„Lidský hlas je tím nejdokonalejším nástrojem a učí nás, jak zacházet s nástroji v orchestru.“

„Nejvíce mě naplňuje, když mohu jedno dílo nejen dirigovat, ale zároveň v něm i hrát na nějaký nástroj.“

„Myslím, že hudba Josefa Myslivečka je skvělá, ale bohužel nedoceněná a zasloužila by si být hrána mnohem častěji.“

Ruský dirigent, klavírista, cembalista a kornetista Maxim Emelyanychev je od roku 2019 hlavním dirigentem Scottish Chamber Orchestra, působí jako šéfdirigent souboru dobových nástrojů Il Pomo d’Oro a od sezóny 2025/26 se stane hlavním hostujícím dirigentem Švédských rozhlasových symfoniků. Narodil se v Nižním Novgorodu a jako dirigent vystoupil poprvé ve dvanácti letech. Vystudoval Moskevskou konzervatoř ve třídě Gennadije Rožděstvenského. Na Smetanově Litomyšli uvede 22. června Předehru pro orchestr Bohuslava Martinů, Symfonii č. 7 A dur Ludwiga van Beethovena a Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll s Lukášem Vondráčkem.

První otázka se nabízí sama: jaké to bylo studovat pod Gennadijem Rožděstvenskym? Zavzpomínejte na tohoto legendárního dirigenta, který často vystupoval i v Praze.

Bylo to neuvěřitelné období. Na konzervatoři nám Rožděstvenskij dával spoustu příležitostí spolupracovat s různými orchestry v Moskvě. Byla radost ho pozorovat při práci – dvakrát jsem měl dokonce tu čest hrát pod jeho taktovkou jako klavírista. Neučil nás jen dirigování, ale vnímání hudby v tom nejširším smyslu. Byla to velká škola, prožili jsme tam nesmírné množství hudby a nesmazatelných zážitků.

Hojná je vaše spolupráce s další legendou: pěvkyní Joyce DiDonato, s níž často spolupracujete s vaším souborem Il Pomo d’Oro, ale i v operních představeních a letos s ní vystoupíte dokonce jako klavírista na turné se Schubertovou Zimní cestou. Jak tato spolupráce vznikla? Čeho si na ní ceníte?

S Joyce DiDonato jsme začali spolupracovat v době, kdy jsem ještě působil jako cembalista v Il Pomo d’Oro. Později jsem tento výjimečný soubor začal také dirigovat. Vrcholem naší spolupráce bylo bezpochyby album In War and Peace, které jsme nahráli a se kterým jsme objeli přes čtyřicet měst po celém světě. Naše vztahy jsou velmi přátelské a hudebně jsme toho spolu zažili opravdu mnoho – od Händelových oper až po recitály. Joyce zpívala pod mým vedením také s jinými orchestry. Obdivuji její přístup k hudbě – má výjimečný přehled a smysl pro hlubší umělecký význam. Práce s ní je inspirativní. V Il Pomo d’Oro máme to štěstí, že se hojně věnujeme vokální hudbě. A právě od zpěváků, jako je Joyce, se můžeme hodně naučit – lidský hlas je totiž tím nejdokonalejším nástrojem a učí nás, jak zacházet s těmi našimi.

Četnost vaší spolupráce s různými orchestry i šíře vašeho repertoáru je vzhledem k vašemu věku impozantní, přesto se nejvíce točí kolem baroka. Je vám toto hudební období nejbližší?

Nedá se říct, že bych měl jedno oblíbené období a určitě to není jen baroko, zároveň mám pocit, že mě teprve čeká hlubší ponoření do pozdního romantismu nebo expresionismu. Jsem si ale jistý, že i k těmto epochám si najdu cestu. V Moskvě jsem měl přístup k různým historickým nástrojům – cembalu, dobovým dechovým nástrojům… To zásadně proměnilo moje estetické vnímání a také způsob, jakým dnes hudbu diriguji. Nemohl bych se ale věnovat pouze barokní hudbě, protože mě láká rozmanitost.

