrový úsek zatopen Štěchovickou přehradou. Rozkošného baladická opera o čtyřech dějstvích Svatojánské proudy s původním německým názvem Die Moldaunixe (Vltavská víla) vznikla na německý text Eduarda Rüffera (autorem českého překladu byl F. A. Šubert, pozdější ředitel Národního divadla). Premiéru opery dne 3. října 1871 v Prozatímním divadle dirigoval ještě slyšící hlavní kapelník Bedřich Smetana, a to s údajným pochvalným vyjádřením a velkým ohlasem publika. O orchestraci opery požádal Rozkošný svého přítele, zkušeného kapelníka a skladatele Karla Šebora. V Jihlavě z opery zazněla koncertantní předehra, která ale zpěvohru dodatečně doplnila až v novém nastudování v roce 1880! Posluchači si tak mohli udělat obrázek, jak k dobově oblíbenému tématu přistoupil o devět let mladší současník Bedřicha Smetany. Severočeští filharmonici se do provedení přírodně motivické předehry v akusticky náročném prostředí kostela pustili s odhodlaným nasazením. Podařilo se jim přiměřeně vystihnout až přílišnou lyrickou „nasládlost“ Rozkošného melodiky, bravurně se proplétali plností orchestrální sazby a pod vedením zkušeného Petra Vronského prodali zvukovou pestrost díla – bouřlivé vltavské proudy, široké flétnové figurace, lovecké imitace či tišivě pobublávající pasáže, odehrávající se v krajině českého symbolu, řeky Vltavy. O nic z toho nebyla nouze a pozornému posluchači neunikly ony identické smetanovské motivy. K zamyšlení nad (ne)původností Rozkošného hudebně motivického materiálu předehry vede dnes již známý fakt, že autorovu operu doplnila až o několik let po vzniku Smetanovy Vltavy (1874). Inspirační vliv je zde tedy chronologicky opačný – Rozkošný po Mé vlasti. Což ale neubírá nic na předpokladu, že ztělesnění řeky Vltavy i hudební zachycení Svatojánských proudů v Rozkošného opeře mohlo být Smetanovi jistou inspirací již v době, kdy řídil její premiérové nastudování v roce 1871.

Program pokračoval orchestrální ukázkou husitského chorálu z velké romantické opery Nevěsta husitská (1868) od Karla Šebora (1843–1903), zmíněného výše v souvislosti s instrumentačními dovednostmi ve Svatojánských proudech J. R. Rozkošného. Šeborův hudební talent byl mimořádný, jak hodnotil básník Jan Neruda. Skladatelovu uměleckou osobnost kvitoval dokonce i přísný kritik Otakar Hostinský, Šebor byl dokonce přezdíván „českým Meyerbeerem“. Úspěchy mladšího konkurenta Karla Šebora na poli operním dělaly vrásky v 60. letech i samotnému Bedřichu Smetanovi, jenž si k Šeborově opeře v den její premiéry zaznamenal: „Od Šebora nově provozovaná opera: Husitská nevěsta je nadmíru lehkomyslná práce; vzdor její nicoty byl komponista po každém aktu volán – špatné znamení vkusu obecenstva.“ Nicméně Nevěsta husitská byla jako nejúspěšnější Šeborova opera ve stylu pokusu o českou variantu francouzské velké opery reprízována i na prknech Národního divadla. Bohužel Šeborova skladatelská popularita byla vykoupena postupným zapomenutím ve stínu velkých národních jmen. Jihlavské publikum mělo unikátní příležitost vyslechnout alespoň část díla, které Šebor zkomponoval na atraktivní historický námět již zmiňovaného libretisty Eduarda Rüffera v pouhých pětadvaceti letech. Filharmonici v kostelní lodi skvěle pracovali s instrumentální chorálovou citací písně Ktož jsú boží bojovníci, jíž Šebor vůbec jako první užil v rámci hudebně-dramatického díla. S dynamickým vzruchem se střídaly barevné smyčcové plochy a bojovně tvrdé dechy, které intenzivně zvyšovaly naléhavost předehry za podporujícího víření bubnu až do zklidnění v podobě nádherné smířlivé chorální meditace. 

