„Orchestr Státní opery přivedl Matthias Fletzberger k pozoruhodnému výkonu.“

„Schager byl ohromující, zpíval znamenitě, získal si respekt svým dramatickým projevem.“

„Být rozptylován filmovými obrazy je trochu škoda.“

Večer v pražském Fóru Karlín nazvaný Fascinace Wagnerem byl spojen s velkým očekáváním. Nejenže to bylo velké sólo pro jednoho z nejlepších wagnerovských pěvců současnosti, Rakušana Andrease Schagera, ale projekt, v němž účinkoval, byl doplněn filmovou projekcí.

Tedy ani koncertní, ani poloscénické provedení některé z Wagnerových oper nebo jejich vybraných částí, ale zásadní monology z Prstenu Nibelungova interpretované Schagerem na vyvýšeném pódiu. Na něm byl rozesazen orchestr a za ním po celé šířce sálu umístěno plátno. Navíc se ve čtvrtek 25. října jednalo o světovou premiéru představení, jehož autory byli Matthias Fletzberger (aranžmá a hudební nastudování) a režisér Selcuk Cara (režie, scénický a světelný design).

Večer byl rozdělen do dvou částí. Ta první, trvající necelou hodinu, sestávala z předehry k opeře Rienzi, následovala árie Coly Rienziho Altmächt’ger Vater, Blick herab! v podání Schagera a první část ukončil houslový výstup Lidie Baich – Fantazie na témata z opery Tristan a Isolda v úpravě Matthiase Fletzbergera, který celý program hudebně nastudoval a dirigoval Orchestr Státní opery.

Orchestr Státní opery přivedl Matthias Fletzberger k pozoruhodnému výkonu – a to platí pro celý večer. V prvním čísle programu – předehře k opeře Rienzi – zaujal již nádherně klenutým úvodem, Fletzberger ho nehnal do ostrých dynamických protikladů, vášně tlumil, seč to šlo, aby pak vygradovaly v ohromujícím forte a slavnostním účinku. Závěr předehry nevyzněl ryčně ani pateticky, „jen“ velkolepě. Po předehře následoval první vstup Andrease Schagera – modlitba Coly Rienziho. V jeho interpretaci bylo všechno – příslib, tajemství, ztišení, byla to jakási příprava na to, co má teprve přijít. Tahle „ouvertura“ by se jistě dala pochopit, to, co následovalo, bylo z pohledu kompozice večera poněkud nadbytečné. Houslový výstup jinak skvělé Lidie Baich hraničil s efektními vystoupeními průměrných interpretů, kteří nedostatek umění dohánějí až revuálními pokleslostmi. Bosa, v přiléhavých fluoreskujících zlatých šatech s dlouhou vlečkou, efektně nasvícená na pozadí bílého plátna, pomalu kráčela po obvodu celého jeviště a v úpravě Matthiase Fletzbergera hrála Fantazii na témata z opery Tristan a Isolda. Baich je houslistka velkého jména, je žádaná světovými orchestry i jako komorní partnerka zvučných jmen (Garanča, Schager, Schrott, Giltburg), leč vizuální složka včetně zčeřené hladiny řeky na plátně byla natolik dominující, až rušila soustředění na samotnou hru.

To podstatné přišlo tedy až po více než hodině, během níž si někteří posluchači kladli otázku, zda bylo nutné, aby předcházela. Čtyři zpěvy a orchestrální dohry ze šestnáctihodinového Prstenu Nibelungova autoři rozdělili do čtyř na sebe plynule navazujících částí – Stvoření, Odraz, Počátek a Osud. Andreas Schager imponujícím způsobem postupně přednesl Smuteční pochod ze Soumraku bohů, mezihru mezi 2. a 3. scénou ze Zlata Rýna (Nothung! Nothung! Neidliches Schwert!), mezihru z 3. dějství Siegfrieda ( Dass der mein Vaternicht ist), předehru k 1. dějství Valkýry (Friedmund darf ich nicht heissen) a Siegfriedovu cestu po Rýnu (Mimo hiess ein mürrischer Zwerg). To vše doplněno orchestrálními dohrami a na závěr Smutečním pochodem ze Soumraku bohů. Andreas Schager, celý v bílém, mytologická postava i ztělesnění hrdiny, kterému rovno není, byl ohromující, zpíval znamenitě, získal si respekt svým dramatickým projevem, jemuž žádná vypjatá poloha ani síla nebyla na překážku, a okouzlil v lyrických pasážích ztišeností a lahodností svého hlasu.

Ambiciózní tvůrci doplnili Schagerovu jedinečnost filmovými dotáčkami. Na plátně se míhaly vlny bájného Rýna, alpské vrcholy, údolí i zasněžený les, promíchané s wagnerovskými symboly: trosky Wotanova meče a jeho obnova, ptáček na kameni (doprovázející Siegfrieda k Brünnhildě), plameny (obklopující jeskyni s přebývající Brünnhildou i symbolizující pád Valhally), Wotanovi vlci, Brünnhildin kůň, lebky a kosti jako symbol zmaru v Soumraku bohů… Jistě by bylo jednoduché vyřídit tento pokus o „Gesamtkunstwerk“ prvoplánovým odsudkem, jak rušivě obrazy, které se promítaly na plátně, působily, jak odváděly pozornost od Schagerova výkonu, jak svým rychlým proměňováním a opakováním narušovaly soustředěnost posluchače. To všechno jsou oprávněné námitky, ale přesto po více než čtyřiadvacetihodinovém odstupu se znovu vybavují – spolu s Wagnerovou hudbou a její interpretací. To, z čeho bylo publikum během provedení zmatené – a projevilo se to i ve vcelku vlažném, nijak frenetickém potlesku, který si Schager bezpochyby zasloužil –, se jako by v mysli usadilo a opožděně dalo smysl.

Je nutno poznamenat, že Fascinace Wagnerem měla ten večer světovou premiéru. Jistě ještě vše nebylo usazené (konec filmu se nesešel s hudebním závěrem), svou roli možná hrála i nervozita tvůrců, jak bude jejich práce přijata. Nu, méně bývá někdy více. Mít možnost slyšet na vlastní uši fascinujícího Andrease Schagera, kterého nosí na rukou v Bayreuthu, Berlíně, ve Vídni, v Paříži a leckde jinde, a být rozptylován filmovými obrazy, které odvádějí pozornost od hudební stránky, protože mysl zaujatého diváka nutně začne dešifrovat vizuální významy, je trochu škoda. Aspoň že se pražské publikum dočká dvou Schagerových vystoupení v Lohengrinovi v únoru příštího roku.