Baví mě, jak lze různé epochy propojit – vždyť hudební vývoj je řetězcem vzájemných vlivů. Když pochopíte, co předcházelo Beethovenovi, můžete jeho hudbu interpretovat tak, aby i dnes zněla revolučně. Myslím, že umění musí být současné, živé a překvapivé. Mělo by mít v sobě jistý náboj, který nás vyvede z klidu.

Jací skladatelé nebo díla by si zasloužili více pozornosti nebo přímo znovuobjevení?

Myslím, že znovuobjevování zapomenutých autorů a děl je nekonečný proces. Vezměte si třeba Vivaldiho: před sto lety byl téměř neznámý, a dnes je jedním z nejhranějších barokních skladatelů. Jsem přesvědčený, že na své znovuobjevení čeká ještě mnoho dalších. Příkladem může být Jan Dismas Zelenka – ještě před pár desetiletími byl téměř zapomenutý, dnes je z něj výrazná osobnost barokní hudby. Myslím, že postupně se více prosadí i hudba 20. století – například Schnittkeho skladby by si zasloužily častější provádění. Mě osobně velmi těší, když mohu nahrávat méně známá Händelova oratoria nebo třeba díla Giacoma Carissimiho, i to je obrovské potěšení.

Na Smetanově Litomyšli uvedete Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll a Beethovenovu Symfonii č. 7. Povězte nám něco o těchto dílech a vašem vztahu k nim.

Dvořákův Klavírní koncert zazní v mém podání vůbec poprvé. Mám jeho hudbu velmi rád a věnoval jsem se jí často – dirigoval jsem řadu symfonií i slavný houslový a violoncellový koncert. Beethovenova Sedmá symfonie je pro mě stálou součástí repertoáru – prováděl jsem ji s různými orchestry a na rozličné nástroje. Ve Skotsku jsme například použili přírodní žestě a střevové struny, což této hudbě dodává jiný charakter.

Je fascinující, jak odlišně může znít jedno a totéž dílo, a jak lze s každým orchestrem najít nový společný výraz, který pak sdílíte s publikem. Sedmá symfonie je dílo, které bych si přál, aby lidé prostě poslouchali. Beethoven kdysi rozhněvaně odmítl snahu popsat svou hudbu slovy, protože hudba má údajně mluvit sama za sebe, proto ji skládá. Když se po koncertě zeptáte posluchačů, co cítili, každý vám odpoví jinak: někoho naplní radost, jiného dojme smutek ve druhé větě, někomu se možná zdály žestě příliš hlasité… Symfonická hudba je zcela otevřená. Na rozdíl od opery nebo oratoria nemá konkrétní děj, a přesto ji lze nesčetněkrát interpretovat. Právě v tom spočívá její kouzlo.

Tuším, že u nás budete debutovat…

Ano, je to tak, nicméně Prahu jsem navštívil několikrát a je to pro mě velice inspirativní místo, naprosto chápu, proč si ho Mozart oblíbil a toužil se sem vracet. Také jsem u vás viděl jedno z nejlepších operních představení: Dona Giovanniho v Národním divadle marionet, nechalo ve mně opravdu hluboký dojem.

Vraťme se k vašim začátkům, kdy jste se rozhodnul být dirigentem? Chtěl jste někdy dělat i něco jiného?

Narodil jsem se do hudební rodiny – otec hrál na trubku, matka byla v pěveckém sboru. Hudba byla pro mě vždy přirozenou součástí života. Od malička jsem trávil čas na zkouškách orchestru a když jsem byl sám doma, pouštěl jsem si nahlas CD s nějakým koncertem, který jsem pak před zrcadlem dirigoval. (smích)

Začínal jsem v chlapeckém sboru a postupně jsem se učil i hrát na různé nástroje. Rozhodnutí stát se dirigentem pro mě bylo tedy velmi snadné a přirozené. Mimo hudbu mě ale zajímá také technologie a fyzika, rád sleduji novinky ze světa vědy, například prostřednictvím National Geographic nebo dokumentárních filmů, to mě baví už od dětství.