Dramaturgie koncertu pokračovala dílem Karla Bendla (183 –1897), další významné osobnosti pražského kulturního života druhé poloviny 19. století. Bendl převzal v roce 1865 po Bedřichu Smetanovi místo sbormistra v Hlaholu a významně pozdvihl pěveckou úroveň sboru. V roce 1873 stál Bendl dokonce u prvního výrazného úspěchu spolužáka z varhanické školy Antonína Dvořáka, kdy s Hlaholem strhujícím výkonem provedl Dvořákův hymnus Dědicové Bílé hory. V době pozdějšího Dvořákova působení v Americe byl Bendl jeho zástupcem na pražské konzervatoři. V Jihlavě zazněla předehra k Bendlově baletní pantomimě Česká svatba (1894). O smetanovsky laškovné melodické inspirace nebyla nouze. Orchestr tančil v rytmu veselkovského hemžení, flétny láskyplně preludovaly a překvapivě zazněla i hudební citace dudácké lidové písně Žádnej neví, co sou Domažlice. Zkrátka zpěvná předehra na nefalšovanou veselou českou notu. Ve stejném melodicky rozverném duchu byl i následující Slavnostní pochod z Bendlovy opery Břetislav a Jitka (1870), kdy se posluchači nemohli ubránit rytmickému pohupování nohou.

Blok po přestávce byl nejprve věnován Františku Škroupovi (1801-1862). Dramaturgie koncertu tak poprvé představila autora generačně staršího – doby předsmetanovské. Škroup byl výraznou osobností první poloviny 19. století. Stál u zrodu mnoha významných vlasteneckých aktivit a zasloužil se o zakladatelské dílo české národní opery. Po odchodu z Prahy působil jako kapelník v nizozemském Rotterdamu, kde je pochován. Nejprve zazněla předehra k opeře Libušin sňatek. Výňatky z opery na české libreto Josefa Krasoslava Chmelenského uvedl Škroup už v roce 1835, celého nastudování se ale zpěvohra dočkala až po důkladné revizi v roce 1850 ve Stavovském divadle, a to s poměrně příznivým ohlasem. Vzpomínka na tuto Škroupovu operu byla později zatlačena hudebním zpracováním téže látky Bedřichem Smetanou. V Jihlavě filharmonici otevřeli předehru jemným nástupem, akcentována byla četná a krásně klenutá melodická sóla, především v hobojích. Posluchači byli přeneseni do bájných časů, celková atmosféra předehry byla slavnostní s triumfálním závěrem, který byl oceněn dlouhým potleskem. Následovala Škroupova předehra k vůbec první české opeře Dráteník z roku 1826, také na text J. K. Chmelenského. Svůj „opus číslo 1“ složil Škroup jako čtyřiadvacetiletý s ohledem na vkus pražského publika a repertoár Stavovského divadla. Předehra je uvedena dramaticky pomalým tempem, opět je akcentována jímavá melodie v hoboji. Postupně se rozvíjí zajímavá orchestrace a nástin chytlavého příběhu gradujícího za veselého flétnového tance, který sólistka excelentně publiku předvedla za děkovného vyzvání Petra Vronského a náležitého aplausu. 

Vrcholem koncertu i dlouhodobě připravovaného projektu bylo obnovené nastudování Libušina proroctví pro soprán, sbor a orchestr, jenž v roce 1850 složil August Wilhelm Ambros (1816–1876), dnes již téměř neznámý skladatel první poloviny 19. století. O znovuvzkříšení unikátního díla se po sto sedmdesáti letech zasloužil muzikolog Jiří Štilec, který edičně zpracoval rukopis uložený v Českém muzeu hudby. Ambros složil proroctví na německé libreto Josefa Bayera (1827–1910), jenž převzal základní motiv z divadelní hry Clementa Brentana Založení Prahy (1815). V pozadí však byla i další dobově často využívaná inspirace z Rukopisů. Legenda o bájné kněžně Libuši vyvolala už v 50. letech 19. století velký společensko-politický ohlas. U Ambrose se jedná se o dobovou připomínku tzv. zemského vlastenectví – užití druhého jazyka, němčiny, v době formování moderního českého národa. Ostatně i řada libret Bedřicha Smetany vznikala na německé texty s překlady do češtiny. 

