„Slovenský houslista spjatý s Brnem, získal pověst charismatického sólisty se specifickým výrazem, který je schopen plnohodnotně koncertovat na housle i violu.“

„Rytmizovaná plocha orchestru podpořila urputnost houslového zvuku a vrcholila do extáze za acceleranda celého orchestru do efektního závěru.“

„Souhra orchestru a houslí byla stoprocentní a dirigent Lukasz Borowicz dokázal celou hudební masu udržet v pomalu narůstajícím napětí, které plně korespondovalo s gradací houslového projevu.“

Festival Moravský podzim se v Janáčkově divadle v Brně uzavřel 22. října posledním koncertem. Představila se na něm Poznaňská filharmonie, orchestr z města, které má partnerské vztahy s městem Brnem. Sólistou byl Milan Paľa, jenž v jednom večeru vystřídal housle s violou. Zazněly skladby polských skladatelů, Krzysztofa Pendereckého a Karola Szymanowského, ale i brněnské skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Dirigentem koncertu byl Lukasz Borowicz, šéfdirigent zmíněného tělesa.

Poznaňská filharmonie se představila v Brně především s díly dnes již klasickými, nejvýraznějších osobností polské hudby 20. století, Krzysztofa Pendereckého a Karola Szymanowského, nezapomněli ale také vzdát hold brněnské skladatelce Vítězslavě Kaprálové. Filharmonie nevystoupila v Brně na festivalu poprvé, stalo se tak už v září roku 1966, u příležitosti podepsání smlouvy o partnerství měst. Tehdejší koncert si dnes nikdo z účinkujících ani z publika nemůže pamatovat, proto je možné považovat její letošní vystoupení v Brně za premiérové.

Program, který Poznaňská filharmonie přivezla, byl reprezentativní i lákavý. Bylo logické, že chtěli představit především polskou hudbu, nejprve zazněly skladby Krzysztofa Pendereckého. Tři kusy ve starém slohu, v obsazení pro smyčcový orchestr, z nichž vyniká zejména č. 1 Aria – Lento, původně zkomponovaná pro filmový dokument. Pohodovou melodii střídá energické Menuetto I, po kterém následuje Menuetto II, salonní, vylehčené. V další skladbě se přidaly dechy a bicí nástroje, aby společně provedli efektní Adagietto z opery Ztracený ráj. Orchestr se tu prezentoval jako dobře sehrané těleso s kvalitními umělci.

Vrcholem první části byl Koncert pro violu a orchestr, který jako sólista přednesl Milan Paľa. Charismatický slovenský houslista spjatý s Brnem je schopen plnohodnotně koncertovat na housle i violu. Byl spolehlivým magnetem pro publikum, jež nezklamal. První větu Lento zahájily lehké vzdechy violy na jednom, lehce zastřeném tónu, který se mísil s dechem sólisty. „Vzdechy“ posléze vybuchly v zuřivost, následně zklidněnou a opět se probudivší. Jednotlivé věty nastupovaly attacca, vzpínající se viola strhávala orchestr do fortissima, podpořeného tympány. 2. Vivace byla virtuozní v synkopovaném rytmu, 3. Tempo I přinesla něžné lkání violy, které vystřídalo 4. Vivo v expresivním vyjádření strhující sólové exhibice přerušené vpádem orchestru. Závěrečná věta 5. Lento se opět vrátila k počáteční něze a chraplavému vzlykotu, aby postupně v pianu ukončila emotivní výpověď. Sólista hrál s obdivuhodným nasazením, a to jak dynamickým, tak výrazovým, viola zněla bolestně i bojovně a souzněla s orchestrem. Obecenstvo přijalo skladbu nadšeným jásotem.

Po přestávce přednesl orchestr Suitu rusticu pro orchestr, op. 19, brněnské skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Složila ji v roce 1938 na základě zadání vydavatelství Universal Edition a skladba měla být na motivy českých písní. Ve třech větách použila jak melodiku, tak rytmiku lidových písní mistrně. V první větě 1. Allegro rustico se invenčně zpracovaná píseň Preletěl slavíček cez Javorníček a Čiaže je to rolička nezoraná, ve 2. Lento – Vivo – Lento je to Měla jsem holúbka a Furiant a ve 3. Allegro ma non troppo znělo Ešče mě nemáš a Vysoko zornička. Svěží a nápadité zpracování bylo podáno s pohodově a radostně, zakončené svěžím fugatem.

Na závěr se představil opět Milan Paľa, tentokrát jako houslista. Houslový koncert č.2, op. 61 Karola Szymanowského je skladba náročná jak pro hráče, tak pro posluchače. Dvě věty, 1. Moderato molto tranquillo. Andante sostenuto. Cadenza a 2. Allegramente molto energico. Ritmo ben marcato. Andantino molto tranquillo. Tempo I allegramente, animato dává tolik navazujících podnětů interpretům, že bylo přirozené, že dílo zaznělo v celku. Zahájily lehounké tóny houslí, naříkavým témbrem; nástroji postupně odpovídaly konejšivě jednotlivé nástroje ostatní. Housle se rychle dostaly do jasných výšek, podmalovaných ostinátním rytmem. Následná dynamická vlna orchestru připravila prostor pro expresivní houslové sólo, ve kterém si houslista hrál s emoční výpovědí, jíž vtiskl silný niterný výraz. V další části s pochodovým energickým rytmem měly housle opět efektní virtuosní část, kde nechyběl prostor pro krásná pianissima i silné sdělení, v dialogu s fagotem a flétnou, kterou interpret představil výsostně. Rytmizovaná plocha orchestru podpořila urputnost houslového zvuku a vrcholila do extáze za acceleranda celého orchestru do efektního závěru.

Souhra orchestru a houslí byla stoprocentní a dirigent Lukasz Borowicz dokázal celou hudební masu udržet v pomalu narůstajícím napětí, jež plně korespondovalo s gradací houslového projevu. Výsledkem byl efektní a ohromující účinek. Publikum zvedl ze sedadel a nadšené ovace nechtěly přestat. Poznaňská filharmonie se předvedla v tom nejlepším světle, stejně jako Milan Paľa, jehož housle zpívaly i plakaly jako živoucí bytost. Obdivuhodný výkon, který reprezentativně zakončil celý festival Moravský podzim.

******

Foto: Dag Markl