„Příběh opery vypráví mimo jiné i o divadle a chuti žít svobodně.“

„Johann Sebastian Bach v díle dokázal přesně vyjádřit emoce.“

„Citlivě jsem hledal texty nebo čistě znějící hudební pasáže, které bych více akcentoval či posílil význam jejich sdělení.“

Do Státní opery se na repertoár v letošní sezóně vrátila opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka a vedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK zařadilo na velikonoční období do kostela sv. Šimona a Judy Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Obě produkce se hrají v režijním a scénografickém pojetí významného tvůrce Matěje Formana, který byl v roce 2022 vyznamenán oceněním rytíř francouzského Řádu umění a literatury.

Jeníčka a Mařenku v roce 2015 hudebně nastudoval Martin Leginus, tehdejší hudební ředitel Státní opery. Letos dílo řídí Richard Hein. Stál jste v čele tvůrčího týmu nejen z pozice režiséra a scénografa, ale společně se svými kolegy jste adaptoval i libreto skladatelovy sestry Adelheid Wette. Vzpomínáte si, s jakými pocity jste přijal nabídku k inscenování díla?

Kompozice je krásná, ale vztah k dílu jsem si hledal postupně. Nabídku k inscenaci opery Hänsel und Gretel Engelberta Humperdincka jsem dostal nejdříve společně se svým bratrem, režisérem Petrem před více než deseti lety od tehdejšího uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery Petra Kofroně. Iniciátorem nové premiéry v divadle byl Martin Leginus, který si přál skladatelovu operu hudebně nastudovat. Prý se v dětství po jejím zhlédnutí rozhodl, že se stane dirigentem. Měl jsem původně navrhnout scénografii, ale bratr se režie nečekaně zřekl z časových důvodů. Když jsem byl Petrem Kofroněm posléze požádán o inscenování díla, přiznám se, že jsem nabídku nejdříve odmítl.

Prostředí Národního divadla jste znal velmi dobře ze svých předchozích zkušeností. Se svými kolegy jste navrhl úspěšné scénografie v historické budově Národního divadla k opeře Kráska a zvíře Philipa Glasse (2003) a jazzové opeře Dobře placená procházka Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra (2007). Vaší třetí scénografickou spoluprací s naší první scénou byla opera Čarokraj Marka Ivanoviće (2013). O rok dříve jste se ovšem v divadle představil i jako režisér, dokonce debutující s realizací galavečera Ceny paměti národa. S režií jste však neměl ani po pár letech příliš zkušeností navzdory i jiným projektům. Proto jste se zdráhal přijmout novou nabídku pro Státní operu?

Spíše jsem tehdy zvažoval svůj vztah k Humperdinckově dílu. Na druhé straně, upřímně, máte pravdu, k režii jsem se dostal poprvé v roce 2012, kdy jsem byl přizván neziskovou organizací Post Bellum, abych pro slavnostní večer udělování Cen Paměti národa vytvořil medailóny oceněných lidí, jejichž život byl spojen v minulosti s krutým obdobím stráveným v koncentračních táborech, komunistických lágrech či ve vězení. Jednalo se současně o přímý televizní přenos z historické budovy Národního divadla. Podruhé jsem dostal příležitost o rok později ve Francii, kde jsem pro Divadlo Jeu de Paume v Aix-en-Provence navrhl scénografii ke hře Aladin, dílo bylo inspirováno arabským příběhem z knihy Tisíc a jedna noc. Po dobu zkoušek jsem se stal současně i spolurežisérem inscenace a posléze jsem Aladina uvedl již z pozice režiséra a scénografa se souborem Divadla bratří Formanů na lodi Tajemství v Praze. Žádost k inscenování Humperdinckovy opery Hänsel und Gretel jsem promýšlel delší dobu – a až po několikerém poslechu díla jsem se rozhodl, že nabídku od Petra Kofroně přijmu.

V českém prostředí bývá opera většinou uváděna pod názvem Perníková chaloupka, s inscenačním týmem jste se přiklonili k titulu díla Jeníček a Mařenka. Proč jste se rozhodl adaptovat se svými kolegy libreto skladatelovy sestry Adelheid Wette?

Nelíbilo se mi, že se opera odehrává v prostředí chudé chaloupky, kde děti trpí hlady. Měl jsem pocit, že původní lokalita a výchozí situace příběhu by byla od naší české současnosti příliš vzdálená. Mám blízko k cirkusovému, pouťovému a kočovnému světu, a tak jsem začátek opery zasadil do cirkusové rodiny, ve které děti sní o tom, že jednou z nich budou také divadelníci. Jeníček by se rád stal principálem a Mařenka první dámou na scéně.