Kompozičně je Libušino proroctví monodramatem s akcentem triumfální pěvecké úlohy a impozantního sboru. Orchestrální sazba je vcelku jednoduchá, instrumentačně nenáročná, ale význam díla spočívá v celkovém motivickém přístupu k mytologické atmosféře a práci s tématem v době revolučních změn, formování národnostních vztahů mezi Čechy a Němci a etablování české národní hudby. Ambros byl představitelem porozumění mezi oběma národnostmi, což se mu podařilo citlivě promítnout i do Libušina proroctví. Severočeská filharmonie Teplice se novodobého nastudování pod taktovkou Petra Vronského zhostila skvěle. Podařilo se naplno vystihnout hudebně dramatickou krásu věštby o budoucnosti českého lidu. Mladá česká sopranistka Magdaléna Hebousse je laureátkou a držitelkou Ceny Gustava Mahlera z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech 2023, i z těchto důvodů byla přizvána k nastudování role Libuše pro jihlavský festival. Po krátkém instrumentálním úvodu zahájila hlavní představitelka recitativní promluvou. V roli Libuše působila zpočátku možná až příliš skromným projevem a s bázlivou úctou k náročné premiérované roli na původní německý text, ale brzy se naplno projevil její cit pro kantilénovou lyriku umocněný jemným podkladem ve violách a cellech. Závěr recitativu s prorockým zvoláním o založení města Prahy akcentovala věrohodně jako bájná věštkyně. Po krátké instrumentální mezihře přišla nejprocítěnější larghettová část skladby, kdy Libušina naléhavá árie vypráví o vzkvétající budoucnosti města. Závěrečná invokace na vokálu ve vysokých polohách byla v podání Magdalény Hebousse odzbrojující. Následně přišel na řadu mužně dramatický sbor v podání skvěle připravených členů Jihlavského smíšené pěveckého sboru Melodie, který doplnily i vyspělejší chlapecké hlasy z Dětského pěveckého sboru Gaudium při Základní umělecké škole Jihlava pod vedením sbormistra Pavla Saláka, jenž také zpěvem podpořil sbor. Orchestr po této extatické pasáži krátkou mezihrou a citlivě nastavenou dynamikou zklidnil situaci, aby připravil prostor pro vzrušeně monumentální část, ve které Libuše dramaticky akcentovaným sopránem nahlíží do budoucích válečných útrap národa. Emočně vypjatá sopránová árie se proplétala působivým sborem, efektní orchestrace ubíhala a postupně nabírala na intenzitě až do vrcholně velkolepého závěru naplněného nadějným jásotem o svobodě národa. Výkon mladé sopranistky Magdalény Hebousse byl strhující, ale přirozeně skromný. Nebylo nutné přehnaných teatrálních gest, po celou dobu měla sólistka ruce založené na těle a nerušila vážnost skladby častým otáčením od dirigenta k publiku. Její zvonivě čistý soprán poskakoval nad skvěle připraveným sborem, který svojí vyrovnanou hlasovou harmonií pozorně reagoval na dirigenta a orchestr. Dlouhé standing ovation a výkřiky ‚bravo‘ byly na místě. 

Závěr koncertu patřil notoricky známému hymnu Čechy krásné, Čechy mé, který v roce 1852 složil Josef Leopold Zvonař (1824–1865). Stejně jako u Bedřicha Smetana si letos připomínáme dvousté výročí narození tohoto českého skladatele a pedagoga. Petr Vronský společně se sólistkou, sborem a orchestrem vyzval vnímavé publikum ke společnému zpěvu, kterým se uzavřela posluchačsky vstřícná atmosféra celého večera. 

Unikátní dramaturgický koncept celého koncertu představil mimořádně zajímavá díla z oblasti českého kulturního života, která v době vlasteneckého bujení a obrozeneckého kvasu znázorňovala a symbolizovala naši hudební identitu. Celý koncert byl zaznamenáván nahrávací technikou a nutno zmínit, že dlouho připravovaný projekt byl právem vysokým hodnocením podpořen Ministerstvem kultury České republiky z programu Smetana 200 – Rok české hudby 2024.

Foto: Mahler Jihlava – Hudba tisíců / Veronika Bartošová