Mezi vaše hudební nadání patří i cembalo, klavír a kornet…

Všechny tyto nástroje propojuji a využívám současně, i když na kornet nyní hraji méně často. Velmi se věnuji komorní hudbě, protože ji považuji za nejlepší hudební formu. Nejvíce mě naplňuje, když mohu dílo nejen dirigovat, ale zároveň v něm i hrát na nějaký nástroj, třeba klavír nebo cembalo; tak mnou hudba zcela prostoupí a mohu ji nejvěrněji interpretovat. Samozřejmě to nejde vždy; například Rachmaninovův Druhý klavírní koncert opravdu nelze zároveň dirigovat a hrát.

Profilujete se i jako operní dirigent, jak se vám spolupracuje s režiséry? Stalo se vám někdy, že jste nějaký režijní výklad musel odmítnout?

Věnuji se opernímu dirigování, nicméně spíše v koncertních verzích než v plně inscenovaných představeních, i když třeba před třemi lety jsem dirigoval Kouzelnou flétnu v Covent Garden. Každý rok připravujeme se Skotským komorním orchestrem jinou Mozartovu operu pro festival v East Neuk ve Skotsku a loni jsem byl na turné s operou Dido a Aeneas s Joyce DiDonato v titulní roli. Pokud zpěváci znají své party zpaměti, potom koncertní verze často umožňují poloscénické provedení, což je pro mě přijatelný kompromis, který šetří čas, protože nemusíte trávit dva měsíce v opeře na zkouškách, a přitom publikum pochopí smysl sdělení.

Myslím, že režiséři většinou chápou estetiku skladatele a respektují, co je napsáno v partituře. Někdy ale mají zcela odlišnou představu, co chtějí sdělit. Může tak vzniknout zajímavý dialog mezi původním záměrem skladatele – čili linií, kterou zastávám já, a novým režijním výkladem, který často děj ještě více posílí a umělecké dílo přivede k životu, aniž by mu odporoval. Jako dirigent nesu zodpovědnost za hudební stránku představení a ta musí vždy fungovat.

Jste jedním z nejvytíženějších a nejžádanějších dirigentů. Jak si čistíte hlavu, když je toho na vás moc? 

Mojí formou odpočinku je změna. Hlavu si čistím tak nějak přirozeně, když měním styl hudby, město, orchestr nebo nástroj. Pokud příliš dlouho dělám jednu a tutéž věc, odpočinu si tím, že začnu vytvářet něco jiného. V životě mám svižné tempo a rád se obklopuji skvělými orchestry a fantastickými hudebníky. Práce mě naplňuje, i proto ji vnímám jako radost, ne zátěž.

Už jste zmínil Dvořáka a Zelenku. Máte zkušenost i s hudbou jiných českých autorů?

Mám zkušenosti s českou hudbou především díky spolupráci s Joyce DiDonato, se kterou jsme uvedli kouzelné árie od Josefa Myslivečka. Myslím, že jeho hudba je skvělá, ale bohužel nedoceněná a zasloužila by si být hrána mnohem častěji.

Kladete při své práci důraz na uvádění děl žen-skladatelek?

Neustále se snažím objevovat a uvádět dobrá a hodnotná díla, přičemž mi tolik nezáleží na tom, kdo je napsal. Jako student jsem se věnoval i barokní hudbě ženských skladatelek, například Barbaře Strozzi, jejíž hudba je opravdu kvalitní a inspirativní. Měl jsem také tu čest uvést premiéru opery Figaro Gets a Divorce od Eleny Langer, která je skvělou současnou skladatelkou. Z 20. století stojí za zmínku polská skladatelka Grażyna Bacewicz, jejíž Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 je dynamické a emocionálně silné dílo, které jsme rovněž měl možnost uvádět.

Kdybyste mohl pozvat jakéhokoliv skladatele z historie na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se bavili?

Velmi rád bych strávil pár chvilek s Mozartem. Myslím, že by to byla především příjemná společnost, přičemž bychom si ani nemuseli moc povídal. Dali bychom si drink, zamuzicírovali bychom si spolu a pak si třeba zahráli partičku kulečníku bez nějakých velkých formalit…

foto: facebook Skotského komorního orchestru / Christopher Bowen; souboru Il Pomo d’Oro a Maxima Emelyanycheva / Andrej Grilc