„Mistrovský kus. Aniž by se uchýlil k postupům blízkým neoklasicismu, vyhmátl Jan Klusák něco jedinečného.“

„Marian Lapšanský zahrál Mozarta introvertně, mírně, neokázale a nenápadně.“

„Beriova skladba stojí na pomezí epoch, zajímavě rozkročena mezi dva světy.“

Pátý abonentní koncert orchestru PKF-Prague Philharmonia měl promyšlenou dramaturgii. Publikum i hráči sice v jejím důsledku setrvali v Rudolfinu o půl hodiny déle než jindy, ale stálo to za to. Program sahal od klasiků po žijící autory a točil se hlavně kolem Mozartova jména. Opravdu nikdo si nemůže stěžovat, že by si v neděli večer dostatečně nezahrál nebo plně neužil hudby.

Stesk po Mozartovi, to je název kompozice Jana Klusáka, letos šestaosmdesátiletého. Otevřela večer téměř magicky. Skladba psaná na samém prahu devadesátých let pro Salcburk a pro tamní připomínání dvoustého výročí úmrtí slavného rodáka je krásně klidná, zamyšlená, skoro nostalgická. Ani trochu nereflektuje Mozartovu pověstnou „dětskou“ povahu. Všímá si nás, našeho pokukování po starých časech a našeho obdivu k hudbě vídeňského klasika, ve které jen občas probleskuje něco opravdu vážného – ale pak mimořádným účinkem pohledu kamsi hluboko… Jan Klusák se dívá tímto směrem. Kdesi ve struktuře čtvrthodinové skladby je obsažen citát z Mozartova Klavírního koncertu C dur, ale mnohem podstatnějším a působivějším momentem je v celku díla uplatnění mimořádně exponovaného sólového partu hoboje.

Autorovi podle jeho vyznání zaznívají táhlé tóny v Mozartově hudbě, svěřené hoboji, steskem. Musela to být silná inspirace. Aniž by se uchýlil k postupům blízkým neoklasicismu, vyhmátl něco jedinečného, co se i v jeho spíše abstraktní hudbě projevuje teplem emocí. Skladatel stojící charakteristicky blízko racionální avantgardě, nabil tuto kompozici cudným, ale zřetelným, velmi dobře uchopitelným výrazem. Aniž by se vzdálil moderním principům věcnosti, nechal zároveň hudbě fluidum, které jí odedávna pomáhá dotknout se nejen uší, ale i srdce. Mistrovský kus. Šéfdirigent Emmanuel Villaume vystihl ducha Klusákova (a našeho) „stesku po Mozartovi“ jistou rukou a hobojista Jan Souček, sedící v orchestru, ve svém téměř permanentním sólu, plném dlouhodechých frází i nádherných výměn s dalšími nástroji, dodal materiál zmíněné podmanivosti a snad až magičnosti.

Následující Klavírní koncert d moll nemohl být v tomto kontextu vybrán lépe. Jde o jednu z Mozartových temnějších skladeb. Marian Lapšanský tuto stránku vystihl přesně, ale ani on, ani dirigent ji v evidentním vzájemném souladu nepřeháněli. Dílo vyznělo především kultivovaně. Lapšanský, který kdysi studoval v Praze a nyní je vedle hraní už dlouholetým ředitelem Slovenské filharmonie, zahrál Mozarta (stejně jako přídavek od Scarlattiho) tak, jak sám působí a vystupuje: introvertně, mírně, neokázale a nenápadně.

Steskem po hudební minulosti, třebaže ne programově přiznaným, jako kdyby byla naplněna i kompozice Luciana Beria. Nazval ji Rendering, což se dá přeložit mnoha způsoby: jako interpretace, překlad, přetvoření, převod, ztvárnění, vyobrazení… Všechna tato slova vyjadřují skutečnost, že jde o moderní autorský výklad fragmentů Schubertovy nerealizované symfonie. Převažujícím hudebním světem je ve skladbě ten minulý, i když v instrumentaci lehce modifikovaný, do něhož se prolínají jasně beriovské vstupy, statičtější, zvukově abstraktnější. Skladba stojící na pomezí epoch, zajímavě rozkročená mezi dva světy, překvapila masivnějšími rozměry, bohatostí materiálu. Stále ale bylo co poslouchat. Je datována rokem 1990 a mnohem víc má blíž k devatenáctému století než k avantgardě.

Čajkovského Suita č. 4 nazvaná Mozartiana také osciluje mezi dvěma póly. V porovnání k Prokofjevově Klasické symfonii samozřejmě není „neoklasická“, ale není ani vysloveně romantická. Je skutečným holdem klasikovi, kterého ruský skladatel, rovnoměrně hledící do domácích i do západních hudebních tradic, obdivoval. Orchestr ji zahrál jako soubor, i v pěkných sólech koncertního mistra Jana Fišera a hráčů na dechové nástroje, spolehlivě a oddaně. Čajkovskij byl sice jako čtvrtá položka programu jasným přesahem pře obvyklý rozsah koncertů, ale krásně ideu večera zaokrouhlil.

Foto: Václav Hodina