Básník a germanista Radek Malý, se kterým jsme s bratrem Petrem spolupracovali už na opeře Čarokraj pro Národní divadlo, přebásnil text libreta Adelheid Wette. Musím však podotknout, že současně akceptoval důrazy na dikci a rytmus slova v závislosti na zpěvu. Libreto jsme adaptovali společně. Na scénografii, dekoraci a kostýmech jsem spolupracoval s výtvarnicí Andreou Sodomkovou. Zpívaný text se ještě během zkoušek upravoval podle přání dirigenta Martina Leginuse. Během zkoušek jsem často vycházel z inspirace prostředí životem komediantů, který mám velmi rád. Cirkusové prostředí je ovšem i dnes pro mne synonymem nelehkého života a dřiny. Příběh opery vypráví mimo jiné i o divadle a chuti žít svobodně.

Kvůli dětem jsem si velmi přál, aby se zpívalo česky, a také jsem se kvůli nim rozhodl použít v inscenaci loutky. Chtěl jsem, aby děti v hledišti sledovaly na jevišti především hrdiny příběhu, Jeníčka a Mařenku, za nimiž se dvě ženské představitelky postav pohybují na scéně spíše jak jejich zpívající hlasy v oborech mezzosoprán a soprán. Při zkoušení mne ale překvapilo, jak uvěřitelně zvládaly naše sólistky zahrát své postavy. A tak se nakonec loutkové postavy Jeníčka a Mařenky vystřídají během našeho divadelního vyprávění několikrát i s živými postavami. V našem pojetí s překladem Radka Malého je akcentováno i poselství dané v libretu: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší,“ a rovněž další postoj člověka „Když je nouze nejvyšší, srdce jsou si nejbližší.“

FOK nabídne opět po roce ve dnech 28. až 30. března 2024 v kostele sv. Šimona a Judy ve vašem režijním a scénografickém pojetí Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Co bylo pro váš tým největší interpretační výzvou u slavného velikonočního oratoria?

Když mi ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Daniel Sobotka společně s dramaturgem tělesa Martinem Rudovským nabídli projekt Bach – Janovy pašije, přizvali k hudební spolupráci orchestr Musica Florea s dirigentem Markem Štrynclem. Paradoxně největší vokální výzvou bylo pro interprety naučit se party česky. I když mne mnozí z nich upozorňovali, že se jedná o Bachovo ikonické dílo, které se často zpívá v německém originále, stále jsem v počátcích příprav opakovaně našemu týmu připomínal, že od zasvěcených znalců hudby vím, že český překlad zpívaného textu existuje, ale nevěděl jsem, kde libreto získat.

Martinu Rudovskému se však podařilo, po čase pátrání, zpočátku asi i proti jeho vůli, získat nejdříve opis sborového zpěvu v češtině. A později jsme získali přes archívy i český překlad celého díla Janových pašijí Johanna Sebastiana Bacha, který ve čtyřicátých či padesátých letech minulého století vytvořil muzikolog Mirko Očadlík. Jeho verze se zřejmě dlouho neuváděla, a proto jsem byl rád, že naše provedení díla v češtině bylo vloni jak pro vokální interprety, tak i pro návštěvníky, jak jsem se později dozvěděl, vítaným přínosem.

Bachovy Janovy pašije předkládají divákům známý náboženský příběh, který v sobě skýtá jistě i určitou náročnost symbolického významového přesahu…

Ano. Musím zcela upřímně říci, že divadlo je sice silný prostředek k vyprávění, ale zde byl příběh silnější. Johann Sebastian Bach v díle dokázal přesně vyjádřit emoce, a proto jsem musel velmi opatrně hledat různé scénické obrazy, symboly či způsoby vyjádření. Citlivě jsem hledal texty nebo čistě znějící hudební pasáže, které bych více akcentoval či posílil význam jejich sdělení.

Scénický prostor jsem rozehrál pod kůrem s varhanami a symbolicky jsem využil malovaný triptych obrazů s krajinou kolem Jeruzaléma. Scénografii jsem rozdělil na chrámový prostor, symbolickou lokalitu Getsemanské zahrady a Golgoty. Během zkoušení jsem považoval za důležité pracovat s charaktery různých postav a jejich protagonisty, ale při hledání ztvárnění Ježíše Krista jsem inspirativně vyšel ze španělského prostředí, které navazuje v církevních procesích na středověkou tradici. Pro účely zachycení ústřední postavy vytvořil výtvarník Josef Sodomka velkou loutku Krista a také několik loutek do procesí. Ve scénografii jsem použil malovaný obrazový horizont vytvořený potiskem tylu, který umožňuje zajímavé světelné efekty a jehož pomocí jsem i v nedivadelním prostoru kostela mohl dosahovat proměnlivosti obrazů a atmosfér, které Janovo vyprávění provázejí.

V kostele sv. Šimona a Judy jste inscenoval v Praze i Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby, jejíž premiéra se konala ve vaší režii a scénografii 3. prosince 2021. Program byl nazván Kouzelná Rybovka Matěje Formana. V letošní sezóně se v adventním a vánočním období opět vrátila na repertoár programů FOK. Jak na vás dílo zapůsobilo v době příprav jeho scénického ztvárnění?

Jakub Jan Ryba nebyl jen autorem hudby, ale i veršovaného textu. Dílo je překrásné, jeho příběh však nedisponuje velkou dynamičností. Jde o rozmluvu pastýřů a prostých lidí, popis kouzelné noci narození i vroucí chvalozpěvy a vyjádření něhy nad narozeným Spasitelem.

S hudební pomocí dirigenta Zdeňka Klaudy jsem se rozhodl scénické provedení Rybovy mše obohatit a rozšířit o příběh zvěstování a samotné narození Ježíše Krista. Ve výběru děl skladatelů zastupujících různé epochy a doprovázející nové scénické obrazy zaznívá soudobá skladba Hle, panna počne Jiřího Miroslava Procházky, následuje klasicistní předehra Stabat mater Jakuba Jana Ryby a postupně v průběhu představení zazní i barokní Óda k narozeninám královny Anny, árie Eternal source of Light Divine Georga Fridricha Händela či první věta z klasicistní Symfonie č. 6 „Ráno“ Josepha Haydna. Mezi části Credo a Offertorium Rybovy České mše vánoční jsme vložili ještě Laudate Dominum Wolfganga Amadea Mozarta.

Realizace vzešla ze spolupráce Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Kühnova smíšeného sboru, Divadla Lampion a Divadla bratří Formanů. V kostele se součástí mé koncepce stal také oltář se svou symbolikou a s malovanými anděly i proroky. Světelným designem jsme ještě více zviditelnili určité detaily interiéru kostela, které se tak promítly do druhého a třetího plánu scénického dění.

Před Vánoci byl scénický program s Českou mší vánoční uveden poprvé i ve Smetanově síni Obecního domu. Stála před vámi nová interiérová výzva. Co se vám líbilo na provedení programu po hudební stránce?

Obecní dům, respektive Smetanova síň, působí vznešeně. Je mnohem větší než kostel sv. Šimona a Judy, ale nemá duchovní rozměr. Protože se jednalo o vizuální vyprávění, chtěl jsem návštěvníky ještě před zněním hudby ponořit do atmosféry příběhu. Snažil jsem se, aby zažili jisté okouzlení už při vstupu do Smetanovy síně, kde jsem pro ně navodil atmosféru noci.

Scénické řešení jsme museli upravit s ohledem na jiné architektonické a interiérové podmínky. Vroucnost provedení, které v kostele sv. Šimona a Judy nahrává samotný genius loci, museli interpreti v Obecním domě rozehrát srdečněji.

Při práci jsem zažil pěkné tvůrčí chvíle se sólisty i s Kühnovým smíšeným sborem, jehož členové na sebe mimochodem vzali mnohem větší úlohu, než si mohli představit na začátku naší společné práce. A líbilo se mi, že dirigent Zdeněk Klauda neusiloval o příliš monumentální výraz hudby, protože Rybovým cílem nebylo posluchače oslnit pompézností, ale dotknout se vroucně a hluboce jejich srdcí. Dostaly se ke mně hezké reakce od starších lidí, kteří představení prožívali cituplně a skvěle reagovali i mnozí rodiče s dětmi. Jakub Jan Ryba chtěl vtáhnout každého posluchače do radostného děje a oslovit lidi různých společenských vrstev, vzdělání i věku. Měl jsem příjemný pocit, že se nám jeho záměr podařilo naplnit a přenést na interprety i návštěvníky. Po tvůrčí práci ve mne zůstal hluboký zážitek z poznání vroucnosti a opravdovosti, s jakou Ryba složil svá hudební díla.

Ve spolupráci s tanečním souborem Dekkadancers jste před dvěma lety inscenoval hudebně-taneční adaptaci Knihy džunglí Rudyarda Kiplinga, na provedení nové kompozice se podílí i hráči České filharmonie, které řídí dirigent a skladatel díla Marko Ivanović. Premiéra se konala 7. června 2022 v Praze na scéně šapitó Azyl78, kam se vrací na sklonku sezóny ve dnech 1. až 18. června 2024. Mohl byste přiblížit okolnosti vzniku díla, které je určeno pro všechny generace?

Štěpán Kubišta, spoluzakladatel a ředitel prostoru Jatka78, jehož multifunkční divadelní sál je domovskou scénou tanečního souboru Dekkadancers, mi před pár lety nabídl společně s uměleckým a výkonným šéfem tělesa Štěpánem Pecharem spolupráci na nové inscenaci. Ptali se mne, zda bych nechtěl inscenovat balet Louskáček Petra Iljiče Čajkovského, který by provedl taneční soubor ve své originální verzi a dílo dirigoval Marko Ivanović. Zeptal jsem se jich, zda by raději nechtěli ve svém repertoáru novou kompozici, kterou by Marko složil přímo pro nový projekt. Jsem pyšný, že jsem navrhl zhudebnění Knihy džunglí, kterou skladatel a celý tým přijal s nadšením.

Snažil jsem se o navození mimořádného vizuálního zážitku. Spolupráce s choreografem Štěpánem Pecharem byla pro mne zajímavá, zcela nová a inspirující. Do jeho tvorby jsem nezasahoval, ale přál jsem si, aby vztahy postav, jejich charaktery i vzájemné reakce interpretů na scéně byly pro diváky srozumitelné. Celkem jsme zapojili do příběhu dvanáct performerů. Na jevišti během představení vystřídá jeden tanečník až osm rolí a někteří z nich dokonce i deset kostýmů. Představení je určeno pro všechny věkové kategorie, především pro milovníky hudby, tance a výpravných divadelních scén.

———

Matěj Forman (*1964, Praha) studoval v ateliéru Filmové a televizní grafiky animovaný film na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kam nastoupil po roční praxi eléva ve Studiu Jiřího Trnky. V průběhu studií v Praze si podal přihlášku na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, kde byl rok na katedře grafiky a zabýval se hlubokotiskovými technikami.

V osmdesátých letech 20. století vystupoval se svým dvojčetem, bratrem Petrem na divadelních poutích na Střeleckém ostrově. Posléze s několika přáteli založili Divadlo bratří Formanů, volné sdružení komediantů bez stálé scény. Postupně se začal podílet na nejrůznějších projektech, nejdříve z pozice herce – Barokní opera (1992), Prodaná nevěsta (1996) – a postupně i scénografa – Kejklíř matky Boží (1993), Sedlák, čert a bába (1994) či Bouda / La Baraque (1997) v koprodukci se slavným francouzským divadlem Voliéra Dromesco. Podílel se na scénografiích a výtvarném zpracování inscenací loutkářského spolku ANPU. Při vzniku dalších, většinou velmi rozsáhlých projektů Divadla bratří Formanů působí v roli vedoucího výtvarného týmu (nejčastějšími spolupracovníky jsou Andrea Sodomková a Ondřej Mašek) – Nachové plachty, Klapzubova jedenáctka, Obludárium, Ubohá Rusalka bledá, Aladin, Kniha džunglí. Divadlo bratří Formanů založilo mj. open air festival Arena, který je přehlídkou divadla, nového cirkusu, hudby a současné vizuální tvorby. V létě provozuje divadelní Loď Tajemství.

Příležitostně hraje už od dětství i ve filmech, např. Ecce Homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970), Homolka a tobolka (1972), Akumulátor (2001), Mazaný Filip (2003), Vaterland – lovecký deník (2004).

V historické budově Národního divadla v Praze navrhl úspěšné scénografie. Poprvé spolupracoval s naší první scénou na opeře Kráska a zvíře Philipa Glasse (2003), za kterou získal Cenu Alfréda Radoka. Společně se svým otcem Milošem Formanem a bratrem Petrem Formanem získal Cenu Sazky a Společnosti pro Divadelní noviny za realizaci buffopery Dobře placená procházka (2007). Posléze se podílel scénograficky na opeře Čarokraj Marka Ivanoviće (2013) a opeře Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka ve Státní opeře (2015).

Režijně a scénograficky se podílel na programech Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Kouzelná Rybovka Matěje Formana (2021) a Bach – Janovy pašije (2023). V minulé sezóně spolupracoval s Collegiem 1704 na projektu Objevte české ilustrátory.

Pořádá rovněž výtvarně zaměřené workshopy. Svými grafikami a kresbami doprovodil trilogii dětských knih Jiřího Stránského, vzniklých na základě dopisů z komunistického vězení, Povídačky pro Klárku, Povídačky pro moje slunce a Perlorodky. Ilustroval také vzpomínkovou knihu Anny Grafové Jak říkala babička a Slabikář pro 1. třídy s texty básníka Radka Malého. Kromě toho se podílel i na výtvarných realizacích do dětských oddělení ve Fakultní nemocnici Motol.

V roce 2022 byl vyznamenán oceněním rytíř francouzského Řádu umění a literatury.

Foto: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK / Petra Hajská, Jan Slavík a Petr Dyrc, Národní divadlo / Zdeněk Sokol, Facebook / Česká filharmonie, Irena Vodáková